Šedesátník už dávno není stařík. Označení senior přestává odpovídat tomu, jak dnes lidé žijí
Lidi nad 60 let věku zpravidla označujeme jako „seniory“. Házíme je tak všechny do jednoho pytle bez ohledu na jejich psychickou a fyzickou zdatnost, schopnost se o sebe postarat a další faktory. Jednotně definovat jakoukoliv skupinu lidí je ale vždy velice ošidné.
Sledovat v Google Zprávách
V minulosti používala čeština pro označení staršího člověka primárně pojem „důchodce“ či „důchodkyně“. Tato slova jsou odvozena od slova důchod (původně „dóchod“), tedy to, co dochází. Myšlen tím byl – a stále je – příjem od státu, podmíněný faktory, jako jsou stáří a odpracované roky, v případě invalidního důchodce pak nepříznivý zdravotní stav. O „penzistovi“ ani nemusíme mluvit – ten je totiž důchodcovým takřka dokonalým synonymem.
Důchodce byl postupně nahrazen neutrálnějším a institucionálně oblíbenějším „seniorem“, který je definovaný věkem, nikoliv garantovaným příjmem. Ostatně je to přibližně 20 let, kdy začaly být dosavadní domovy důchodců jakožto sociální služba (DD) přejmenovávány na domovy pro seniory (DS). Jako magická hranice, od níž je člověk označovaný za seniora, bývá všeobecně přijímaný věk 60 let, nicméně v domovech pro seniory se s klientem pod 70 setkáme jen výjimečně.
Aby to neznělo jako nálepka
Třetí pojem, který pochází z řečtiny – gerón – se neuchytil a působí spíš pejorativně, přestože z něj vychází název vědy o stárnutí, gerontologie. A tak se nová definice starších lidí stále hledá.
Nic lepšího než senior nás tedy zatím nenapadlo. Když se totiž snažíme definovat jakoukoliv skupinu lidí, vždy hrozí, že to bude působit jako nálepkování. A pak stačí jeden internetový vtip nebo meme a mezi jednotlivými skupinami opět vzniká o něco větší propast, například ta generační. Lingvisté to v dnešní době mají těžké: musejí chodit po špičkách, aby někoho neurazili.
Příliš široce definovaná skupina
Nová definice je přesto třeba. S tím, jak v našich kulturních podmínkách roste životní úroveň, se o sebe lidé více starají, což vede k tomu, že často působí mladší, než ve skutečnosti jsou. Sportují, jedí zdravě a mladistvě se oblékají. Dnešní šedesátník může na první pohled vypadat jako padesátník před jednou, dvěma dekádami. Zde přirozeně záleží i na různých dalších faktorech, jako jsou genetické předpoklady nebo příjmy v běhu produktivního věku.
Naděje dožití se sice příliš neprodlužuje, co však roste, je délka aktivního života. Připočítejte k tomu posunující se věk odchodu do důchodu a najednou pojem senior začíná působit urážlivým dojmem i pro člověka, kterému je 65 let a v dobách dávno minulých by o něm hovořili jako o úctyhodném starci. Dnes je takový člověk – když má štěstí – stále ekonomicky činný a produktivní. A když štěstí nemá, je vedený na úřadě práce, na důchod zatím nemá nárok.
Z angličtiny někdy přejímáme pojem „starší lidé“ („elderly people“), který však problém široké kategorie úplně neřeší. „Elderly“ však může evokovat vysoký věk a celkově tělesnou křehkost – jde o takový trochu uhlazenější výraz pro člověka, kterého bychom u nás jako úctyhodného starce (nebo stařenku) označili dnes.
Nechme seniora seniorem?
Nakonec však možná nebude problém v termínu, jako spíše v jeho definici, jak jsme si už ostatně naznačili výše. Slovo senior tak nemusíme nahrazovat, ale měli bychom jej přestat používat jako přesnou a jednotnou kategorii. Za tímto pojmem už si nemůžeme představovat generického dědečka sedícího na zápraží chalupy s kočkou na klíně, jehož obrázek by nám nejspíše přinesla umělá inteligence. Jsou za ním lidé s různými osudy, v různých životních situacích a v různém věku. A jako takové bychom je měli přijímat.
