„Ztráta paměti neznamená, že člověk přestává cítit.“ Terapeutické panenky budí rozpaky, lidem s demencí ale mohou přinést klid a pocit bezpečí
Někdy může i zdánlivě obyčejná věc přinést člověku pocit klidu, blízkosti a bezpečí. Realistické panenky připomínající skutečná miminka mohou u některých seniorů, zejména u lidí s demencí, probudit něhu, zájem o okolí nebo touhu znovu o někoho pečovat. Pro někoho může být takový přístup na první pohled nezvyklý. Za jeho využitím se však skrývá snaha hledat cesty, jak podpořit důstojnost, emoční pohodu a kvalitu života lidí, kteří postupně ztrácejí některé své schopnosti.
Sledovat v Google Zprávách
Tématu se web České důchody už v jednom z článků věnoval. Tentokrát se na terapeutické panenky podíváme podrobněji s odbornicí, která se jejich využíváním dlouhodobě zabývá. PhDr. Jarmila Holášková, DiS., psychoterapeutka a zakladatelka Institutu Reborn Doll Therapy® v rozhovoru pro České důchody přibližuje, jak tato metoda funguje, komu může pomoci a proč je při její aplikaci důležité respektovat individuální potřeby, prožívání i důstojnost každého člověka.
Jak jste se dostala k oboru psychoterapie a práci s lidmi, kteří potřebují pomoc? Byla to cesta, kterou jste si vybrala už během studia, nebo vás k ní přivedla až praxe?
K psychoterapii mě přivedla především praxe. V sociálních službách se pohybuji více než pětadvacet let. Začínala jsem jako pečovatelka, takže jsem každodenní péči poznala opravdu od základu. Postupně jsem se přes sociální práci dostala do vedoucích pozic v jednom ostravském domově pro seniory, kde jsem měla odpovědnost za více než sto pracovníků a dvě stě klientů. Poznala jsem tak potřeby lidí, o které pečujeme, i nároky na pracovníky a samotný provoz.
Přibližně před patnácti lety jsem cítila, že potřebuji své znalosti rozšířit o psychoterapeutický rozměr. Při práci se seniory se setkáváte s nemocí, ztrátou soběstačnosti, odloučením i strachem. Chtěla jsem lépe rozumět tomu, co lidé prožívají, a umět je v těchto situacích podpořit. Věnovala jsem se seniorům, pečujícím osobám a později také širší veřejnosti, především se zaměřením na trauma. Z obou těchto zkušeností čerpám dodnes.
Kdy jste poprvé narazila na možnost využívat realistické panenky v péči o seniory? Co vás na této metodě zaujalo natolik, že jste se rozhodla ji dále rozvíjet?
Začalo to návštěvou sběratelky panenek v našem domově. Přinesla je na zahradu a ukazovala seniorům. Seniorky je braly do náruče, chovaly je a mazlily se s nimi. Mezitím se začal podávat oběd, ale ony se od panenek nechtěly odtrhnout. Kdo zná prostředí pobytových služeb, ví, že oběd je důležitá událost dne. A tady najednou bylo něco, co je zaujalo mnohem víc.
Překvapila mě síla té reakce. A také to, že i já sama na panenky reaguji velmi emotivně. Začala jsem se proto více vzdělávat v oblasti citové vazby, pečujícího chování a neurobiologických souvislostí. Později jsem založila Institut Reborn Doll Therapy®, který se věnuje rozvoji tohoto přístupu a vzdělávání pracovníků. Od začátku mi záleželo na tom, aby lidé věděli, jak s panenkou zacházet. Když něco dokáže vyvolat tak silné emoce, může to člověku pomoci, ale při necitlivém použití také ublížit.
Kdybyste měla Reborn Doll Therapy vysvětlit někomu, kdo o ní nikdy neslyšel, jak byste ji popsala? Co se vlastně při takové terapii děje?
Je to podpůrný terapeutický přístup, při kterém prostřednictvím realistické panenky hledáme cestu k emocím člověka. Panenka může probudit něhu, zájem, potřebu chránit nebo pocit, že jsem pro někoho důležitý. S touto odezvou potom citlivě pracujeme. Cílem je podpořit zklidnění, pocit bezpečí a emoční stabilitu.
