Horníci v 70 letech podávají nejlepší výkony. Lidé ironicky reagují na Jurečku
Představa, že člověk může pracovat i v sedmdesáti, část lidí pořádně nadzvedla ze židlí. Ne kvůli tomu, že by takoví lidé opravdu neexistovali. Podle části veřejnosti se ale úplně jinak mluví o práci v kanceláři a jinak o práci v huti, lese, na směny nebo ve fabrice u pásu.
Sledovat v Google Zprávách
Marian Jurečka v rozhovoru pro České důchody připustil, že zná lidi, kteří jsou už po padesátce ve vážných zdravotních nebo psychických potížích a na trhu práce to mají velmi těžké. Zároveň ale řekl, že zná i takové, kteří zvládají pracovat v sedmdesáti letech a nemusí podle něj jít vždy pouze o administrativu. Řešením má podle jeho názoru být také větší péče firem o zdraví zaměstnanců, například prevence, rehabilitace nebo zdravotní benefity.
Rozhoduje práce, kterou má člověk za sebou
V diskuzi pod tímto článkem na portálu České důchody lidé nejčastěji zmiňovali konkrétní fyzicky náročné profese. Vadí jim především představa, že by se schopnost pracovat ve vysokém věku posuzovala obecně, bez ohledu na to, zda člověk seděl u počítače, stál u pásu, pracoval v hutích nebo celý život vykonával své povolání venku.
„A v jakých profesích?“ ptal se stručně Vojta Vaculcik.
Marta Langerová upozornila na rozdíly mezi zaměstnáními: „Ono asi nejvíc záleží na profesi, kterou člověk dělá.“
Radka Vránová položila otázku, která se v debatě vracela opakovaně: „A zná taky lidi, co jsou v pětapadesáti vyřízení?“
Petr Malý použil podobný argument: „Já znám lidi, kteří jsou už po padesátce vyřízení.“
Karel Karas šel ještě dál: „A já bohužel znám lidi, kteří jsou už v padesáti mrtví.“
Někteří se důchodu ani nedožili
Velmi silně v debatě zaznívaly zkušenosti s lidmi, kteří se své penze vůbec nedočkali. Právě tyto příběhy dělají výroky o práci v sedmdesáti pro část čtenářů velice citlivými.
„Já znám rozhodně více lidí, co se důchodu vůbec nedožilo,“ reagoval Jaroslav Kořánek.
Irena Krumlovská přidala osobní zkušenost z rodiny: „Manžel pracoval v hutích na licím jeřábu. Zemřel tři týdny po šedesátých narozeninách na rakovinu plic. Ani další jeho kolegové se vyššího věku nedožili.“
Ivana Mičková to shrnula hořce: „Já znám ty sedmdesátníky, co jsou už po smrti.“
Horník v sedmdesáti zní lidem jako výsměch
Největší odpor pak v některých diskutujících vyvolala představa, že by se vysoký věk v práci dal vztáhnout i na těžké profese. Lidé proto používali nadsázku, ironii i konkrétní příklady.
Jan Leis poznamenal: „Sedmdesátiletí horníci podávají vždy nejlepší výkony.“
Jana Salabová rozlišila kancelář a fyzickou práci velmi jasně: „V sedmdesáti letech budou schopni pracovat intelektuálové a lidé, kteří pracují celý život v kancelářích. Fyzicky pracující a lidé ve směnných provozech už to nemohou dát jak fyzicky tak zdravotně.“
Lada Jakubikova by poslala Jurečku zažít těžkou práci na vlastní kůži: „Pan Jurečka by mohl zkusit do 70 let stahovat s koněm dříví v lese, nebo dělat těžbu s motorovou pilou.“
Péče o zdraví nepřebije těžkou práci
Jurečka mluvil také o tom, že firmy by měly více podporovat zdraví svých zaměstnanců. To může částečně dávat smysl u prevence, rehabilitací nebo lepších benefitů. Jenže někteří lidé v komentářích naznačují, že žádný benefit nemůže zcela zvrátit neblahé dopady desítek let fyzické dřiny.
U člověka, který má bolavá záda, zničené klouby nebo pracoval dlouhé roky ve škodlivém prostředí, není pochopitelně řešením permanentka na sport nebo preventivní program v padesáti. Určitě mu to neuškodí a možná mu to od některých potíží uleví, pravděpodobně to ale tělu zkrátka nevrátí roky zátěže.
Někomu práce ve vyšším věku opravdu může dávat smysl. Pokud je zdravý a jeho povolání ho stále naplňuje, není na tom nic špatného. Pro jiného už však šedesátka může být hranicí, na kterou se dostane s bolestmi, léky a strachem, zda do penze vůbec vydrží.
