První penze nebyly pro obyčejné dělníky. Na skutečný důchodový systém se čekalo celé generace
Od penzí pro vybrané skupiny zaměstnanců až k zákonu č. 221/1924 Sb. Tak vznikaly základy československého důchodového systému.
Sledovat v Google Zprávách
Dnešní důchodový systém se nezrodil ze dne na den, ani se vznikem Československa. Jeho kořeny sahají do doby monarchie, kdy ale starobní zabezpečení neplatilo a osudy lidí byly vrchnostem lhostejné. Od konce 18. století naštěstí existoval jistý druh zajištění spojený s rodinou, obcí a církví a s konkrétním povoláním.
K zásadním změnám docházelo postupně a za velkého tlaku. Nejprve se v habsburské monarchii vytvořilo penzijní zaopatření pro státní zaměstnance, později vzniklo i nemocenské a úrazové pojištění a teprve potom širší pojištění pro případ stáří a invalidity.
Navíc je potřeba si uvědomit, kam Česká země patřila, a že ne vždy existovala tak, jak ji známe. V 18. století byla součástí Habsburské monarchie a od roku 1867 byla součástí Rakouska-Uherska. Právě v tomto prostředí je třeba hledat začátek příběhu penzí.
Roky 1771 a 1781: první penzijní pravidla rakouské monarchie
V letech 1771 a 1781 vznikly takzvané penzijní normály, které se dělily do dvou skupin. První z nich řešil penze pro vdovy a sirotky po zaměstnancích, kteří monarchii věrně sloužili. Druhý se týkal zaměstnanců, kteří se po nejméně deseti letech uspokojivé služby stali neschopnými práce.
Nešlo tedy o důchodový systém pro celou tehdejší populaci. Penzijní nárok byl tehdy spojen především se službou státu. Později se podobná ochrana rozšiřovala i na další veřejné zaměstnance. Pro ostatní obyvatele vypadala situace jinak. Při nemoci, stáří nebo ztrátě schopnosti pracovat hrála významnou roli rodina, obec, církev a různé podpůrné mechanismy. Hornická bratrstva a pokladny představovaly první primitivní formy vzájemného soukromého podporování.
19. století: průmyslová revoluce mění pohled na stáří
V 19. století se společnost rychle měnila. Průmyslová revoluce přivedla velké množství lidí do zaměstnání, kde jejich příjem závisel přímo na schopnosti pracovat. Nemoc, úraz nebo invalidita tak mohly znamenat okamžitou ztrátu obživy. Právě v této době začal vznikat základ moderního sociálního pojištění.
Výrazným hráčem na poli změn se stal pruský kancléř Otto von Bismarck, předseda pruské vlády a první německý kancléř. Byl to právě on, kdo v 80. letech 19. století prosadil tři zásadní zákony. Jednalo se o pojištění pro případ pracovního úrazu v roce 1883, zákon o nemocenském pojištění v roce 1885 a pojištění pro případ invalidity a stáří.
Německo v roce 1889 zavedlo i věkově vymezený systém sociálního pojištění a důchodový věk tehdy stanovilo na 70 let. Zhruba o 27 let později se přešlo ke snížení důchodového věku na 65 let.
Počátkem 20. století následovala dílčí novela, která kvůli znehodnocení měny měla přizpůsobit výši nemocenského pojištění růstu cen a mezd (jednalo se o cís. nař. č. 6/1917). Zavedlo se 11 mzdových tříd určujících výši nemocenského pojištění a podpůrčí doba byla zvýšena z 20 týdnů na 26.
1918: vznik Československa, ale stará pravidla nezmizela
Když v říjnu 1918 vzniklo Československo, stát převzal fungující právní a sociální systém z Rakouska-Uherska. Nový stát tak nemusel budovat všechno úplně od začátku. Jenže to znamenalo, že se starobní a invalidní pojištění vztahovalo pouze na horníky, veřejné zaměstnance a vybrané skupiny úředníků a zřízenců. V říjnu 1920 předložil poslanec Václav Johanis návrh zákona o pojištění dělníků pro případ invalidity a stáří.
Tato změna byla uzákoněna na celém území Československé republiky. Následně se politické strany a představitelé za všeobecnou penzijní pojišťovnu, úrazovou pojišťovnu a ministerstvo sociální péče snažili o další změny v systému. Díky tomu vytvořili návrh budoucího zákona č. 221/1924 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Tento zákon byl rozčleněn do 5 částí a skládá se z 288 paragrafů. Díky tomuto systému invalidní a starobní pojištění má jednotný rizikový a finanční celek spojený s nemocenským pojištěním.
Také z dělnického invalidního a starobního pojištění se začaly poskytovat jednorázové důchody nebo opětující se důchody. Starobní důchod náležel pojištěnci po dovršení 65. věku, pokud opustil zaměstnání nebo mu jeho výdělek klesl o polovinu mzdy zdravého zaměstnance. Přičemž nárok pojištěnci vznikl po uplynutí 150 příspěvkových týdnů a pojistná událost (invalidita, věk, úmrtí) musela nastat za trvání pojištění nebo v ochranné lhůtě (činila 1 rok po skončení pojištění).
Navíc byl zaveden pro pozůstalé vdovský a sirotčí důchod. Tento systém byl prozíravý a nastavený celorepublikově.
Zdroj: www.cssz.gov.cz