Patří mezi nefarmakologické přístupy, tedy takové, které nevyužívají léky. Podstatné je, co člověk při kontaktu s panenkou prožívá. Někdy se začne usmívat a komunikovat, jindy ji tiše přivine a uvolní se. Mohou se ale objevit i obavy nebo smutek. Proto nestačí panenku jen předat. Potřebujeme vnímat, co se děje, a podle toho člověka dál provázet.
Proč právě panenky, které vypadají jako skutečná miminka? Čím se liší jejich působení od běžných panenek nebo jiných pomůcek?
Realistická panenka oslovuje několik smyslů současně. Oči vnímají podobu miminka, ruce jeho tvar a hmotnost. Když ji vezmete do náruče, může se přirozeně objevit potřeba přivinout ji, pohupovat s ní nebo ji chránit.
Běžně tomu říkáme rodičovský pud. Propojují se tu přirozené pečující tendence s celoživotními zkušenostmi a zažitými pohyby. Nejde tedy vždy o reflex v neurologickém smyslu. Člověk navíc nemusí věřit, že drží živé dítě. I když ví, že je to panenka, může v něm vyvolávat skutečnou něhu.
V souvislosti s blízkostí se často mluví o oxytocinu, který se podílí na sociální vazbě, nebo o serotoninu, který souvisí s regulací nálady. Zatím ale nemáme dostatečně doloženo, že právě kontakt s panenkou jejich hladiny u lidí s demencí zvyšuje. To je potřeba odlišovat od příznivých reakcí, které můžeme pozorovat.
Ani vysoká míra realističnosti přitom nezaručuje nejlepší výsledek. Někomu je bližší textilní panenka nebo plyšové zvíře. Vždy záleží na konkrétním člověku.
S čím konkrétně mohou panenky seniorům pomáhat? Jde především o zklidnění, samotu, vzpomínky, nebo má tato metoda i další využití?
Mohou pomáhat zmírnit neklid a úzkost, podpořit příjemné emoce nebo zájem o okolí. Panenka také může usnadnit kontakt ve chvíli, kdy člověk obtížně hledá slova. Najednou máme něco, čemu se můžeme společně věnovat. Výzkumy terapeutických panenek přinášejí povzbudivé výsledky například ve zmírňování výrazného neklidu a některých dalších projevů demence.
Pokud z praxe víme, že na panenku člověk reaguje dobře, můžeme ji nabídnout už při prvních známkách nepohody a sledovat, zda mu pomůže předejít většímu rozrušení.
Velký význam vidím také v pocitu vlastní potřebnosti. V pobytové péči člověku ostatní často pomáhají s oblékáním, jídlem nebo pohybem. S postupující nemocí ubývá příležitostí, kdy může sám něco nabídnout. S panenkou může znovu o někoho pečovat, rozhodnout, jak ji uloží, přikrýt ji nebo pochovat. I taková drobnost může přinést pocit: ještě něco dokážu, ještě mohu být užitečný.
Jak může taková práce v praxi vypadat? Co se například děje, když senior dostane panenku do náruče?
Začínáme nabídkou a necháváme člověku čas. Někdo po panence sáhne, jiný si ji chce nejdříve prohlédnout a někdo o ni zájem nemá. Nedáváme mu ji automaticky do náruče.
Pokud ji přijme, navazujeme na to, co dělá sám. Může ji přivinout, pohupovat s ní, mluvit na ni nebo jí upravit obleček. Můžeme nabídnout přikrývku, povídat si, ale také jen chvíli mlčet. Není potřeba hned klást otázky nebo člověka zkoušet, co si pamatuje z doby, kdy měl malé děti.
Pracovník zůstává nablízku a nechává situaci přirozeně plynout. Někdy se rozvine rozhovor, jindy je nejcennější právě ta klidná společná chvíle.
Vzpomínáte si na nějakou situaci, kdy vás reakce seniora na panenku opravdu překvapila nebo dojala? Co vám takový okamžik ukázal?
