Těšili se na společné stáří, výlety a klid. Místo idylky přišly hádky, ponorková nemoc a vzájemné výčitky
Mnohé manželské páry v letech se těší, až budou oba konečně v důchodu a budou spolu trávit mnohem více času, než byli zvyklí. V jejich představách bude následovat období nekonečného užívání si života. To je sice samozřejmě možné, často se ale zapomíná na odvrácenou stránku věci. I člověk, kterého nadevše milujeme, nám může totiž začít jít na nervy, pokud ho vidíme od rána do večera sedm dní v týdnu. Jak toto úskalí překonat? Psychologové na to mají jasný názor.
Sledovat v Google Zprávách
Společný důchod si mnoho manželů představuje jako klidné období bez pracovního shonu. Jak se termín odchodu do penze blíží, už se vidí na dovolené, na chatě nebo v houfu vnoučat a všechno se jim zdá idylické a dokonalé. Realita je ale později může nemile překvapit.
Zaměstnání po dlouhá léta určovalo, kdy partneři vstávají, kam odcházejí a s kým během dne mluví. Po návratu domů měli každý své vlastní zážitky a mohli si o nich vyprávět. Když ale oba definitivně přestanou pracovat, tento přirozený rytmus jejich každodenního života zmizí. Najednou tak čelí situaci, kdy jsou spolu skutečně od rána do večera.
Drobné zvyky protějšku, které dříve téměř nevnímali nebo jich dokonce vůbec nebyli svědky, se v takovou chvíli mohou stát zdrojem podráždění. Možná si jeden z nich doma chtěl užívat klid a ticho, zatímco druhý si potřebuje povídat. Otázka toho, zda hrníček od kávy patří do dřezu, nebo rovnou do myčky, se také může stát zcela zásadním sporem, pokud není dostatek jiných témat k vášnivé diskuzi. Pokračovat bychom mohli prakticky do nekonečna.
„Manžel, který je nesnesitelný dvě hodiny denně, se ještě dá vydržet. Když je ale stejným způsobem nesnesitelný čtyřiadvacet hodin denně, snáší se to mnohem hůř,“ říká s nadsázkou psycholog Jeroným Klimeš. Podle něj může velká změna životního stylu rozkolísat dokonce i rodinu, která do té doby fungovala bez vážnějších problémů.
Partner nemůže nahradit celý svět
Problém obvykle nespočívá v tom, že by spolu manželé trávili čas. Rizikové je spíše očekávání, že partner najednou zastoupí kolegy, přátele, koníčky i veškerou další společnost, na kterou byl člověk v době své profesní aktivity zvyklý. Ten, kdo ztratí svůj vlastní program, se snadno může na druhého až příliš upnout. Začne sledovat, co partner dělá, radit mu a komentovat každé jeho rozhodnutí. Veškerá únava, nuda a nespokojenost potom míří do jediného vztahu.
„Když ale mají oba partneři svou činnost, nejsou odkázáni pouze jeden na druhého a nepřenášejí veškerou nespokojenost do vztahu,“ upozorňuje Klimeš s tím, že v případě jakékoliv frustrace se neustále přítomný partner jednoduše stává velmi snadno dostupným terčem, na kterém si je možné své pocity vybít.
Mít své vlastní aktivity mimo vztah neznamená, že by si lidé byli méně blízcí nebo se měli méně rádi. Naopak to může pomoci vytvořit zdravý odstup, díky kterému se na sebe partneři znovu těší. Jeden se může věnovat například zahradě, druhý navštěvovat kurz nebo pomáhat v místním dobročinném spolku. Nemusejí dělat všechno společně. Až se večer sejdou u večeře, určitě si budou mít co vyprávět.
Důležitý je důvod ráno vstát
Pokud člověk nechce nebo nemůže pokračovat ve svém zaměstnání, měl by si vytvořit jiný pravidelný program. Nezáleží na tom, zda jde o práci na částečný úvazek nebo brigádu, dobrovolnictví, péči o zahradu, vzdělávání nebo větší tvůrčí projekt. Počítá se prakticky jakákoliv aktivita, která vás vytrhne ze stereotypu a zajímá vás dost na to, aby byla lákavější, než strávit celé odpoledne sledováním nekonečných seriálů.
„Smyslem není člověka v důchodu dál honit do zaměstnání. Potřebuje ovšem režim, kontakt s lidmi a něco, kvůli čemu ráno vstane,“ vysvětluje psycholog s tím, že klíčová je v tomto případě především motivace a nové podněty.
Podle Klimeše by ale nemělo jít pouze o drobnou zábavu, která vyplní nanejvýš několik minut. Aktivita má člověka zaměstnat, dát mu pocit pokroku a přinést přiměřenou únavu. Klimeš například zmiňuje psaní rodinné kroniky, práci na zahradě, včelaření nebo sestavování slovníku. „Když přijde člověk domů příjemně unavený, je rád, že partnera vidí, a nemá tolik energie dělat mu ze života peklo,“ dodává.
Společné chvíle mají být volbou
Páru může pomoci například jednoduchá dohoda, že část týdne bude patřit společným aktivitám a část naopak vlastním zájmům. Manželé se mohou společně projít, vyrazit na výlet nebo povečeřet, pravděpodobně jim ale skutečně neprospěje, pokud spolu budou trávit čas nepřetržitě.
Důležité je však o změně mluvit dříve, než se podráždění promění v každodenní hádky. Každý může mít jinou představu o odpočinku, pořádku i trávení volného času a je to tak zcela v pořádku. Odchod do důchodu je velkou změnou v každodenní rutině jednotlivce, zcela logicky se proto musí projevit i v rámci partnerského soužití. Nový způsob života se dvojice bude nějakou dobu učit a hledat, co bude vyhovovat oběma.
Stejně tak je přirozené, že to možná bude nějakou dobu skřípat a svůj nový životní styl budete s protějškem ladit, než dojdete ke kompromisu, který bude příjemný oběma. Mějte na paměti, že to není závod a tím pádem nemusíte nutně všechny správné odpovědi najít hned. Klíčová je v tomto případě především dostatečně otevřená komunikace, shovívavost k nedostatkům druhého a upřímná ochota najít ideální řešení společně.
