Václav Neckář: Kdybych měl dostatečný důchod, ležel bych u moře a kousal se nudou

Zpěvák a herec Václav Neckář letos oslavil 78. narozeniny. Před mnoha lety bojoval o život a jeho pomalé uzdravování sledoval celý národ. Jen díky muzice a víry v ní dnes stále stojí na pódiích a rozdává radost svým fanouškům. V rozhovoru pro České důchody se zpěvák svěřil, jak se udržuje ve formě, prozradil také, jak probíhalo natáčení jeho poslední vánoční písně.

Václave, jak se máte?

Jak se dá, no. Je to lepší, až docela dobrý, asi jak kdy…

Jak zvládáte tuto zvláštní koronavirovou dobu?

Je to podivná doba, se kterou jsem na sklonku života vůbec nepočítal. Pro všechny kapely a zpěváky a další umělce, kteří se živí veřejným vystupováním, je to frustrující situace hraničící s existenční jistotou.

Letos jste oslavil 78. narozeniny. Jaká byla oslava a co jste dostal?

Oslava se nekonala, protože to ani nešlo z pochopitelných důvodů. A co jsem dostal? Naštěstí jsem nedostal covid a respirátorů mám dostatek. Takže vlastně ani nic nepotřebuju.

Když se nad svým životem zamyslíte, na co jste nejvíce pyšný? Co si myslíte, že se vám fakt povedlo?

To je těžká otázka. Pýcha předchází pád, být pyšný je mi cizí. A jestli se mi něco povedlo, ať posoudí jiní. Můj bratr tvrdí, že všechno a všechny prověří čas. Tak čekám na to prověření a doufám, že ten čas nepředběhnu.

Na co naopak pyšný nejste?

Toho je asi více a o tom raději i pomlčím. Nehledě na čas a nedostatek místa ve vašich stránkách. (smích)

Bacily jsou také v důchodu

Jak dlouho jste v důchodu? A cítíte se vůbec být klasifikován jako senior?

Důchod pobírám 13 let, ale stále zpívám a jezdím s kapelou Bacily. Jako senior se příliš necítím. Bacily jsou mimochodem taky v důchodu. No, až na jednoho, baskytaristy Miloše Rábla. Jinak můj brácha Honza, kytaristé Peter Mahrik, Josef Kůstka a bubeník Jaroslav Petrásek jsou všichni senioři.

Jak to máte s důchodem? A myslíte si, že by si lidé zasloužil důchodovou reformu?

Což o to. Reforma by byla dobrá, ale jestli by na to měl stát i finance. Nevím.

Kdybych měl ten důchod dostatečný, tak bych asi teď ležel někde na jihu u moře, ale tam bych se taky asi ukousal nudou. Zatím nás ta muzika stále ještě baví a dokud nám bude sloužit i zdraví a bude to bavit naše fanoušky, budeme hrát do roztrhání těla.

Vyšší věk doprovázejí i zdravotní neduhy. Když jste měl mrtvičku, prožíval to celý národ, i já. Strašně jsme vám fandili, abyste se z toho dostal, a díky bohu se tak stalo. Jak na tu dobu vzpomínáte vy?

Zapomněl jsem všechny texty písní, včetně lidových, musel jsem se znovu učit mluvit. V tom mi na začátku hodně pomohla logopedka Marcela Michaličková, ale dodnes stále hledám některá slova.

Hnacím motorem mi byla muzika, protože ta v mé paměti zůstala zachována. Ta se úplně neztratila a pomáhá mi tak při zpívání na koncertech.

Když stále koncertujete, musíte se udržovat v kondici. Ustát taková vystoupení není jen tak…

Ráno se musím donutit vytáhnout z postele a zjistit, jestli mi nohy slouží. Pak si trochu zacvičím, zjistím, co všechno mě bolí, a odpoledne se rozezpívávám, protože i hlasivky jsou sval, který je potřeba cvičit.

Váš bratr Jan k vám neodmyslitelně patří. Co pro vás osobně znamená?

S bráchou spolupracujeme vlastně už od dětství. To jsme jako kluci hráli a zpívali na různých školních besídkách, rodinných večírcích a tak podobně. Profesionálně spolupracujeme od roku 1971, kdy jsme 4. srpna založili skupinu Bacily, a letos jsme slavili její padesátiletou existenci.

Brácha žije se svou rodinou mimo Prahu, ale vidíme se pravidelně dvakrát týdně u mě doma. Řešíme společně různé pracovní záležitosti a mimo to se stará i o mou životosprávu.

Kdo další ve vašem životě je vám velmi blízký a komu naprosto důvěřujete?

Lidí, kterým důvěřuji, je více, ale někteří už bohužel nejsou mezi námi. Vedle bráchy je mi nejbližší můj syn Vašek junior. Pomáhá mi s domácností. Bydlíme spolu a taky spolupracujeme. Pomáhá mi s celou technikou při koncertech.

Podzim života si musíme zpříjemnit

Vaše poslední píseň Andělé strážní je opravdu krásná. Co vás k ní vedlo?

Andělé strážní jsou z našeho posledního CD Mezi svými. Autoři hudby jsou Luděk Špilauer a můj brácha Honza. O text se postaral Honza Fischer, mimochodem Jeníček Fischer je syn textaře Ivo Fischera, který mi napsal třeba Stín katedrál, nebo všechny texty písní k pohádce Šíleně smutná princezna a samozřejmě mnoho dalších textů, hlavně pro Waldu Matušku.

Andělů strážných jsem měl a mám v životě hodně. Máma, táta, babička, brácha, ale taky Boban Ondráček, Pepík Vobruba, Darek Vostřel, Hanuš Bunzel, Zdeněk Rytíř, Ota Petřina, MUDr. Zdeněk Kresa CSc, doc. MUDr. Jan Kábrt CSc, doc. MUDr. Petr Neužil CSc a další, včetně holek z našeho fanklubu…

Prozraďte něco ze zákulisí natáčení písně. Je tam hodně velkých hvězd, jaká byla spolupráce?

Píseň si vybrali lidé z Nadace Člověk v tísni. Oslovili bráchu jako autora a producenta a ke spolupráci na natočení nové verze Andělů strážných pozvali mladé kolegy a kolegyně. Pozvání přijali Milan Cais, Tomáš a Tamara Klusovi, Klára Vytisková, Jiří Macháček, Emma Smetana, Jordan Haj, Tereza Mašková. S Marií Rottrovou a Martou Kubišovou jsem si zazpíval i já s bráchou Honzou.

Ač jsme se s těmi mladšími při natáčení viděli většinou poprvé, natáčení probíhalo ve velice družné a příjemné atmosféře, která je určitě znát i ve videoklipu z natáčení na YouTube a legrace tam byla taky.

Na závěr prosím o radu, poselství nebo povzbuzení pro seniory, kteří si o podzimu života nemyslí nic dobrého.

No jo, no! Stáří je potupné, říkají někteří kolegové i s mým bráchou. Člověk si ale musí ten podzim života nějak zpříjemnit. My s kapelou to děláme prostřednictvím muziky, a proto s Bacily kolem sebe roznášíme nákazu dobré hudby, a tak nějakým virům, nebo stáří nedáme šanci!

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia