Dědeček jezdí s nevlastními vnoučaty na dovolenou, ta vlastní vidí jednou za rok. S novým vztahem někdy lidé vymění i celou rodinu
Nový partner může do života přinést další děti, vnoučata i jiné příbuzné. Jenže zatímco jedni prarodiče se snaží přijmout všechny, jiní postupně přestávají udržovat vztahy s vlastní rodinou. Někdy si přitom ani neuvědomují, jak moc tím svým blízkým ubližují.
Sledovat v Google Zprávách
Rodinné vztahy se někdy změní způsobem, který by člověk ještě před pár lety nečekal. Rozvod, nové manželství nebo dlouholetý partnerský vztah dokáže promíchat i životy dospělých. Nemluvě o vazbách mezi generacemi. Z původní rodiny se stane jedna z několika větví a každý si v ní hledá své místo.
Právě role prarodičů může být v takové situaci složitá. Když do rodiny přibudou děti nového partnera, vyvstává otázka, zda a jak je přijmout za vlastní vnoučata. A také co se stane s dosavadními vazbami, pokud se pozornost a společný čas začnou přesouvat jinam.
Dědečkové se po rozvodu častěji zapojují do péče o nevlastní vnoučata
Zajímavá zjištění přinesl rozhovor socioložky Jaroslavy Hasmanové Marhánkové v červenci 2025 pro Deník N. V rámci svého výzkumu z roku 2015 sledovala mimo jiné proměny prarodičovství po rozvodu. Zjistila přitom, že dědečkové šestkrát častěji pečují o nevlastní vnoučata. Neznamená to, že by všichni rozvedení muži automaticky upřednostňovali novou rodinu. Výsledek ale ukazuje, že nové vztahy mohou výrazně změnit také to, komu senioři věnují svůj čas a péči.
Socioložka v rozhovoru upozornila také na širší proměnu prarodičovství. Přibližně 30 procent českých prarodičů pečovalo o vnoučata s denní až týdenní pravidelností. Do tohoto údaje se započítávaly i situace, kdy byli přítomni rodiče dítěte.
Celý rozhovor s Jaroslavou Hasmanovou Marhánkovou zveřejnil Deník N.
Nová rodina potřebuje čas, původní vazby ale nezmizí
Problém složených rodin může spočívat v tom, že se do jednoho celku propojují lidé s různými zkušenostmi, zvyklostmi a představami o rodinném životě. Každý má za sebou jinou minulost a jinak nastavené vztahy. Dětská psychiatrička MUDr. Lucie Vašková se tomuto tématu věnovala v pořadu Dva na Dvojce Českého rozhlasu. Upozornila, že nové rodinné vazby nelze uspěchat.
„Je na to třeba jít citlivě. Já bych nedávala děti ze dvou rodin hned dohromady. Nejdřív jedno odpoledne, pak víkend, společné aktivity, dovolená. I pro rodiče je náročné vytvořit si vztah s nevlastním dítětem,“ připomněla Vašková pro Dvojku Rozhlas.
Její doporučení se týká především vztahů mezi dětmi a novými partnery jejich rodičů. Stejná potřeba postupného sbližování ale platí i pro další členy nově propojených rodin. Dědeček si může s nevlastními vnoučaty vytvořit blízký vztah. Neměl by však předpokládat, že tím zaniknou dosavadní závazky a vazby.
Vlastní vnoučata mohou nové uspořádání vnímat jako odmítnutí
Z pohledu dospělého může jít o přirozený vývoj. Prarodič si našel partnerku, její rodinu přijal a chce s ní trávit čas. Děti a vnoučata však mohou situaci prožívat jinak. Pokud dříve jezdily s dědečkem na dovolenou, chodily s ním na procházky a byly u něj na prázdniny, může být náhlé omezení kontaktu bolestivé. Zvláště když současně sledují, že se pozornost soustředí na děti nové partnerky.
Například profesor lékařské psychologie a psychoterapeut Radek Ptáček upozornil na nejistotu. Tu v dětech může vyvolat už samotný rozpad vztahů prarodičů. „Pro děti je rozvod rozpad celého světa. Uvádí je do nejistoty,“ uvedl Ptáček pro Rozhlas Wave.
Rozdíly v trávení času s vnoučaty nemusí znamenat, že dědeček někoho upřednostňuje
Četnost návštěv sama o sobě ještě nevypovídá o síle citového vztahu. Roli může hrát vzdálenost bydliště, zdravotní stav, pracovní vytížení rodičů i samotná možnost společně trávit čas. Na význam těchto okolností upozorňuje také studie z roku 2014 Jaroslavy Hasmanové Marhánkové a Martiny Štípkové.
„Je potřeba vnímat zapojení prarodičů jako komplexní proces, jehož podobu není možné vystihnout pouze skrze dobře kvantifikovatelné faktory, jako je vzdálenost vnoučat a prarodičů či počet vnoučat, mezi kterými je péče rozdělovaná. Mezigenerační solidarita představuje proces neustálého vyjednávání mezi různými aktéry v rodině, v jehož rámci jsou formována očekávání o tom, jaká by měla být role prarodiče ve vztahu k vnoučatům, jaký typ péče by měl/a poskytovat a v jakých situacích. Tato očekávání jsou formována jak samotnými prarodiči, tak rodiči,“ uvádí autorka ve své práci.
Člověk má právo začít nový život. Stejně tak si najít partnera a navázat nové vztahy. Podstatné je, zda se při změně rodinného uspořádání nevytratí kontakt s vlastními potomky.
