Zdeněk Žák: Zapomněl jsem, že už můžu pobírat důchod

V létě oslavil herec a dabér Zdeněk Žák 70. narozeniny. Je rád, že se takového věku dožil, snaží se poslouchat lékaře a svému zdraví se věnuje. Štěstí mu přináší procházky s pejskem, vnoučata a práce. Ať už ve filmu, seriálech nebo v divadle, například v Divadle Bez zábradlí, kde právě zkouší novou hru Okupace. Premiéru bude mít letos v listopadu.

Nedávno jste oslavil jubilejní 70. narozeniny. Jaká byla oslava?

V rodině jsme odvrhli oslavy narozenin někdy v mých 15 letech. Neslavíme to.

Proč?

Nevím. Tak jsme si celá rodina řekli, proč to slavit, na tom není co slavit.

Počkejte – a zrovna 70. To je už nějaký věk.

Dožít se sedmdesátky je hezké. Myslím to tak, že se toho člověk vůbec dožije, ale spousta lidí se takového věku nedožije. Ale já upřímně nevím, proč to slavit.

Takže jste nic nedostal, neměli jste večírek, oslavy s kolegy nebo rodinou…

Ne, neměli. Jako pokecali jsme, otevřeli jsme si lahvičku, to zase jo. Ale nebylo to nic velkého.

Překvapuje mě to, protože kdykoliv hovořím s herci, mají velké oslavy a velká přání.

My jsme to v rodině ani s mámou ani s tátou neslavili. Když jsme byli malí, tak to s námi slavili, ale od těch 15 let už ne.

Přeci jenom v takovémto jubileu člověk už možná trochu bilancuje, co se povedlo, co se nepovedlo. Je něco, co byste si chtěl splnit třeba do příštích narozenin?

Ještě nazkoušet pár her, jestli se povede. Hlavně jde o to, v současné době, být zdravý. V tomto věku člověk musí dbát na zdraví a užít si, že jsem se dožil této doby a že se člověk může jít někam podívat.

Rád cestujete?

Rád cestuji.

Kam se chystáte?

Letos jsme se chystali, že pojedeme do Bulharska, jenomže jsem si o prázdninách zlomil kotník, takže jsem měsíc a půl ležel doma. Takže jsme byli rádi, že jsme se dostali na týden do Krkonoš. Je to velice nepříjemná záležitost, ten kotník, ale už jsem v pořádku.

Mám strach, abychom nespadli zpátky

Říkal jste, že chcete nazkoušet nějaké hry. V Divadle Bez zábradlí budete hrát v připravované hře Okupace, což v dnešní době říct toto slovo… To bude asi dobré, že?

Scénář vznikl v době, kdy nikdo nevěděl, co se stane. Je to taková alegorie na osmašedesátý rok, na vstup vojsk plus na to, co se odehrávalo potom. V divadle se zkouší Reportáž psaná na oprátce, do toho si přijde sovětský voják, který byl ubytovaný někde v Milovicích, prodat benzín, protože mu došly peníze a začne uzurpovat zkoušející herce. Nebudu říkat, jak to dopadne, ale dopadne to přesně tak, jak to asi v té době tenkrát dopadlo. Jsou to vždycky všichni okolo, není nikdo jiný, kdo by za to mohl být zodpovědný.

Zažil jste různé režimy, politické zvraty a teď ještě zkoušíte tuto nelehkou dobu na jevišti, byť třeba zábavnou formou. Ale je to také v době, kdy se dějí věci na Ukrajině. Co to ve vás vyvolává za pocity?

Mám takový pocit, že jsme se k něčemu dopracovali, to byl takový vrchol. A teď mám strašný strach, abychom nespadli zase tam zpátky, kde jsme byli.

Myslíte si, že se to může stát?

Myslím si to, může se to stát velice rychle, protože my jsme národ, který strašně rád zapomíná. A jsme také bohužel národ, který se pořád po někom opičí. Takže buďto jsme byli v područí sovětů, nebo teď jsme v područí západních velmocí. Ale máme určitě na to být svoji. To jsme nějak zapomněli.

Protože jakmile si člověk uvědomí, že když byla první republika, o které se jednou mluvilo… Vlastně celá Evropa se řídila kulturou, módou podle Československa, a to prostě vymizelo. Měli bychom se vzchopit a uvědomit si, že jsme Češi a že také něco dokážeme.

Vláda by měla dělat více pro všechny

Sledujete politickou scénu?

Ano.

Bavíme se také o důchodech a o českých seniorech. Vlastně ani nevím, jak dlouho jste oficiálně v důchodu…

Já jsem vůbec zapomněl, že jsem se dostal do toho věku, kdy bych mohl pobírat důchod. Takže já jsem začal pobírat důchod asi teprve před dvěma nebo třemi lety.

To vám ale vyplatili zpětně?

Ano, jistě, to mi vyplatili.

Myslíte si, že by vláda mohla pro naše seniory dělat víc? A co by to případně mělo být?

Vláda by neměla dělat jenom pro seniory, měla by dělat pro všechny víc, kteří tady žijí. Tady se vláda seniory spíš zaštiťuje, pořád se říká: „Senioři, a my pomáháme seniorům.“ Ale oni pomoc potřebují i ti, co nejsou senioři.