Velmi dojemné jsou pro mě chvíle, kdy panenka vzbudí zájem u člověka, který do té doby působil apaticky a na okolí reagoval jen málo. Najednou k ní obrátí pohled, sleduje ji, natahuje po ní ruce nebo se za ní v lůžku sám přetočí na bok. Když ji dostane do náruče, začne ji hladit, konejšit a utěšovat.
V praxi se s těmito reakcemi setkávám opakovaně. Už mě tolik nepřekvapují, ale být součástí takové chvíle je pro mě stále silné. Ještě před okamžikem bylo obtížné člověka zaujmout, a najednou sám vyhledává kontakt a projevuje něhu.
Ukazuje mi to, jak důležité je nepřestat hledat cestu k člověku jen proto, že už málo mluví nebo se obtížně zapojuje do běžných činností. Někdy stačí vhodný podnět a dostatek času, aby nám mohl ukázat něco ze svého prožívání.
U koho může mít tato metoda největší přínos? Je vhodná například i pro lidi s Alzheimerovou chorobou nebo pokročilou demencí?
Právě u některých lidí s demencí může být velmi přínosná. Alzheimerova nemoc postupně poškozuje nervové buňky a jejich spojení a vede k úbytku mozkové tkáně. Zpočátku bývá výrazně narušeno ukládání nových informací a paměť na nedávné události, což běžně popisujeme jako zhoršení krátkodobé paměti. Starší vzpomínky mohou zůstávat dostupné déle, v pokročilých stadiích však nemoc zasahuje i dlouhodobou paměť.
Jednotlivé schopnosti se ale nevytrácejí současně. Člověk si nemusí vybavit jméno nebo konkrétní událost, a přesto může reagovat na dotek, blízkost či známý pohyb při chování. Práce s panenkou se tak může opírat o zachované pečující návyky a emoční reakce i při výrazně omezené řeči. Nezávisí pouze na vědomém vybavování vzpomínek.
S postupující nemocí se mohou objevovat také úzkost, strach a neklid. U některých lidí může panenka připomínající spící miminko pomoci tyto pocity zmírnit. Vždy však vycházíme z toho, co daný člověk ještě dokáže a co je mu příjemné. Žádný pud ani reflex nemůžeme považovat za zaručeně zachovaný až do posledního stadia nemoci.
Jak poznáte, že panenka konkrétnímu člověku skutečně prospívá? A může se stát, že pro něj naopak vhodná nebude?
Všímáme si, zda se člověk uvolní, projeví zájem nebo panenku sám znovu vyhledá. Důležité je i to, jak se cítí po skončení kontaktu. Jedna příjemná reakce je dobrý začátek, ale potřebujeme zkušenost opakovaně ověřovat a sdílet ji s ostatními pracovníky.
Panenka může vyvolat i starost nebo bolestné vzpomínky. Člověk například získá pocit, že nesmí odpočívat, protože se musí stále starat o dítě. Zvláštní citlivost je potřebná u zkušeností se ztrátou dítěte nebo traumatickým porodem. Taková minulost není automatickým důvodem panenku vyloučit, ale musíme ji brát v úvahu. Cílená práce s traumatem už patří do rukou odborníka s odpovídající kvalifikací.
Samotné ztišení zkrátka nestačí. Potřebujeme rozlišit, zda je člověku dobře, nebo je unavený, znepokojený či uzavřený do sebe. Podle toho nabídku upravíme nebo ukončíme.
Jak na panenky reagují rodiny seniorů a samotní pracovníci v domovech pro seniory? Setkáváte se i s nedůvěrou nebo názorem, že je taková péče nedůstojná či infantilizující?
Ano, setkávám, a tyto obavy beru vážně. Rodina i pracovníci potřebují rozumět tomu, proč panenku nabízíme a co konkrétnímu člověku přináší. Je správné ptát se, zda taková péče respektuje jeho důstojnost.
Člověk s demencí zůstává dospělým člověkem se svým životním příběhem. Nemluvíme s ním jako s dítětem a respektujeme jeho rozhodnutí. Odvrácení nebo odstrčení panenky musíme brát stejně vážně jako vyslovené „ne“. A to, že ji přijal včera, neznamená, že ji chce i dnes.
