Láďa Hruška začal vařit díky své babičce. „Hlídal jsem troubu a doufal, že se nějaké cukroví poláme,“ vzpomíná
Láďa Hruška se proslavil jako televizní kuchař a autor rychlých a levných receptů. Z některých si sice diváci dělali legraci, mnoho jiných se ale dostalo do běžného jídelníčku stovek Čechů. Jak se ale vlastně stalo, že se známá tvář z obrazovky vůbec nadchla pro vaření? Ve skutečnosti za to vděčí své babičce, na kterou velice rád vzpomíná. Patří tedy mezi řadu dalších lidí, kterým jejich prarodiče zásadně ovlivnili život.
Sledovat v Google Zprávách
Původně se sice Láďa Hruška chtěl stát učitelem a dokonce vystudoval pedagogickou fakultu, této profesi se ale nakonec nikdy nevěnoval. Ještě jako student začal pracovat jako novinář a rozhlasový redaktor. U toho nakonec zůstalo. Během svého působení na televizní stanici Nova získal Hruška pravidelnou rubriku o levném vaření, ta ale měla takový úspěch, že to po čase dotáhl rovnou na vlastní pořad.
Kromě toho, že je popularizátor rychlého a levného vaření, je Láďa Hruška také spisovatel. Že má na kontě několik kuchařek, nejspíš nikoho nepřekvapí. V poslední době ale píše také knížky pro děti a jak prozradil, v této nové disciplíně se naprosto našel. Co dalšího známý kuchař prozradil?
Rozhovor s Láďou Hruškou:
Když se vrátíme k tomu, jak to vlastně všechno začalo, kdo vás přivedl k vaření? Slyšela jsem historku, že vám tuto myšlenku vnukl váš tatínek. Je to pravda?
Táta opravdu ne. Myslím, že jsem ho nikdy neviděl s vařečkou v ruce. Táta vařil výborné kafe, ale já kafe doma nepiju. A možná to nebylo ani tak po mamce jako spíš po babičce. U ní jsem v dětství trávil hodně, hodně času.
Patřil jste k dětem, které vyrůstaly zčásti u prarodičů, jako bylo za minulého režimu poměrně běžné?
U nás to bylo tak, že rodiče se vrátili do práce, jakmile mohli, a děti hlídali babičky a dědečkové. Takže jsem byl u babičky opravdu často. Dneska už je to jiné. Myslím, že lidé stárnou pomaleji a mnozí prarodiče jsou navíc pořád ještě v práci.
Jaké to bylo v babiččině kuchyni? Máte s ní spojenou nějakou opravdu silnou vzpomínku, která se vám automaticky vybaví?
Hlavně pečení. Velmi rád jsem ochutnával kousky, které se nepovedly nebo se polámaly. Bedlivě jsem střežil troubu a modlil se, aby se něco polámalo a já to mohl ochutnat ještě teplé.
Na rozdíl od vás ale babičku nepovedené pečivo nejspíš příliš nepotěšilo, že?
Přesně tak. (smích) A babička navíc pracovala v cukrárně. Takže když jsem toho neměl dost doma, hlídala mě i tam. Pomáhal jsem doplňovat různé sladkosti a hlavně jsem měl výsadní právo všechno ochutnávat.
To zní jako sen každého malého dítěte, docela vám teď závidím. Jak to máte se sladkým dnes, pořád si ho užíváte, nebo vás to postupně přešlo?
Tvrdím o sobě, že jsem takový občasný sladkoholik. Někdy mě to pěkně dostihne, ale řeším to tak, že ochutnám třeba jenom kousek. Ty chutě už znám a rád se k nim vracím, rád si je připomínám.
Které máte nejraději?
Hlavně domácí koláče a bábovky. To má pro mě svoje kouzlo. Někdy si schovám i drobečky po bábovce. I ty jsou dobré.
Teď už tedy vím, že do kuchyně vás poprvé vzala babička. Kdy ale nastal ten moment, ve kterém jste se poprvé sám postavil k plotně? Bylo to dobrovolně, nebo vás tam zkrátka maminka nahnala?
