Raději se trápí sami, než aby požádali o pomoc. Pro některé seniory je závislost na druhých těžko přijatelná
Scénář bývá v mnoha rodinách velmi podobný. Dcera nabízí, že cestou z práce obstará víkendový nákup, syn chce stárnoucího otce odvézt autem přímo k lékaři, aby nemusel v chladném podzimním počasí čekat na autobusové zastávce. Místo úlevy nebo očekávaného vděku však mladší generace často naráží na nečekanou zeď odporu a větu: „Nikoho otravovat nebudu, zvládnu to sám.“ Pro dospělé děti bývá taková reakce zprvu nepochopitelná, někdy v nich vyvolává pocity zmaru a jindy ji vnímají jako zbytečný nevděk či zatvrdlost.
Sledovat v Google Zprávách
Z pohledu stárnoucího člověka se však v té chvíli hraje o mnohem víc než jen o těžkou nákupní tašku. Na pomyslných miskách vah leží jeho vlastní důstojnost, sebeúcta a panický strach ze ztráty kontroly nad vlastním osudem.
Když podaná ruka symbolizuje ztrátu kontroly
Pochopit tento hluboký psychologický blok vyžaduje pohled o několik desetiletí zpátky. Generace dnešních seniorů totiž prožila celý svůj aktivní život v režimu naprosté soběstačnosti a odpovědnosti za druhé. Byli to právě oni, kdo budoval kariéru, stavěl domy, vychovával děti a držel rodinné zázemí pohromadě. „Pocit studu je spojen s obavou o ohrožení své lidské důstojnosti. Podstatou je obava z negativního sociálního hodnocení, obava, že by mohl být negativně a nepřijatelně vnímaný ve společenství, ve kterém se nachází. Současní senioři, zejména ti starší, byli vychováváni v prostředí, kde bylo plnění sociálních norem bezvýhradně vyžadováno,“ uvedla ve své práci doc. PhDr. Běla Hátlová, Ph.D.
Když jim najednou začne činit potíže obyčejné zapínání knoflíků u kabátu, chůze do schodů nebo donesení nákupu z nedalekého obchodu, prožívají obrovský zásah do vlastní identity. Nabízená podpora od nejbližších jim pak podvědomě nastavuje zrcadlo a připomíná, že se role v rodině začínají nevratně obracet. Staří lidé zkrátka nechtějí být svým dětem na obtíž. Stydí se za přirozené limity slábnoucího těla a přijetí pomoci pro ně v té chvíli znamená definitivní, bolestivé potvrzení vlastní slabosti.
Tichý ústup do bezpečí čtyř stěn
Vnitřní boj bohužel velmi často vede k opačnému extrému, kdy starší lidé raději riskují nebezpečné pády na zledovatělém chodníku nebo se potají trápí s namáhavou prací v domácnosti. Mnohem plíživější a nebezpečnější je však tichá sociální izolace, do které se kvůli tomu začnou sami uvrhat. Mnohdy se stává, že senior raději úplně přestane chodit na návštěvy ke svým přátelům nebo výrazně omezí běžné vycházky do města.
Důvod je prostý. Chce před okolním světem za každou cenu zamaskovat, že už delší trasu bez cizí opory nebo častého odpočinku zkrátka neujde. Rodina přitom dlouhé měsíce nemusí mít o skutečném stavu věcí sebemenší tušení, protože rodiče své zdravotní obtíže před dětmi záměrně zlehčují a maskují. Změnu tak okolí zaregistruje až ve chvíli, kdy se sociální svět jejich blízkého začne povážlivě a dramaticky zužovat.
„V pozdním stáří je dominantní udržení pocitu bezpečnosti a pohody, což eliminace negativních pocitů usnadňuje. Strategie zvládání zjednodušením a vyhýbáním je ve stáří velmi oblíbená, protože takto lze snadno dosáhnout žádoucího cíle, jde o obranu zaměřenou na udržení přijatelných pocitů,“ uvedla Hátlová.
Jak pomáhat bez pocitu ponížení
Klíč k nápravě a ke smíření málokdy leží v neustálém přemlouvání, výčitkách nebo direktivních větách typu „já to udělám za tebe, ty už na to nestačíš“. Podobná slova, byť jsou myšlená s těmi nejlepšími úmysly, mohou stárnoucího člověka hluboce ranit a urazit. Mnohem efektivnější strategií je nabízet pomoc zcela konkrétně, nevtíravě a ideálně ji prezentovat jako oboustrannou aktivitu nebo přirozenou drobnost. Například formou společného výletu na nákup, kde senior stále hraje aktivní roli.
Stejně tak je důležité nebrat starším lidem z rukou činnosti, které ještě bezpečně a spolehlivě zvládají. Může jít o jednoduché vaření, zalévání květin nebo vyřizování účtů. Právě tyto každodenní drobnosti, v nichž se stále mohou suverénně rozhodovat, jim totiž dodávají zásadní pocit smysluplnosti, užitečnosti a vědomí vlastní hodnoty.
Respekt k tempu a postupnému zvykání
Celý proces přijímání nových pořádků a postupné akceptace toho, že tělo už neslouží jako dřív, zkrátka vyžaduje od obou stran obrovskou porci času a nekonečné trpělivosti. Cílem rodinné péče by nemělo být udělat z rodiče ze dne na den nesamostatného pacienta, který jen pasivně sedí v křesle, zatímco ostatní kolem něj kmitají.
Mnohem lepší je společně zjistit, z čeho konkrétně pramení jeho největší obavy. Často se senior brání tomu, aby mu děti organizovaly a uklízely celý byt, ale s velkým ulehčením by přivítal pomoc s odvozem těžkých věcí nebo doprovod na úřady. Někdy je třeba si na novou životní etapu postupně zvykat po malých krůčcích. Přitom je důležité vytvořit takové prostředí, kde požádání o pomoc není vnímáno jako selhání, ale jako přirozená součást rodinné sounáležitosti.
