Rok od smrti Jiřího Menzela: Byly to nejtěžší chvíle mého života, říká vdova Olga

Přesně 5. září to bude rok, co odešel herec, spisovatel a režisér Jiří Menzel (†82). Dva roky po náročné operaci hlavy bojoval jako lev v péči své ženy Olgy, ale nakonec podlehl covidovému zápalu plic. Měl ale velké štěstí, že na své poslední cestě mohl být doma v přítomnosti milovaných. V rozhovoru pro České důchody se Olga Menzelová svěřila, co prožívala v nejtěžších chvílích manželova života, jak náročná byla péče o něj a jak se dnes vyrovnává s odchodem milované osoby.

Olgo, řekněte mi, proč jste se rozhodla pro to vzít si Jirku domů a neposkytnout mu péči v nějakém rehabilitačním zařízení?

Po třech měsících, které Jirka strávil v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, jsem pro něj chtěla tu nejlepší rehabilitační péči, jaká je u nás v České republice vůbec možná. Vystřídali jsme tři rehabilitační zařízení, kde se nepochybně snažili, ale Jirkův stav se příliš nelepšil, a tudíž ani já jsem nemohla být spokojena. Jeho stav po útoku pneumokokové infekce byl ale velmi vážný a vyžadoval v následné péči velké úsilí. Po roce jsem se rozhodla, že to zkusíme doma a nemohla jsem udělat lépe.

Kdybych bývala tušila, co vše doma dokážeme, vzala bych ho domů okamžitě. Ale neměla jsem žádné zkušenosti, neměla jsem se na koho obrátit. Naopak bylo mnoho lidí, kteří mě od domácí péče velmi odrazovali. S tím, že zejména pro mě bude pohodlnější, když bude Jirka jinde, v péči profesionálů. Kdybych je bývala poslechla, tak Jirka odešel ještě o dva roky dříve, a navíc kdesi v cizím prostředí, a to by bylo to poslední, co bych bývala chtěla.

Postarat se o milovaného blízkého člověka je pro mě něco tak samozřejmého, jako kdybych dýchala. Ale na druhou stranu dobře vím, že mnoho lidí na to nemá psychické vybavení, fyzickou kondici a také třeba potřebné finance, takže kdo to se svým nemocným blízkým vyřeší jinak, mi nepřísluší hodnotit.

Co jste všechno musela zařídit, aby Jirka mohl být doma?

Je to tak, že každý chce být, myslím, doma. Domácí prostředí, pokud je harmonické, dělá divy. Ale samozřejmě i kompletní péče, a tu si troufám říci, měl Jirka takovou, jako nikde jinde.

Pečovatele jsem hledala sama a podařilo se mi dát dohromady tým skvělých lidí. Jirka měl doma k dispozici vše, co potřeboval. Od zdravotních pomůcek – chodítek, vysokých, nízkých, motomedu na ruce a na nohy. Nechala jsem mu zhotovit schodišťovou plošinu na terasu.

Řadu pomůcek jsme si půjčili od skvělé firmy Půjčovna 3P Praha, z.s., v Dejvicích. Schodišťovou plošinu nám zhotovila společnost Vecom zdvihací zařízení s.r.o.

Než jsme si Jirku přivezli domů, tak jsem nechala upravit byt, abychom se všude dostali s vozíčkem, což nebylo snadné. Museli jsme vybourat část koupelny, odstranit vanu a pořídit otevřený sprchový kout.

Bylo potřeba rovněž si půjčit vozík na mytí a vozík na cesty ven. Tyto věci lze pořídit dočasně na poukaz, který dotyčnému předepíše většinou jeho praktický lékař. Polohovací postele jsem si zapůjčila od společnosti Linet a za rychlý a mimořádně vlídný přístup jsem vděčná panu Frolíkovi.

Stran lékařské péče jsem spolupracovala s mnoha odborníky napříč celým spektrem. Od neuroložky, zubařky, psychiatra až po urologa, odborníka na ORL a paliatra. Ale můj největší dík patří naší pediatričce paní doktorce Bíbové, která byla tou hlavní osobou, která nám pomáhala pro Jirku zajišťovat vše potřebné stran zdravotní péče. Svým precizním a obětavým přístupem, který má vypěstovaný od dětí, Jirkovi několikrát zachránila život.

