Celý den doma s partnerem může být tvrdá zkouška. Psycholog radí, jak si v důchodu nezačít lézt na nervy
Odchod do důchodu může partnerský život převrátit vzhůru nohama. Manželé, kteří se dříve vídali hlavně ráno a večer, spolu najednou tráví téměř všechen čas. Podle psychologa Jeronýma Klimeše vztahu neprospívá pasivita ani dlouhé vysedávání doma. Partneři potřebují mít svou vlastní činnost, kontakt s dalšími lidmi a dostatečně pestrý život.
Sledovat v Google Zprávách
Člověk se může na důchod těšit celé roky. Pro většinu z nás je vidina toho, že konečně nebudeme muset brzy vstávat, dojíždět do zaměstnání ani poslouchat svého šéfa, velice lákavá. S posledním pracovním dnem ale nezmizí pouze povinnosti. Náhle bere za své také dlouholetý denní režim, člověk přijde o pravidelný kontakt s kolegy a doma začne trávit podstatně více času.
Zvlášť velká změna čeká manželské páry, které odejdou do penze přibližně současně. Z několika společných hodin denně se totiž může stát nepřetržitý pobyt ve stejné domácnosti. Drobné zlozvyky, které dříve nebyly tak nápadné, pak partnerovi mohou začít vadit. Přibývají spory o domácnost, o peníze i o to, jak by měl ten druhý trávit svůj volný čas.
Nejde přitom o problém malé skupiny lidí. Na konci roku 2024 pobíralo v České republice starobní důchod přibližně 2,37 milionu lidí, vyplývá z údajů České správy sociálního zabezpečení. Jak tedy zařídit, aby společné stáří vztah posílilo, místo aby ho definitivně rozložilo?
Rozhovor s psychologem Jeronýmem Klimešem
Proč si někteří manželé po odchodu do důchodu začnou tak rychle lézt na nervy?
Je to otázka pestrosti života. Manžel, který je nesnesitelný dvě hodiny denně, se ještě dá vydržet. Když je ale stejným způsobem nesnesitelný čtyřiadvacet hodin denně, snáší se to mnohem hůř. Odchodem do důchodu se výrazně změní životní styl, a tato změna potom může rozkolísat i rodinu.
Podobnou zkušenost měly některé domácnosti během pandemie covidu, kdy spolu lidé museli zůstávat doma. Je to srovnatelné?
Je to velmi podobný problém. Také tehdy se náhle změnil životní styl. Lidé byli zavření doma, neměli své obvyklé aktivity ani dostatek kontaktů mimo rodinu. Napětí potom narůstalo a někdy vedlo až k násilí v rodinách.
Je tedy chyba, když člověk v určitém věku práci jednoduše ukončí a stáhne se domů?
Lidé by neměli přecházet do pasivního důchodu, pokud opravdu nemusejí. Dříve bylo běžnější, že člověk pracoval tak dlouho, dokud mohl. U profesí, které nejsou fyzicky příliš náročné, může práce člověka udržovat aktivního a svěžího. Nemusí ovšem nutně pokračovat ve svém původním zaměstnání. Důležité je, aby nezůstal pasivní.
Co když už pokračovat v práci nechce nebo nemůže?
Potom se musí zabavit něčím jiným. Především je důležité udržovat kontakt s lidmi. Někteří lidé se po odchodu do důchodu zavřou doma a začnou trpět samotou. Prvního půl roku jim to může připadat příjemné, protože konečně odpočívají. Později jim ale takový život začne lézt na hlavu.
Pomůže vztahu, když má každý z partnerů své vlastní zájmy?
Určitě. Člověk by měl mít pestrý život a několik různých aktivit. Nestačí si říci, že teď bude jen odpočívat. Když mají oba partneři svou činnost, nejsou odkázáni pouze jeden na druhého a nepřenášejí veškerou nespokojenost do vztahu.
Jak náročné by ty aktivity měly být?
Doporučuji velké projekty, které jsou na hraně schopností člověka. Může třeba začít sepisovat rodinnou kroniku, ale k tomu by měl mít třeba ještě zahradu a další činnosti. Jde o to, aby byl jeho život pestrý a aby měl pocit, že něco vytváří. Já například pracuji na hebrejsko-českém slovníku. Někdo jiný si může pořídit včelstva. Nemělo by jít jen o drobnou zábavu na deset minut, ale o něco, co člověka skutečně zaměstná.
Může pomoci, když jeden z manželů alespoň částečně pracuje?
Ano. Nemusí pracovat na plný úvazek, ale měl by zůstat aktivní. Smyslem není člověka v důchodu dál honit do zaměstnání. Potřebuje ovšem režim, kontakt s lidmi a něco, kvůli čemu ráno vstane. Když přijde domů příjemně unavený, je rád, že partnera vidí, a nemá tolik energie dělat mu ze života peklo.
Důchodci se také někdy stávají automatickými pomocníky celé rodiny. Příbuzní očekávají hlídání vnoučat nebo vyřizování nejrůznějších pochůzek. Jak se tomu bránit?
To si každý musí rozhodnout sám. Okolí bude schopného člověka vždy žádat o pomoc. Když je někdo instalatér, lidé mu budou stále volat kvůli vodovodu. Když je lékař nebo psycholog, budou po něm chtít rady. Pokud si člověk uměl nastavovat hranice během pracovního života, měl by to dokázat i v důchodu.