Citlivá je také pravdivost. Nepřesvědčujeme ho, že panenka je živé dítě. Pokud ji tak sám vnímá, můžeme reagovat na jeho něhu nebo starost, aniž bychom ho zahanbovali nebo vytvářeli další nepravdivý příběh. Naprosto nepřijatelné by bylo využívat tento vztah k nátlaku, například vyhrožovat odebráním panenky, pokud se nenají.
Důstojnost přitom posuzujeme také podle toho, jak situaci prožívá on sám. Naše rozpaky by neměly automaticky převážit nad jeho spokojeností.
Nakolik je Reborn Doll Therapy rozšířená v českých sociálních službách? Využívají ji už běžně některá zařízení, nebo je stále spíše na začátku?
Podle mé zkušenosti se s realistickými panenkami setkáváme zejména v domovech se zvláštním režimem, které pečují o lidi s demencí. V domovech pro seniory vídám častěji plyšová terapeutická zvířata, textilní či retro panenky, například při aktivizačních nebo reminiscenčních činnostech. Mluvím ale o zkušenosti z praxe, ne o výsledku celorepublikového průzkumu.
Samotná přítomnost panenky v zařízení ještě neříká, jak se s ní pracuje. Systematické využívání s proškoleným týmem a sledováním přínosu je u nás podle mých zkušeností zatím spíše okrajové.
Ve světě má tento přístup už určitou historii, ale výzkum i doporučení pro praxi se stále rozvíjejí. Je to oblast, ve které máme povzbudivé výsledky a zároveň potřebujeme lépe poznat, komu a za jakých podmínek pomáhá nejvíce.
Co musí personál vědět, než začne panenky při péči používat? Stačí panenku seniorovi nabídnout, nebo je důležité dodržovat určitá pravidla?
Pracovník potřebuje znát člověka, jeho možnosti a pokud možno i životní příběh. Zvlášť u lidí, kteří už nedokážou své prožívání dostatečně vyjádřit slovy, se musí naučit vnímat drobné neverbální projevy. Natočení hlavy, pohled, pohyb ruky nebo změna napětí v těle nám mohou hodně napovědět. Jednotlivé gesto ale vždy potřebujeme chápat v souvislostech a s ohledem na to, jak se člověk obvykle projevuje. Právě této všímavosti se pečující v našem institutu učí.
Důležité jsou i praktické věci: hmotnost panenky, pohodlná opora rukou, hygiena nebo místo, kam ji společně uložíme, aby člověk neměl obavu ji pustit. Potřebujeme také jednotný přístup týmu. Když jeden pracovník zachází s panenkou citlivě a druhý ji před klientem nešetrně odhodí, může tím vyvolat skutečnou úzkost. Součástí přípravy je proto i to, jak o panence mluvíme a jak kontakt s ní ukončujeme.
Ve vzdělávání Institutu Reborn Doll Therapy® se věnujeme také propojení s dalšími přístupy, které zařízení používají, například s bazální stimulací, validací, biografickým modelem péče nebo paliativním přístupem. Hledáme, jak práci s panenkou začlenit do péče, kterou už člověk dostává, aby odpovídala jeho potřebám.
Zařízení, která chtějí tuto metodu zavést nebo si ujasnit dosavadní postup, se na nás mohou obrátit kvůli proškolení personálu. Záleží nám na tom, aby pracovníci získali znalosti, které dokážou využít v běžném dni svého domova.
Jakou roli může tato metoda hrát při nedostatku času a personálu v sociálních službách? Může být praktickou pomocí při každodenní péči, aniž by nahrazovala lidský kontakt?
Z vlastní zkušenosti vím, jak náročný provoz sociálních služeb je. Pokud se podaří zmírnit napětí a navázat s člověkem kontakt, může být i každodenní péče snazší pro obě strany. Panenka může nabídnout příjemnou činnost nebo společné téma, kolem kterého se rozvine rozhovor a spolupráce.