Rovněž na mně bylo Jirkovi zajistit vhodnou stravu, která je lehká a vhodná pro ležícího pacienta, ale na druhou stranu velmi výživná, protože Jirka potřeboval nabrat sílu. Především jsme vařili doma, ale také moc pomohla naše oblíbená restaurace Na rozhraní, kam jsme s Jirkou dříve rádi chodili a která je pěšky kousek od našeho domu. A přímo v domě máme báječnou restauraci 500, kde milá obsluha velmi často donesla v případě potřeby jídlo až ke dveřím.

Dostala jste na něco nějaký příspěvek?

Stran možných příspěvků na péči se člověk musí obrátit na příslušný sociální úřad, kde poradí, na co vše má dotyčný dle míry postižení nárok.

Jaký vliv měla na Jirkův zdravotní stav domácí péče?

Za ty dva roky jsme udělali s Jirkou obrovský pokrok, že i lékaři se divili. Jirka měl ale velkou vůli a neuvěřitelné odhodlání s nemocí bojovat. Bez toho by to šlo jen velmi těžko. Velkou motivací jsem mu byla já a děti. To byla ta největší vzpruha a energie. Nikdy nezapomenu, jak byl šťastný, když mu naskákaly do postele a společně se dívali na filmy.

Několikrát jsme byli v jeho milovaných divadlech, na koncertě, v restauracích, velmi často jsme spolu jezdili na procházky na Letnou nebo ho naložili do jeho cabria a jezdili na procházky po Praze. Vše jsme dělali s ohledem na jeho zdravotní stav a momentální stavy únavy.

Leckdy se dalo těžko něco plánovat, ale měl nás k dispozici 24 hodin denně, takže jsme se plně přizpůsobovali jeho potřebám, ale i možnostem.

Musela jste se kvůli péči o Jirku naučit nějaké ryze zdravotnické úkony?

Ano. Naučila jsem se mnohému.

Nakonec ale Jirka podlehl koronaviru…

Jeho tělo už nezvládlo boj s covidovým oboustranným zápalem plic. Jen bohužel tahle blbá nákaza to všechno strašně zkomplikovala. Po celou dobu byla nutnost mít na sobě ochranné obleky, rukavice, brýle a respirátory… To bylo skutečné utrpení… Utrpení v kontaktu s Jirkou. Nemoci se ho jen tak bez oněch ochranných pomůcek dotknout, políbit ho. Nepřála bych to nikomu.

Anička (12) se třeba moc chtěla přijít rozloučit, ale to prostě nebylo možné.

A je mi strašně líto těch mnoha lidí, kteří v uplynulém roce zemřeli na tutéž nákazu, ale v osamění a bez kontaktu s blízkými. Na základě neustále se měnících opatření ze strany státu se desítky tisíc lidí nemohly rozloučit se svými umírajícími blízkými.

Tohle si málokdo umí představit…

Jsem mu za ty tři roky nesmírně vděčná. Naučila jsem se díky němu, co znamená pečovat o blízkého člověka doma. Děti byly většinu času se mnou, a i pro ně to byla cenná zkušenost, a to především v tom, že pečovat o milovanou osobu je normální. Holky díky tomu mají velké sociální cítění a mají touhu pomáhat.

Můžete říct, jestli jste zažila někdy něco horšího?

Ano, musím přiznat, že to byla ta nejtěžší životní zkouška, kterou mi osud zatím nachystal, ale i za tu jsem nesmírně vděčná. Mít možnost milovaného vyprovodit „na druhý břeh“ je to, co jsem si přála. Myslím, že nikdo nechce odcházet sám, a ještě v cizím prostředí mezi cizími lidmi. Nikdo nevíme, co nás čeká a já jsem nechtěla, aby se Jirka bál. Jen ten covid to všechno strašně zkomplikoval…

Vyhledala jste nějakou pomoc ještě před „odchodem“?

Na Jirkův odchod mě připravoval skvělý paliatr pan doktor Ondřej Kopecký, se kterým jsem několik měsíců před tím diskutovala, co dělat, až se bude onen odchod blížit. Jaké použít tišící léky, jak se chovat, co maximálně mohu pro Jirku udělat. Jsem mu nesmírně vděčná. Bez něj bychom to jen stěží zvládli.

