Miroslav Zikmund se dobrodružství nebál ani v osmdesáti. V důchodu procestoval Sibiř i Nový Zéland
Většina lidí si v osmdesáti letech představuje klidné dny na zahradě, luštění křížovek nebo procházky kolem domu. Miroslav Zikmund se ale nikdy nenechal svázat datem v občanském průkazu. Spolu s Jiřím Hanzelkou byli symbolem československého cestovatelství. I pokročilý věk bral jako další příležitost sbalit kufr a vyrazit poznávat svět. Zatímco jiní v penzi odpočívali, on ve vysokém věku brázdil drsnou Sibiř, obdivoval přírodu Nového Zélandu nebo se vracel do Austrálie.
Sledovat v Google Zprávách
Miroslav Zikmund se narodil 14. února 1919 v Plzni do rodiny železničáře. Byla to právě vůně dálkových vlaků, která v něm už odmalička probouzela touhu poznávat vzdálené kraje. Od útlého věku byl nesmírně zvídavý. Vedl si podrobné deníky, kreslil mapy a hltal dobrodružné knihy.
Po maturitě zamířil v roce 1938 na Vysokou školu obchodní v Praze. Ve zdejší posluchárně potkal o rok mladšího Jiřího Hanzelku. Dva mladíci si okamžitě padli do oka. Nad mapou světa začali spřádat odvážné plány na cestu kolem Země. Kvůli uzavření českých vysokých škol nacisty si na promoci museli počkat až do roku 1946. Jejich přátelství a společný sen válka nezlomila. Semkla je ještě víc.
Co se týče osobního života, jeho velkou láskou se stala operní pěvkyně Eva Mašková. S ní se oženil v roce 1953 a narodil se jim syn Miroslav. Manželství sice později skončilo rozvodem, ale Zikmund zůstal pevnou oporou své rodině. Natrvalo zakotvil ve Zlíně, v krásné prvorepublikové vile na Nivách, která se stala jeho bezpečným přístavem mezi cestami i zlých dobách.
Dlouhé roky nucené pauzy jen posílily jeho hlad po světě
Aby člověk pochopil jeho neuvěřitelnou chuť cestovat i v hlubokém důchodu, musí se ohlédnout za dvaceti lety normalizace. Po roce 1968, kdy se oba cestovatelé postavili proti sovětské okupaci, se pro Zikmunda a Hanzelku hranice úplně zavřely. Komunistický režim jim zakázal publikovat, vystupovat na veřejnosti a na jakékoli výpravy do zahraničí mohli zapomenout. Místo objevování cizích kultur tak museli oba muži snášet ústrky a neustálý dohled Státní bezpečnosti.
Když v listopadu 1989 padla železná opona, Miroslavu Zikmundovi už bylo sedmdesát let. Spousta jeho vrstevníků už jen vzpomínala na mládí, v něm se ale probudil obrovský hlad po svobodě. Měl pocit, že musí dohnat všechno, o co ho minulý režim na dvě dekády obral. A tak se znovu vydal na cesty, tentokrát už bez slavné tatry, ale s neutuchající zvědavostí mladého kluka.
I v požehnaném věku si užíval cestování plnými doušky
Jeho cestovatelský apetit nepolevil ani ve vysokém větu. Vypravil například na Nový Zéland a do Austrálie, kde navštívil krajany a obdivoval divokou přírodu. Sám s úsměvem říkal, že cestování v tomto věku má jednu velkou výhodu. Člověk nikam nespěchá. Nemusí plnit žádné reportážní normy, Má čas vnímat detaily, kterých by si dříve ani nevšiml.
Velkou výzvou pro něj byla také cesta napříč Ruskem a Sibiří. Vydal se po stopách své někdejší výpravy ze šedesátých let. Na vlastní oči viděl, jak se tato obrovská země proměnila. Drsné podmínky ani dlouhé přesuny ho neodradily. Cestoval také po Maledivách, Srí Lance nebo po Japonsku. Vždy byl dokonale připravený. Se svým pověstným zápisníkem v ruce, do kterého si pečlivým rukopisem zaznamenával každý postřeh, jméno i teplotu vzduchu.
Tajemství vitality až do stovky
Miroslav Zikmund se nakonec dožil úctyhodných 102 let. Zemřel 1. prosince 2021 ve své zlínské vile. Až do vysokého věku si udržel neuvěřitelnou bystrost, smysl pro humor a noblesu.
Lidé se ho často ptali, jaký je jeho recept na tak dlouhý a aktivní život. Zikmund vždy zdůrazňoval, že člověk stárne až ve chvíli, kdy se přestane zajímat o to, co je za dalším kopcem. Udržoval si pevný denní režim, pravidelně cvičil, chodil na procházky a dokázal se radovat z obyčejných maličkostí. Jeho příběh je dodnes důkazem, že odchodem do penze dobrodružství zdaleka nekončí. Možná právě naopak.
Zdroje: Rozhlas Plus, ČT24