Neměli bychom ji ale člověku dát jen proto, abychom ho zaměstnali a mohli odejít. Stále potřebuje naši pozornost. Také musíme myslet na to, že za neklidem může být bolest, žízeň nebo jiné nepohodlí, které panenka nevyřeší.
Za přínos považuji klidnější průběh dne a lepší kontakt mezi člověkem a pečujícími. Může to pracovníkům pomoci, ale řešení nedostatku personálu od této metody očekávat nemůžeme.
Když někdo poprvé uvidí dospělého člověka, který chová panenku vypadající jako skutečné miminko, může mu to připadat zvláštní nebo nepochopitelné. Proč podle vás na tuto metodu někteří lidé reagují s rozpaky?
Panenku máme od dětství spojenou s hračkou. Když ji drží starší člověk, nemusí to odpovídat naší představě o dospělosti. Vidíme předmět, ale ještě nevíme, co pro něj znamená.
U rodiny se může přidat smutek z postupující nemoci. Vidět maminku nebo tatínka v nové situaci bývá bolestné a někdy je potřeba čas. Pomáhá vysvětlovat konkrétně: co jsme nabídli, jak jejich blízký reagoval a co mu bylo příjemné. A také rodině naslouchat. Zná jeho život, vztahy a zvyky a může nám pomoci porozumět něčemu, co bychom jinak přehlédli.
Co byste poradila rodinám nebo pečujícím, kteří se setkají s posměchem či nepochopením okolí? Jak vysvětlit, že nejde o nic směšného, ale o způsob, jak člověku pomoci?
Někdy stačí úplně obyčejná věta: „Maminka ji ráda chová, sama si ji bere a je jí to příjemné.“ Nemusíme před ní podrobně vysvětlovat její diagnózu nebo obhajovat každé její chování. Pokud se někdo posmívá, je namístě se člověka klidně a jasně zastat. I když nerozumí každému slovu, může vnímat tón hlasu a atmosféru. Neměl by mít pocit, že se stal předmětem pobavení. Stejný respekt patří k fotografování. To, že je chvíle dojemná, ještě neznamená, že ji můžeme bez dalšího zveřejnit. Soukromí člověka s demencí má stejnou hodnotu jako naše vlastní.
Co byste si přála, aby si lidé o terapeutických panenkách odnesli, i když k nim zpočátku přistupují s rozpaky? A kam byste chtěla Reborn Doll Therapy v Česku dál posunout?
Přála bych si, aby se zajímali o to, co panenka přináší samotnému člověku. Pokud díky ní prožije chvíli klidu, projeví zájem nebo má radost z toho, že může o někoho pečovat, má smysl tuto možnost brát vážně. I když si tu chvíli později nebude pamatovat.
Do budoucna bych chtěla dál propojovat vzdělávání pracovníků, zkušenosti jednotlivých zařízení a výzkum. Zájemci nás mohou najít na webu irdt.cz nebo se s námi setkat na odborných konferencích a akcích zaměřených na péči o seniory. Je pro mě důležité mluvit s lidmi z praxe, slyšet jejich otázky a sdílet, co se jim daří i s čím si nevědí rady.
Ztráta paměti ani slov neznamená, že člověk přestává cítit. Pořád záleží na tom, jak se ho dotýkáme, jak s ním mluvíme a jestli jsme ochotni hledat způsob, jak mu být blíž.
PhDr. Jarmila Holášková, DiS.
Psychoterapeutka s více než pětadvacetiletou zkušeností v sociálních službách.
Profesní cestu začínala přímou péčí o klienty, později působila také ve vedoucích pozicích v domově pro seniory. Zkušenosti z této oblasti ji přivedly k psychoterapii a hlubšímu zájmu o práci s traumatem, krizovou intervenci a podporu lidí v náročných životních situacích.
Je zakladatelkou a odbornou garantkou Institutu Reborn Doll Therapy®, který se věnuje rozvoji využívání realistických panenek v péči a vzdělávání pracovníků. Ve své práci klade důraz na bezpečnost, etiku, respekt k individuálním potřebám a zachování důstojnosti člověka. Je také předsedkyní Asociace terapeutických koučů.
