Důchodci mohli za první republiky dostat místo peněz ubytování. Zákon počítal s řešením, které dnes působí nezvykle
Za první republiky mohl důchodce místo pravidelné penze získat ubytování a péči v ústavu. Senior se tak mohl rozhodnout, zda chce dál dostávat peníze, nebo využije zajištěné zaopatření. V některých případech však zákon dovoloval umístění do ústavu i bez jeho souhlasu.
Sledovat v Google Zprávách
Člověk zestárl, přestal chodit do práce a neměl z čeho platit nájem ani jídlo. Dnes by se spoléhal především na pravidelnou penzi. Před sto lety však zákon umožňoval jinou cestu. Místo vyplácení důchodu mohl pojištěnec získat bezplatné zaopatření v útulku pro staré lidi nebo v podobném zařízení.
Možnost obsahoval paragraf 124 zákona č. 221/1924 Sb., který upravoval pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Předpis byl přijat v roce 1924 a nový systém začal fungovat od července 1926.
Pobyt v ústavu místo pravidelné výplaty
Co si pod tím představit? Kupříkladu staršího člověka, který žil sám a kvůli zdraví už každodenní starosti nezvládal. Pojišťovna mu mohla místo peněžní dávky zajistit místo v ústavu.
O využití této možnosti rozhodoval především samotný důchodce. Zákon totiž vyžadoval jeho souhlas. Člověk si tak mohl vybrat, zda bude dál pobírat pravidelnou penzi, nebo dá přednost pobytu v ústavu, kde měl zajištěné základní životní potřeby. Záleželo především na jeho osobní situaci a na tom, která forma zaopatření mu více vyhovovala.
Jednu výjimku však poslanci připustili. Týkala se lidí označených dobovým výrazem „notoričtí pijáci“. Ty bylo možné umístit do vhodného ústavu i proti jejich vůli.
Zákon myslel na důchodcovu rodinu. Pokud z jeho penze žila třeba manželka nebo děti, mohly dostávat peníze dál, i když se přestěhoval do ústavu. Pojišťovna jim mohla přiznat podporu až do výše poloviny jeho důchodu. Tato možnost se vztahovala také na rodiče nebo sourozence, které předtím živil. Záleželo však na konkrétní situaci a rozhodnutí pojišťovny.
Vedle toho existovala i cesta, při níž člověk do ústavu vůbec nemusel. Když bylo zřejmé, že vyplacené peníze neslouží jeho potřebám nebo poškozují rodinu, mohla manželka, opatrovník dětí či obec požádat okresní soud, aby důchod přebíral někdo jiný. Ten ho musel využívat ve prospěch důchodce a jeho blízkých.
Samotný věk k penzi nestačil
Zákon z roku 1924 se vztahoval na široký okruh zaměstnanců, především dělníků. Na starobní důchod měli nárok lidé, kteří dosáhli 65 let a splnili stanovené podmínky. Mimo jiné museli zpravidla získat alespoň 150 příspěvkových týdnů pojištění.
Původní předpis počítal se základní částkou 500 korun ročně, k níž se připočítávala část odvozená od zaplaceného pojistného. Za splnění příslušných podmínek stát přidával dalších 500 korun ročně.
Mimo nový systém navíc zůstávala část obyvatel, kupříkladu samostatně hospodařící lidé, kteří nespadali do zaměstnaneckého pojištění, nebo lidé bez potřebné pojistné doby. Ve stáří jim často pomáhala rodina či obec.
Dnes se pobyt v domově pro seniory řeší jinak. Člověk dál pobírá svůj důchod a z příjmu hradí ubytování a stravu. V těchto zařízeních mu po zaplacení musí zůstat alespoň 15 procent příjmu.
Zdroje: České důchody, iDNES