Mluvili jsme třeba i o tom, jak ztrátu překonat. Jak se starat o děti, aby je to co nejméně bolelo. Byly to hodinové hovory, ale co bych asi ráda zmínila v souvislosti se sebou a dětmi bylo to, že už za Jirkova života jsme měli různé společné rituály a ty jsme se snažily udržovat i po jeho odchodu. Třeba právě společné sledování filmů, navštěvování různých míst, o kterých jsem se zmiňovala. Zkrátka člověk by se měl snažit „tu díru“ v životě zaplnit a pokud možno něčím, co bylo společné.

To je jen malá součást posttraumatické terapie. Přijetí smrti, o které se v naší společnosti moc nemluví, je moc důležité. Stejně jako narození, tak i smrt je součástí našich životů a vytěsňovat ji kamsi na okraj vědomí není dobře.

Co se dělo poté, co zemřel?

Po odchodu Jirkovy duše zůstal ještě několik hodin doma. Umyly jsme mu vlasy, oblékly a připravily ho na poslední cestu. Nechtěla jsem, aby se ho pak už kdokoliv jiný dotknul.

Tomu předcházela prohlídka od lékařky nebo koronera, záleží na tom, koho si člověk zavolá.

Pak přijela pohřební služba Atropos, kterou jsem si rovněž předtím vybrala. Pan Pavel Stárek byl velmi diskrétní a profesionální. Je to malá pohřební služba, kterou mohu jen doporučit.

Tu jste domlouvala jak dlouho před úmrtím?

Mnoho měsíců. Jirkův strav se doma několikrát velmi zhoršil. Potřebovala jsem mít alespoň nějakou jistotu, jak se věci budou ubírat, protože mi bylo jasné, že sil pak moc mít nebudu.

To byly faktické věci. Co emoční stránka? Jak jste to zvládala pak, když prostě už bylo „po všem“?

Svojí povahou jsem silný člověk, takže si troufnu říct, že jsem to celé tak nějak celé s pomocí svojí rodiny zvládla. Faktická realita z Jirkova fyzického odchodu na mě dolehla o něco později.

V té době nám byl ještě vykraden dům, protože dotyční věděli, že jsem s Jirkou v bytě a nepřijdu, takže jsem se neubránila na půl roku antidepresivům, která mi pomohla normálně fungovat a starat se o rodinu. Asi kdybych měla bývala možnost odejít někam meditovat a neřešit všechny záležitosti stran skonu Jirky, policie, krádeže a jiné, tak bych to možná zvládla i bez medikace, ale kdo z nás má takovou možnost…

Co byste poradila a doporučila všem lidem, kteří jsou nebo budou ve stejné situaci? Na co se připravit? A dá se na to vůbec připravit?

Připravit se dá na mnohé. Zejména se lze připravit na technické věci, které jde dopředu naplánovat a ošetřit, aby pak člověk zbytečně nebyl zaskočen. Také je možné se připravit na různé zdravotní komplikace, které při péči doma mohou nastat i v období závěru života. Pro nemocného i jeho rodinu je tak možné naplnit jejich přání a prožít život až do konce spolu a doma.

Na co se ale nelze připravit je emocionální situace z odchodu blízkého. Já se s Jirkovým odchodem dodnes vyrovnávám a přiznám se, že dost těžce. Nebýt mojí báječné rodiny, která mě plně, ale vlastně mile, vytěžuje denními starostmi, tak nevím, nevím…

Budete chystat nějaké setkání s nejbližšími na den výročí jeho úmrtí?

Ten den bude spíš jen pro mě a pro rodinu. Jak ho pojmu, ještě nevím. Ale je to datum smutku a těžkých okamžiků, které do konce života patrně uvidím tak, jako by se staly včera.

Ale během měsíce září mám v plánu venkovní projekci některých z Jirkových filmů pro veřejnost. Protože to, co Jirka vždycky říkal, bylo, že všechny ty ceny za filmy, které v životě dostal, včetně Oscara, nevyváží radost lidí z jeho filmů.

Stává se Vám, že by se na vás někdo obracel s prosbou o radu nebo o pomoc?

Ano, děje se to a poměrně často. To byl ostatně jediný důvod, proč jsem se rozhodla poskytnout tento rozhovor. Abych lidem, kteří chtějí mít blízkého nemocného člověka doma, řekla, co všechno to obnáší.

Foto: Se souhlasem Olgy Menzelové