Snacha jí brání vídat vnoučata, protože prý nevhodně zasahuje do výchovy. Zákon ale pamatuje i na práva prarodičů
Ještě nedávno pravidelně hlídala vnoučata a trávila s nimi volný čas. Pak se pohádala se snachou kvůli výchově a návštěvy skončily. Babička by děti ráda znovu vídala. Může se podle zákona bránit? Co říká aktuální tuzemská legislativa?
Sledovat v Google Zprávách
Uveďme si modelový příklad: Babička každé úterý vyzvedávala vnuka ze školky. Když rodiče potřebovali, pohlídala ho i přes víkend. Jenže časem přibývalo neshod.
Synovi a snaše vyčítala, že jsou na chlapce moc přísní, občas mu dovolila věci, které doma nesměl. Po poslední hádce jí snacha oznámila, že další hlídání nebude. Syn jí přestal odpovídat na zprávy.
Babička má pocit, že jí rodina křivdí. Rodiče zase tvrdí, že jim zasahuje do výchovy. Nejvíc přitom trpí chlapec, který už byl na pravidelné návštěvy zvyklý. Právě to, co pro něj odloučení znamená, by bylo důležité i pro případný soud.
Samotné příbuzenství nestačí
Zákony v Česku jsou nastavené v kontextu tohoto modelového příkladu poměrně jasně. Prarodiče nemají automatický nárok vídat vnoučata, kdy se jim zachce. Občanský zákoník v § 927 jim umožňuje domáhat se styku, pokud k nim má dítě trvalejší citový vztah a jeho přerušení by mu způsobilo újmu.
Z toho plyne poměrně jasné sdělení. Pro babičku z uvedeného příkladu není důležité jen říkat, jak moc má vnuka ráda. Musela by ukázat, jak blízcí si byli oni dva. Soud by zajímalo, jak dlouho a jak často ho hlídala, zda u ní přespával a jak se změnilo jeho chování, když návštěvy skončily. Pomoci mohou kupříkladu zprávy s rodiči o domlouvání hlídání nebo svědectví lidí, kteří je spolu často vídali.
Za zmínku stojí, že soud posuzuje názor dítěte s ohledem na jeho věk a vyspělost. Všímá si také postoje rodičů, jmenovitě jejich výhrad k babiččině chování. Pokud před vnukem opakovaně shazuje jeho matku, může mu tím škodit, i když se o něj jinak dobře stará.
V červencovém rozhodnutí Ústavního soudu šlo o babičku, která žádala o samostatné návštěvy dvou vnoučat a soudy jí nevyhověly. Soudce došel k tomu, že děti k ní neměly dostatečně pevný vztah a rodinné spory je zatěžovaly. Rodiče přitom setkání zcela nezakazovali, chtěli být u nich přítomni. Nakonec proto Ústavní soud babiččinu stížnost odmítl.
Nejprve zkusit domluvu
Otázkou je, co je možné v takovém případě dělat. Babička může začít například tím, že synovi a snaše napíše, aniž by jim cokoliv vyčítala. Nabídne třeba krátkou procházku s vnukem jednou za čtrnáct dní nebo setkání za jejich přítomnosti. Měla by také dát jasně najevo, že bude respektovat pravidla, na nichž rodičům záleží, namátkou čas návratu domů nebo omezení sladkostí.
Pokud se rodina nedokáže domluvit, může pomoci mediátor. Ten se pokusí s rodiči i prarodiči najít řešení, které bude vyhovovat hlavně dětem. Babička se může mimo jiné obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Jeho pracovníci mohou rodině poradit, jak postupovat a jak se pokusit kontakt s vnoučaty obnovit.
Pokud jednání selže, může prarodič podat návrh na úpravu styku k soudu příslušnému podle bydliště dítěte.
V návrhu popíše dosavadní vztah, doloží společně strávený čas a vysvětlí, proč má za to, že zákaz návštěv dítěti škodí. Soud pak může určit i omezenější podobu kontaktu.
Podobným případem se v září 2026 zabýval také Ústavní soud. Šlo o jedenáctiletého chlapce, se kterým se chtěli pravidelně vídat jeho praprarodiče. Nižší soudy však nezjistily, co si chlapec sám přeje, a dostatečně se nezabývaly ani věkem a zdravotním stavem jeho příbuzných.
Ústavní soud proto jejich rozhodnutí zrušil, byť samotné návštěvy tím nenařídil. Soudy musí nejprve všechny okolnosti posoudit a vysvětlit, proč kontakt povolí, nebo zamítnou.