To je pravda, obzvlášť teď, když je energetická krize a příšerná inflace.

Ne všichni senioři se mají dobře, ale ne všichni si žijí špatně.

Kdybyste nepracoval, nezkoušel hry, nenatáčel filmy nebo nedaboval, měl byste se dobře jako senior?

Děti už jsou velké, takže kdybychom to se ženou dali dohromady, tak bychom se asi neměli špatně. My jsme se akorát nějak moc rozežrali.

Přestěhovali jste se mimo Prahu. Četla jsem kdysi s vámi nějaký rozhovor, kde říkáte: „Já do důchoďáku nikdy nepůjdu.“

To je tím mým zaměstnáním. Celý život jsem zvyklý být ve společnosti, mezi kamarády, mezi kolektivem, mezi lidmi, takže si nedovedu představit, že bych seděl doma. Nebo ještě ani ne doma, ale někde v nějakém zařízení.

V našem věku se nemá nic odkládat

Jaký je podle vás recept na spokojený podzim života a jak si ho užívat?

Já si ho užívám takhle, že pořád pracuji. Teď se budu těšit na tuhle premiéru, pak na reprízy, a to i dalších her, které hraji. Například Kvartetu nebo muzikálu Cikáni jdou do nebe. Také točím seriál, tam se člověk vidí se spoustou lidí, se kterými se viděl třeba před 20 lety, a teď se s nimi zase sejde.

A také jsem přišel na úžasnou věc, a to, že když někdo bydlí na venkově, což bydlí spousta lidí v Čechách, je potřeba pořídit si pejska.

Máte ho? Kvůli němu jste si určitě zlomil tu nohu, protože jste s ním běhal někde na poli. Nemám pravdu?

Ano, máte. Spadl jsem do lomu. Fenečka běžela napřed, já za ní a už to bylo.

Čerstvý vzduch, venkov, procházky, pejsek…

Myslím si, že tohle by pomohlo i proti tomu covidu. Kdyby nám tehdy někdo řekl, že máme zvýšit přísun vitamínu C a víc se pohybovat, zhubnout, jíst zeleninu, dýchat čerstvý vzduch, tak k tomu nemuselo vůbec dojít. Já si myslím, že celý ten covid je o tom, že už jsme se měli tak dobře, že to ti nahoře museli nějak zarazit.

Vy jste ho ale nechytl?

Ne, vůbec.

Nechal jste se očkovat?

Točil jsem tehdy film a tam jsme se museli nechat naočkovat všichni, abychom pomohli produkci. Jinak by musela najít sestřičky, které by nás každý den musely kontrolovat, tak jsme se nechali všichni naočkovat. Ale myslím si, že to očkování není dobré, na to si tělo zvykne a pak bude muset být očkované furt. To je jako s kouřením.

A s tím jste seknul!

Ze dne na den. A bylo to hrozné, už bych to nikdy neudělal. Poradil bych se s doktorem, já jsem s sebou mlátil o zem, to bylo fakt šílené. Ale vydržel jsem to.

Jak je to dlouho, co už nekouříte?

Asi osm let. Ale já jsem kouřil asi od roku 87, navíc jsem kouřil strašně moc. Byl jsem idiot.

Chodíte třeba na spirometrii? Kontrolují vám plíce?

Teď jsem byl zrovna na rentgenu plic a mám to v pořádku.

Je ještě něco, co děláte pro své zdraví?

Beru takové ty multivitaminy, vždycky se s někým poradím, jako kde jich je nejvíce, a prostě to pravidelně beru. A pak mám samozřejmě neduhy, které má každý starý člověk. Mám cukrovku. Chodím s ledvinami a s játry.

Ale jste šťastný?

Jo, já jsem v pohodě. Vždycky mi řeknou: „Ještě toto byste měl.“ Tak říkám: „Dobře, já tu péči zvětším.“ Pak na to zase zapomenu, tak mi to zase připomenou.

Jste takový vzorný pacient, ale musí se mu to připomínat.

Teď se o mě hodně stará manželka a děcka.

Kolik máte vlastně dětí? Nějak jsem to nedokázala spočítat. Vy jste nějaké vyženil, nějaké jste si udělal…

Ano, mám jich strašně moc. To bych musel taky teď spočítat. (smích)

A kolik máte vnoučat?

Vnoučata mám čtyři.

Jaký jste děda?

Jedna vnoučata bydlí dost daleko, až u Frýdlantu, takže ta vidím dost málo. A další vnoučata vidím často. Vyblbnu se s nimi, když přijedou na návštěvu. Nebo když dcera potřebuje pohlídat, tak se domluvíme. Vnoučata jsou radost.

Co byste vzkázal dalším seniorům, aby dělali teď na podzim, aby se těšili na zimu a nebáli se, že důchodem končí všechno? Jak si zpříjemnit život?

Aby si nandali co nejvíce koníčků. Aby nezůstali sedět na místě, aby nečučeli do zdi, aby furt za něčím šli. Chci se podívat na to a na to… Neodkládat to. Teď už, v našem věku, by se nemělo odkládat nic.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), Divadlo Bez zábradlí (v textu)