Řidiči ve vysokém věku rozdělují Čechy. Rozhodovat nemá datum narození, ale zdraví a zkušenost

Auto je pro mnoho starších lidí symbolem svobody a samostatnosti. Jenže s věkem se mohou měnit reakce, pozornost i zdravotní stav, a proto se stále častěji řeší, kdy je řízení ještě bezpečné.

Téma starších řidičů vyvolává silné reakce. Část lidí upozorňuje na pomalejší reakce a zdravotní potíže, další odmítají posuzovat schopnost řídit podle data narození.

Auto pro staršího člověka mnohdy znamená svobodu. Může si dojet k lékaři, na nákup nebo za rodinou a nemusí čekat na autobus. Schopnost bezpečně řídit se však může s věkem měnit. Rozhodující není samotný rok narození, ale zrak, sluch, pohyblivost, pozornost a rychlost reakcí.

Silné názory se objevily v diskuzi pod článkem na portálu České důchody. Řada diskutujících odmítá plošné omezování starších řidičů. Připomínají dlouhou praxi, opatrnost i vlastní zkušenosti bez nehod.

Desítky let bez nehody považují za silný argument

Jiří Schmidt napsal: „Mám německé občanství, je mi 82 let. Jezdím s kamiony a autobusy bez nehody přes 60 let.“

Jeho zkušenost ukazuje, proč někteří odmítají spojovat určitý věk s automatickou ztrátou schopností. Cítí se zdraví, provoz dobře znají a za volantem strávili velkou část života.

„Často to není ani o stáří, ale o vyježděnosti. Ten, kdo jezdí stále, a ne pouze občas, je na tom o poznání lépe,“ uvedl Jan Marjan.

Pravidelné řízení může pomoci udržet jistotu a přehled. Dlouhá praxe však sama o sobě nezaručí, že člověk zvládne každou situaci. Zdravotní potíže mohou přicházet postupně a řidič si jich nemusí ihned všimnout.

Kdo zvládá zaměstnání, měl by zvládnout i auto

Helena Strnadová upozornila na rozpor mezi prodlužováním pracovního života a pochybnostmi o starších řidičích: „Pokud je člověk schopen pracovat na plný úvazek a odvádět standardní pracovní výkon, pak musí být schopen i řídit. Člověk do důchodu odejít nesmí, ať už je jeho zdravotní stav dobrý, nebo ne, protože nemá věk. Řidičák by mu ale brali.“

„Nechte seniory na pokoji. Často jde o celoživotní řidiče, včetně profesionálů bez nehod,“ napsal Lubomír Žák. Podle něj jejich občasnou pomalost vyvažují zkušenosti a odpovědnost.

Z těchto reakcí je cítit obava, že se ze seniorů dělá riziková skupina bez ohledu na jejich skutečné schopnosti. Starší řidiči mohou jezdit pomaleji, držet se povolené rychlosti a nechávat si větší odstup. Ostatní motoristy tím někdy rozčilují, sami to však považují za bezpečnější způsob jízdy.

Kritika míří také na mladší řidiče

Vladimír Jirka napsal: „A co psychicky labilní a neurotická mládež? Samé street party, diskotéky, walkmany a bůhvíco ještě. Pouštějí si ten kravál nepřetržitě do hlavy a pak je rozčílí, že člověk jede přes obec rychlostí 50 kilometrů za hodinu nebo dává přednost kamionu řítícímu se po hlavní silnici.“

Přidal i vlastní zkušenost: „Řídím přes 50 let. Stačí se podívat do výkazů pojišťovny, kolik jsem způsobil nehod. Havarijní pojištění jsem nikdy neuzavřel a nemusel jsem toho litovat. Kdykoliv jsem prodával starší, desetileté auto, bylo ve stavu, že se o něj zájemci div nepoprali. Doposud jsem zaměstnán.“

„Omezovat právo na řízení věkem je stejný nesmysl jako věkem omezovat dobu získání řidičského průkazu,“ uvedl Karel Janouškovec. Podle něj nedává smysl určit, že člověk smí začít řídit od určitého věku, ale později by měl o tuto možnost automaticky přijít.

Zkušenosti pomáhají, zdraví ale nelze přehlížet

Antonín Kudláč vzpomněl na svého otce: „Před mnoha lety jsem u něj v důchodovém věku pozoroval změny v jeho schopnostech řídit automobil. Jezdil ale dál bezpečně a bez nehod až do smrti. Měl totiž za život najeto obrovské množství kilometrů, a tím i velké zkušenosti.“

Ve všech reakcích se vrací podobná myšlenka. O řidiči by nemělo rozhodnout číslo v občanském průkazu. Důležitější je jeho skutečná kondice, chování v provozu a schopnost přiznat si případné potíže.