K psychologovi chodí jen blázni, slýchali celý život. Dnešní senioři už ale odbornou pomoc vnímají jinak
Celá desetiletí žili v prostředí, kde se o psychických problémech mluvilo nanejvýš šeptem. Generace dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků vyrůstala s tím, že životní rány a veškerá trápení se prostě musí vydržet se zatnutými zuby a vytahovat rodinné starosti před cizím člověkem bylo nepředstavitelné tabu.
Sledovat v Google Zprávách
V posledních letech se však tento hluboce zakořeněný postoj začíná v Česku určitým způsobem měnit. Někteří starší lidé zjišťují, že vyhledat odbornou psychologickou pomoc není projev selhání, ale spíš cestou, jak žít zbývající roky kvalitně.
Strach z nálepky, která se těžko smývá
Pochopit, proč senioři dříve dveře psychologických ambulancí obcházeli obloukem, znamená uvědomit si historický kontext. Dříve byla psychiatrická a psychologická péče vnímána spíš jako krajní řešení pro lidi, kteří ztratili kontrolu nad svým chováním. Možná právě proto je u starší generace strach ze společenského odsouzení obrovským blokem. „Ve své soukromé ordinaci se s klienty staršími 70 let setkávám spíše výjimečně. Pokud mě senior navštíví, většinou přichází s tělesnými obtížemi, se kterými si už neví rady,“ říká pro České důchody psychoterapeutka PhDr. Jarmila Holášková, DiS.
Člověk se raději trápil o samotě, než aby riskoval, že ho sousedé nebo rodina začnou považovat za nesvéprávného. Překážkou přitom nemusí být jen obava z reakce okolí, ale také nepochopení toho, jak může psychoterapie člověku pomoci. „Klient nerozumí tomu, jak by mu mohl pomoci psychoterapeut, když ho přece trápí tělo, nikoliv psychika. A já mu rozumím. Když vám neustále píská v uších nebo se vám třesou ruce, těžko si představíte, že by to mohlo souviset s tím, co prožíváte,“ vysvětluje Holášková.
Život ve stáří přitom přináší specifické a velmi těžké rány. Odchod do důchodu, ztráta celoživotního partnera, úmrtí vrstevníků nebo zhoršující se fyzické zdraví. To všechno jsou momenty, které mohou uvrhnout člověka do hluboké izolace. Své o tom ví pětasedmdesátiletá paní Marie, která se po ztrátě manžela nakonec odhodlala terapii vyzkoušet. „První měsíce po pohřbu jsem jen seděla doma a neměla sílu jít ani nakoupit. Dcera mě tehdy objednala k terapeutce. Nejdřív jsem se strašně styděla, ale už po dvou sezeních se mi neuvěřitelně ulevilo. Zjistila jsem, že paní doktorka mě nesoudí, jen mi pomáhá unést ten obrovský smutek, na který jsem sama nestačila.“
Že nejde o pouhé domněnky, potvrzují i alarmující data z výzkumu Centra pro studium dlouhověkosti FHS UK a organizace Elpida, kterého se zúčastnilo přes dvanáct set respondentů nad 60 let. Podle těchto údajů má celých 66 % seniorů strach odhalit své osobní problémy a 57 % se přímo bojí, že budou označeni za blázny. Největší úskalí leží v informovanosti. 84 % z nich vůbec neví, kde a jak pomoc hledat. Výzkum ale zároveň ukázal obrovskou příležitost pro změnu. Plných 89 % starších lidí by psychoterapii bez váhání využilo, pokud by jim ji doporučil jejich praktický lékař, kterému důvěřují.
Opatrný posun v postojích a síla sdílené zkušenosti
Ačkoliv v české společnosti chybí plošná statistická data, která by přesně měřila procentuální nárůst seniorských pacientů, menší kvalitativní výzkumy mezi českými seniory ukazují jasný trend.
„Snažím se proto vysvětlovat, že tělo a psychika spolu úzce souvisejí. To, že lékaři nenašli jednoznačnou příčinu, neznamená, že si člověk své obtíže vymýšlí. Jsou skutečné a mohou být velmi vyčerpávající. Dlouhodobý stres, napětí nebo nezpracované emoce je navíc mohou zesilovat,“ popisuje Holášková.
Starší lidé, kteří se odhodlají terapii nebo psychologické poradenství vyzkoušet, mluví o zásadní úlevě. Velkou roli v tomto posunu hraje i to, že současní senioři mají mnohem lepší přístup k informacím než jejich rodiče. Vidí, že péče o duši je dnes běžnou součástí zdravého životního stylu.
Psychologové pracující se staršími klienty navíc upozorňují na jeden důležitý moment. Nástup motivace bývá u této generace pozvolný. Jakmile ale senior osobní přínos terapie zažije na vlastní kůži, jeho předsudky se rychle rozplynou. Klíčovým faktorem jsou často reference od blízkých osob nebo vrstevníků. Když starší člověk slyší od své známé, že jí rozhovory s odborníkem pomohly zvládnout těžké úzkosti, najde odvahu zvednout telefon a objednat se také.
Terapie jako cesta k udržení smyslu života
Duševní rány mají tu vlastnost, že se v průběhu let nikam neztrácejí. Senioři si s sebou do pokročilého věku často nesou stará rodinná traumata, křivdy z minulosti nebo nevyřešené partnerské spory, které pod vlivem samoty a přemítání začnou vyplouvat na povrch. „Ve vyšším věku už lidé často neřeší, co všechno ještě chtějí dokázat, ale spíše se ohlížejí zpátky. Bilancují svůj život, přemýšlejí o tom, co se jim povedlo, co by dnes udělali jinak, komu ublížili nebo kdo ublížil jim,“ říká Jarmila Holášková.
„Hodně se věnujeme také poruchám spánku, depresivnímu prožívání a tomu, jak se vyrovnat s bolestmi a omezeními stárnoucího těla. Není jednoduché přijmout, že tělo, které vám celý život sloužilo, vás najednou přestává poslouchat,“ dodává odbornice, která pracovala přímo v domovech pro seniory, kde se průměrný věk klientů pohyboval kolem 87 let.
Psychologická péče ve zralém věku proto málokdy spočívá v nějakém radikálním přepisování osobnosti. Spíše pomáhá stárnoucímu člověku najít vnitřní smíření, přijmout svůj životní příběh takový, jaký byl, a objevit ztracený pocit bezpečí a pohody.
„Často jsem se setkávala se seniory, kteří už jen čekali na smrt. Mnohdy se jí vůbec nebáli, jen už neviděli smysl v čase, který jim zbýval. Připadali si opuštění, nepotřební a někdy měli pocit, že už všem jen překážejí,“ vzpomíná Jarmila Holášková. Psychoterapie podle ní nemusí přinést velké životní změny. „Někdy přináší největší úlevu obyčejná lidská blízkost, naslouchání a pocit, že na člověku stále záleží,“ dodává Holášková.
