Jan Přeučil je i v 93 letech zamilovaný. Eva Hrušková popsala jejich společný život a prozradila tajemství šťastného vztahu
Vzali se v roce 2000 a od té doby platí za jeden z nejstabilnějších párů českého showbyznysu. Setkání, během kterého rozhovor vznikal, se sice zúčastnili oba, hlavní slovo však měla Eva Hrušková. Co o jejich vztahu, který by pro řadu lidí mohl být vzorem, prozradila?
Sledovat v Google Zprávách
Snad málokterý herecký pár, který už dosáhl důchodového věku, působí na první pohled tak zamilovaně, jako Eva Hrušková a Jan Přeučil. Vzájemná láska z nich vyzařuje na první pohled a člověk při setkání alespoň na chvíli věří, že vztahy, které trvají do konce života, nejsou jen v pohádkách.
Ve svých třiadevadesáti letech se známý herec na svou manželku stále dívá s rošťáckým výrazem a tu a tam utrousí něco laškovného. Ona se sice na oko rozčiluje, ale všichni přítomní chápou, že je to pouze jejich vzájemná hra k okořenění vztahu. Mimo to je Jan Přeučil opravdový štramák, který do společnosti klidně přijde jako elegán s kloboukem. Co o jejich soužití prozradila Eva Hrušková?
Rozhovor s Evou Hruškovou
Hned při vašem příchodu mě zaujalo, jak si ze sebe s manželem děláte legraci a skládáte si komplimenty. Připadá mi roztomilé, že i po tolika letech vám to takhle klape. Jak to děláte?
My jsme měli výhodu, nebo možná nevýhodu, že jsme se seznámili až ve vyšším věku. Říkáme, že jsme se poznali až jako dospělí. Oba jsme už měli spoustu věcí za sebou, i těch nepříjemných. A najednou jsme si začali vážit toho, že máme vedle sebe někoho, s kým nemáme nervy, nemusíme se hádat a nemáme problémy. My jsme se vlastně nikdy nehádali.
Když se ale lidé dají dohromady až starší, mají už své zvyky, ze kterých někdy neradi slevují. Nebylo těžké se jeden druhému přizpůsobit?
Já myslím, že nebylo. Teď už bydlíme sami, kluci postupně odešli za svými vztahy, do vlastních bytů a za svými rodinami. Máme dost prostoru. Každý máme svoje koníčky a záliby, můžeme se jim věnovat a vycházíme si vstříc.
Takže vás vážně nenapadá vůbec nic, čím byste se někdy navzájem dokázali naštvat?
Přemýšlím, ale asi opravdu ne. (úsměv)
Když jste se vzali, už jste měla děti. Jak jste se jako rodina dokázali sžít?
Honzík mě poznal v docela těžké situaci. Měla jsem tři kluky a v podstatě jsem se o ně starala sama. Najednou přišel někdo, kdo nás vzal pod svá křídla a vytvořil nám takový bezpečný přístav. Klukům tehdy bylo devět, patnáct a dvacet let. A dnes, když Honzík něco potřebuje, jsou k dispozici a pomáhají.
Máte pro ostatní, kteří by také chtěli mít tak vydařené manželství, nějakou radu?
Brát věci s humorem, nebrat se moc vážně a netrvat za každou cenu na své pravdě. Rozpadlý vztah za to nestojí. Hlavně je to o nadhledu. I já si musím připomínat: Netrvej na tom, co chceš nebo co radíš. Prostě netrvat.
A co když jste si jistá, že máte vážně pravdu? Ani tehdy nemáte nutkání přece jen něco říct?
Je to těžké. Člověk ví, že má pravdu, že radí dobře, ale ten druhý to odmítá. Třeba přijdu a Honzík má slaninu. A já si říkám, že bych se s ním kvůli tomu musela hádat. Už nad tím přemýšlím takhle.
Oba dva působíte jako lidé, kteří neposedí na jednom místě. Existují ale nějaké činnosti, do kterých se vašemu manželovi nechce a musíte ho pobízet?
Svoji profesi strašně miluje. Když má volno, snažím se ho trochu inspirovat, aby šel třeba ven na procházku. Ne nutit, ale inspirovat. Říkám mu: „Hele, máš volno, jdi se projít.“
Velká část lidí ve vašich letech už si užívá zasloužený důchod. Vy ale stále pracujete. Umíte si představit, že byste to jednoduše pověsila na hřebík?
Neumím. Hraju hlavně pro děti, ale vystupujeme i pro dospělé. Máme hodně představení. Snažím se také nějak slušně vypadat. Když mi pak lidé po představení říkají, že mi to sluší, je to příjemné.
A musím říct, že vám to sluší opravdu moc. Jak to vlastně děláte? Mnoho žen ve zralém věku má totiž pocit, že už to zkrátka není možné.
Myslím, že i zralá dáma může vypadat dobře. Ale není to jenom o vzhledu. Nesmí se bát usmát a nesmí se brát moc vážně.
Bohužel nás ale právě podle toho vzhledu okolí hodně posuzuje.
Ano, a někdy může být hezký vzhled dokonce na škodu. Třeba Kateřina Brožová je podle mě anděl, úžasná osobnost. Je nádherná a hodná. A přesto se k ní dostávají pomluvy. Přijde mi, že v tom může být i závist.
Všimla jsem si, že máte před sebou chytrý telefon. Mnoho starších lidí ho ale nepoužívá a internet jim spíš nahání hrůzu. Jak to máte vy, našla bych vás třeba na sociálních sítích?
Používám je hodně pracovně. O divadelní Facebook se stará syn. Sama jsem dřív přidávala víc věcí, teď tam ale dávám většinou jen ty pracovní. Fotky z míst, kde vystupujeme, nebo oznámení, že máme nějaké představení. Soukromí sdílím málo, v poslední době vlastně skoro vůbec.
To zní, jako že jste se s technologickými novinkami docela hezky sžila. Je to tak?
Určitě. Strašně se mi líbí, že si můžu koupit jízdenky na vlak, vstupenky nebo objednat hotel. To všechno používáme a to miluju. Stejně tak rychlé zprávy a e-maily, pracovně je to obrovská úspora času. Navíc si myslím, že nám to procvičuje mozek. Já jsem například zapomněla heslo do mobilního bankovnictví. A teď jsem si říkala: Musíš zapnout mozek. Sednout si k počítači a obnovit ho. A to je dobře, protože my senioři potřebujeme mozek procvičovat. Proto mám ráda i křížovky, sudoku a různé logické hádanky.
Mnoho lidí se ze stejného důvodu začne učit cizí jazyk. Je to i váš případ?
Uměla jsem hodně jazyků a teď si je obnovuju. Třeba na Disney nebo Netflixu se dívám v originále.
Pro dospělé je to někdy asi těžké, ale je pravda, že dnešní děti už angličtinu zvládají docela dobře. Máte podobnou zkušenost také se svými vnoučaty?
Vnučce bylo asi osm, teď už je jí devět, a dívala se na nějakou disneyovku v originále. Ptala jsem se jí, jestli si nechce pustit titulky nebo české znění. A ona mi řekla: „Ne, já tomu rozumím.“ Odkouká to. A to je podle mě super.
