Ekonom Lukáš Kovanda: Důchodce si budou všichni politici předcházet

Žádná země nemá ideální důchodový systém a ani případná důchodová reforma v Česku nezbaví lidi nutnosti připravovat se na stáří „po vlastní ose“. Je o tom přesvědčen známý ekonom Lukáš Kovanda, který ale zároveň pochybuje o tom, že se v nejbližších letech nějaké reformy dočkáme. Prý to politiky příliš nezajímá. „Na laxnost těchto lidí doplatí zejména ti, kteří se v důchodovém věku ocitnou v letech 2040 až 2060. Pokud se nic nezmění, prožijí velmi nedůstojné stáří, takříkajíc o vodě a suchém chlebu,“ říká Kovanda v rozhovoru pro České důchody.

Jak vnímáte současnou ekonomickou realitu seniorů v době koronaviru?

Senioři patří mezi „vítěze“ koronavirové krize. Alespoň tedy čistě z finančního hlediska. Jejich životní úroveň v důsledku krize neklesne tolik, jako tomu bude v případě většiny jiných socioekonomických skupin. Pro současnou vládu totiž důchodci představují ceněnou voličskou skupinu, takže se bude snažit si je předcházet finančními dárky v podobě rouškovného.

Myslíte si, že „rouškovné“ 5000 korun je správnou cestou? Jak ho vnímáte i v kontextu valorizace pro rok 2021?

Myslím, že valorizace samotná by postačila. Je pravda, že důchodci čelí o něco vyšší inflaci než veřejnost obecně, zase ale mají „své jisté“, zákonem dané, zatímco zejména OSVČ či zaměstnanci v oboru gastronomie, ubytování, v dopravě či turistickém ruchu se potýkají už nyní často i s citelným propadem své životní úrovně. A příští rok na tom budou ještě hůře – a nejen oni. Z hlediska vlády nejsou ale tak zajímavou voličskou skupinou, jako důchodci, kteří reprezentují samozřejmě mnohem početnější část elektorátu.

Dá se vůbec někdy očekávat, že české důchody „doženou“ ty v západních zemích? I když poslední roky důchody rekordně rostou, přece jen stále máme přes milion důchodců s penzí méně než 14 000 korun.

Prvním předpokladem k tomu, aby mohly české důchody dohnat ty západní, je provedení zásadní důchodové reformy. K tomu se však nemá ani tato vláda. Ustavila sice v pořadí již asi pátou důchodovou komisi, ale o její činnosti prakticky není ani vidu, ani slechu. Je to trestuhodné.

Prozíraví lidé mladší a střední generace se proto na důchod připravují raději po svém. Rozšiřuje se tak pomyslný „čtvrtý důchodový pilíř“, kterým je na evropské poměry relativně vysoký podíl vlastnického bydlení v Česku. Mladší a střední generace, pokud na to mají, se totiž snaží právě investicí do bydlení zajistit na stáří.

Proto ovšem také citelně rostou ceny nemovitostí, takže například pro běžně vydělávajícího Pražana už je dnes vlastní bydlení nedosažitelnou záležitostí. Odtikává tak sociální bomba.

Senioři jsou stále důležitější

Jak může koronavirus a související dopady ovlivnit důchody v nejbližších letech?

Domnívám se, že důchodci zůstanou prioritizovanou voličskou skupinou i v příštích letech. Z titulu postupujícího demografického stárnutí půjde totiž o stále významnější voličskou skupinu. Babišův klíčový odkaz, až jednou z politiky odejde, bude spočívat právě v tomto: naučil politiky zprava i zleva předcházet si právě starobní důchodce. Ani pravicové strany, pokud se dostanou k vládě, už nenechají důchodce „ve štychu“ tak, jak si to dovolila při minulé krizi Nečasova vláda.

Jak vnímáte debatu o generaci Husákových dětí a jejich budoucí odchod do důchodu? Patříte k expertům, kteří v tom vidí riziko, nebo by se dnešní padesátníci neměli obávat?

Riziko plynoucí z populačního stárnutí se výrazně projeví od roku 2035 a dále. Na tom se dnes shodne převážná většina ekonomů a ostatně třeba i mezinárodní ratingové agentury.

Patnáct let, která do té doby ještě zbývají, však představuje takřka čtyři volební období. Tolik volebních období nepřežije u moci prakticky žádný ze současných vrcholných politiků, takže proto je důchodová reforma vlastně vůbec nezajímá. Na ně navázaní ekonomové je v nezájmu o reformu zlovolně utvrzují, leckdy i s absurdním tvrzením, že vlastně žádnou reformu nepotřebujeme.