Do vaření mě nikdo moc nenutil, začal jsem úplně sám od sebe. Už v dětství mě uchvátilo rychlé vaření, bavily mě instantní polévky. Jakmile jsem se mohl postavit na židli a dosáhl jsem na sporák, uvařil jsem si jako první žampionovou polévku z pytlíku. Ještě jsem ani neuměl číst. Občas se samozřejmě něco nezdařilo, ale začalo mě to bavit.
Záliba v jednoduchých a rychlých jídlech vás očividně provází už odmalička.
Ano, vydrželo mi to až doteď, rád si vařím rychlé věci. Úplně nechci říkat levné, protože to slovo je zavádějící. Pro mě je to především rychlé vaření.
Na tatínka jste před chvílí vzpomínal jako na člověka, který dělal výbornou kávu. Měli jste ale i jeden velký společný plán, a to rekonstrukci domu. Jak to s ním nakonec dopadlo?
Dům už má nového majitele. Je to poměrně čerstvá informace a pro mě to byla hodně citlivá záležitost. Ten dům má svoje kouzlo, svého ducha. Tatínek k němu měl vztah a chtěli jsme ho společnými silami zrenovovat. Když ale táta odešel, ztratil jsem do té rekonstrukce chuť.
Tomu rozumím a mrzí mě to. Bez tatínka vám to asi přestalo dávat smysl, že?
Na tu rekonstrukci bych byl sám a neměl jsem ani přesnou vizi. Necítil jsem se na to, abych na sebe vzal celé břemeno nějaké velké rekonstrukce. Rodinu jsem mezitím přestěhoval na jinou adresu a přál jsem si, aby se domu někdo ujal.
Mluvíte o tom, že jste dům předal, nikoliv prodal. Záleží na tom slově?
Nemám v tomhle případě rád slovo prodávat. Já jsem ten dům chtěl spíš předat, i kvůli tátovi. Chtěl jsem, aby měl nového majitele, který si ho opravdu zaslouží. A myslím, že to tak dopadlo. Pro mě to totiž vůbec nebylo o penězích, ty šly stranou. Chtěl jsem mít hlavně představu o tom, komu dům předávám. A paradoxně nového vlastníka docela znám, takže to dopadlo dobře. Spadl mi kámen ze srdce.
Hledal jste dlouho někoho, kdo k němu bude mít podobný vztah jako vy?
Já jsem ho vlastně nehledal. Spíš jsem čekal, až si někdo ten vztah k domu vytvoří sám, podobně jako já před lety. A když jsem sám neměl jasnou představu o rekonstrukci, bylo pro mě řešením předat ho do jeho rukou.
Nebudu vás tedy už dál trápit smutnou vzpomínkou. Prozraďte mi místo toho, které rychlé jídlo máte v poslední době v oblibě?
Jsem schopný udělat rizoto v rýžovaru. A když ho pak donesu do práce, všem chutná. S tím rýžovarem si ze mě sice dělají legraci, ale ono to všechno má svoji posloupnost. I když vařím takhle jednoduše, záleží na tom, co a kdy tam přidám. A já se u toho vaření někdy i sám směju.
Myslíte si, že se vařit může naučit každý, nebo k tomu člověk potřebuje nějaký speciální talent?
Někdy člověka prostě donutí život. Buď má hlad, jako jsem měl já, anebo nemá tolik peněz, aby mohl chodit do restaurací. A na tom nevidím nic špatného. Člověk začne vařit a ono ho to opravdu může začít bavit.
O vás je známo, že kromě natáčení také píšete knížky. Jak zvládáte tyhle poměrně odlišné činnosti skloubit dohromady?
Když píšu knížku, ať už dávám dohromady kuchařku, nebo píšu pro děti, dělám to v době, kdy netočím. Když mám v létě nebo v zimě volno od natáčení, můžu se tomu věnovat naplno. Nerad se rozmělňuju mezi víc věcí.
A co děláte, když zrovna nepracujete? Máte něco, u čeho si dokážete odpočinout?
Dřív jsem třeba chodil do fitka nebo běhal, abych se odreagoval. Ale já o sobě tvrdím, že jsem od přírody líný člověk a velký odkladač povinností. Když už mě to opravdu začne hryzat, vykopu se a dokopu se i k tomu cvičení. Člověk si řekne, že bude dělat věci průběžně, a stejně to dopadne pořád stejně. Nakonec všechno honí na poslední chvíli. (smích)