Tito ekonomové říkají ovšem jen to, co chtějí politici slyšet. Na laxnost těchto lidí doplatí zejména ti, kteří se v důchodovém věku ocitnou v letech 2040 až 2060. Pokud se nic nezmění, prožijí totiž velmi nedůstojné stáří, takříkajíc o vodě a suchém chlebu.

Důchody nejsou ideální nikde

Jak vnímáte český důchodový systém v kontextu Evropy?

Žádná země nemá ideální důchodový systém. Nejkvalitnější penzijní systém v Evropě, ba i na světě, mají v Nizozemsku a v Dánsku. Vyplývá to z loňského žebříčku dle hodnoty ukazatele Melbourne Mercer Global Pension Index, který srovnává penzijní systémy jednotlivých zemí. Ani tyto nejlepší důchodové systémy světa však nemusí mít do budoucna dostatečně ošetřenu stále palčivější problematiku adekvátnosti starobních důchodů na jedné straně a současně udržitelnosti celého penzijního systému na straně druhé.

Rozpor mezi těmito dvěma atributy kvůli stárnutí populace narůstá i v zemích s nejlepšími důchodovými systémy. To v praxi znamená, že prakticky nikde v ekonomicky vyspělém světě není nyní radno příliš se spoléhat jen na státní důchod. I lidé v zemích s nejrozvinutějšími důchodovými systémy musí převzít část odpovědnosti za zajištění na stáří na sebe, pokud chtějí prožít důstojné stáří.

Mezinárodní zkušenost tedy ukazuje, že ani vhodná důchodová reforma v Česku nezbaví obyvatele Česka nutnosti podílet se na zajištění na stáří také z vlastních zdrojů. Pochopitelně, pokud k žádné reformě nedojde, bude tato nutnost ještě daleko akutnější a lidé se budou muset na stáří připravovat „po vlastní ose“ o to důsledněji, důkladněji a prozíravěji. To jim však nyní z tuzemských politiků vzkáže jen málokdo, neboť to není populární a žádné politické body to nepřinese, stejně jako je bezprostředně nikomu nepřinese ani samotná důchodová reforma. Proto k ní ostatně ještě nedošlo a v dohledné době nejspíše ani nedojde.

Co soudíte o návrzích aktuální důchodové komise?

To si žádá širší odpověď. Jsme totiž v začarovaném kruhu. Centrálním bankám vadí, že lidé moc spoří. Takže snižují úroky, aby firmy přiměly brát si úvěry a víc investovat. Tím chtějí docílit toho, že převis úspor nad investicemi už nebude takový. Pro penzijní fondy všude na Západě je ale kvůli nižším a nižším úrokům stále obtížnější dosahovat uspokojivého výnosu. Pročež lidé spoří tím spíš a tím víc, aby se při rekordně nízkých úrocích jejich úspory zhodnotily alespoň trošku. Načež centrální banka jde – prostřednictvím tištění peněz ve velkém – se sazbami ještě níž, aby konečně přiměla lidi méně spořit a firmy více investovat. Vyhlídky penzijních fondů se tak dál zhoršují.

Do takové situace vcházejí lidé typu ministryně Maláčové nebo členové „její“ důchodové komise a v podstatě říkají, že na budoucí důchody vezmou tak, že zvýší daně, a to zejména bohatým. Takže se bude investovat ještě méně, protože investují pochopitelně spíš bohatí. A pokud už se bude investovat, pak „na jistotu“, tedy nepříliš produktivně do nemovitostí. Nikoli do startupů, nikoli do nových nápadů a technologií.

Málo produktivních investic znamená malý růst produktivity, tedy málo budoucího bohatství, neboť růst produktivity je dlouhodobě jediným jeho zdrojem. Lidem typu ministryně Maláčové to zjevně ještě nedochází, ale prožíváme postupné zadušování tržní ekonomiky v přímém přenosu. Spějeme k systému, kde se stále intenzivněji přerozděluje stále méně nového bohatství a kde stále podstatnější část nového „bohatství“ vzniká uměle – tak, že centrální banky tištěním peněz nafukují ceny akcií nebo nemovitostí.

Taková „matka všech bublin“ jednou přirozeně splaskne, pokud tedy rychle nenastartujeme růst produktivity. K tomu je třeba deregulovat, oddlužovat, liberalizovat a snižovat daně. Zkrátka přestat ekonomiku dusit. Při nižších daních a vyšších úrocích – které budou výsledkem – si pak i lidé snáze naspoří na stáří.

Skutečná důchodová reforma tak musí být doprovázena také právě deregulací, oddlužováním ekonomiky, liberalizací nebo snižováním daní. Maláčová a „její“ důchodová komise ale žádají pravý opak. Víc snad už není třeba říkat.