Petr Janda: Dcery se ptaly, proč jsem tak starý tatínek

Rockový zpěvák Petr Janda letos oslaví 80 let svého života, z čehož je 60 let aktivní v hudební sféře s kapelou Olympic. Člověk by řekl, že všechny koncerty a bujaré večírky na Petrovi zanechají šrámy, ale opak je pravdou. V rozhovoru pro České důchody se Janda rozpovídal o svém seniorském žití, které ale rozhodně není pasivní. Díky mladé manželce a dvěma dcerám, které s ní má, se zpěvák neustále udržuje v pohybu a žije jako ve svých dvaceti.

Foto: Profimedia
Zpěvák Petr Janda s dcerou.

Petře, jak se máte?

Mám se dobře. Akorát jsem prožil covid a pořád to na mě trochu sahá, to mě znepokojuje.

Vy jste ho měl v říjnu?

Ano.

Měl jste těžký průběh?

Ne, jako očkovaný jsem měl slabý průběh. Ale přesto, mám nepříjemnosti typu, že mi slzí oči, pocit, že mi na průduškách leží kámen, jsem pořád zahleněný, a mám horší čich.

Co na to říkají doktoři?

Tvrdí, že covid sice odejde a člověk se stane bezinfekční, ale na organismu to přesto nechá nějaké stopy.

To je pravda, někteří lidé mají potom ještě dlouho problémy s dýcháním…

Právě s tím dýcháním je to trochu horší. Byl jsem týden u moře v teplých krajinách, takže jsem pěkně opálený, vypadám čerstvě. Tohle mi ale trochu trápí.

Vás covid zasáhl opravdu hodně. Vzal vám bratra.

Brácha zemřel, ano. Teď bude mít rok výročí.

Máte ve svém okolí „antivaxery“? Co byste jim na to řekl?

Jistěže mám, mojí tchýni třeba. (směje se) Bohužel i jedna z mých dcer se k tomu netváří. Ona tvrdí, že není antivaxer, ale že váhá. Přiklání se ale k tomu, že půjde.

Tohle je těžká otázka pro lidi, kteří se vyskytují ve veřejném prostoru, poměrně obtížně se na ni reaguje. Protože v momentě, kdy se přikláníte na nějakou stranu, což já jsem se přiklonil na stranu očkovaných, tak ti neočkovaní se do vás poměrně nevybíravě pustí. Jsou zlí, vyhrožují, dělají ošklivé věci. Nelíbí se mi to. Nechápu, proč jsou až tak agresivní. Tak se nenaočkuju, ale jsem zticha.

Vám někdo vyhrožoval?

Vyloženě ne, napadli mě ale na našich stránkách. V podstatě říkali, že co si to dovoluju, mít takové názory. Copak jsem tak hloupý, že jsem nepochopil, že je to jed a perou do mě nějaká svinstva? Já poslouchám odborníky. Když se mi rozbije sklo na obrázku, jdu ke sklenáři. Když je mi špatně, jdu k doktorovi. To je normální. Ale povyšovat se nad doktory, vzdělané lidi, že o tom vím víc než oni, to mi přijde hloupé.

Jsem v šoku, jak to uteklo

Přesuňme se k pozitivnějším věcem. Letos vám bude osmdesát let a Olympic bude mít šedesátiny. To je neuvěřitelné.

Ano, letos budou dvoje kulatiny. Taky jsem v šoku, jak rychle to uteklo!

Pokud to situace dovolí, jaké budou oslavy? To bude určitě obrovské.

Já nevím, narozeniny jsem teď nějak moc neslavil. Poslední dva roky byl covid, tak jsme se nemohli ani moc rozšoupnout. Naposledy jsem slušně slavil asi sedmdesátku, pak už jsem to odbýval a začal říkat, že až něco budu slavit, bude to stovka, dřív že slavit nebudu.

Ale přeci jen okolí má pocit, že bych osmdesátku oslavit měl, rozhodně to ale nebudu dělat velké. Udělám to s rodinou, možná „rozšířeně“ rodinnou oslavu v dobré restauraci. Ale ještě nevím.

Máte nějaké přání, co byste chtěl k osmdesátce zažít, udělat?

Ani ne. Jsem spokojený, mám všechno. Je spousta věcí, které mít nemusím. Žiju sice blahobytně, dobře, přitom jsem skromný. Mám rád pěkné auto. Moje děti mně přinášejí sebeuspokojení. Nepotřebuju si koupit každý den něco na sebe, na to moc nejsem. Manželka ano, ta to má ráda, ale to chápu. Je mladá, tak si kupuje hezké věci.

Já spíš ty kytary, těch mám asi třicet. Když vidím nějakou pěknou kytaru, tak neodolám. Koupím si ji a doma si ji prověřuji, jestli je to ten pravý kousek. Mám pár krásných kousků, na které jsem pyšný. Pak mám spoustu zesilovačů a comb, což je zesilovač s reproduktorem. Vždycky když jsem si koupil nové, to staré jsem si nechal, takže toho mám hodně. To jsou takové moje záliby, za které utrácím peníze, ale jinak žiju v podstatě úplně normálně.

Předpokládám, že jste teď už skoro dvacet let oficiálně v důchodu…

To je možné. Já to nějak nevnímám, abych vám řekl pravdu. Jsem plný plánů. Nedávno jsme měli s kapelou schůzku, bavili jsme se o tom, jak oslavíme šedesátiny. Najednou zavládl takový entuziasmus, neznámá síla, protože teď bylo desetileté období, kdy se nic moc nedělo. Chápeme, že je to síla okamžiku, šedesát let kapely, to není jen tak. Dokonce úspěšné kapely, jedné z nejúspěšnějších kapel v Česku. To je úžasná věc.

Václav Neckář: Kdybych měl dostatečný důchod, ležel bych u moře a kousal se nudou

Důchod si moc neužiju

To jistě je. Vždyť kolik generací jste vychoval.

Vychoval nevím, možná jsem je kolikrát opruzoval se svými písničkami. Složil jsem skoro tisíc písniček, odehrál jsem asi osm tisíc koncertů. Měl jsem život bohatý. Jenom jeden čas jsem se chtěl vrátit do svého původního povolání, což byl spojový mechanik, opravoval jsem telefonní centrály. Dneska bych už tomu samozřejmě vůbec nerozuměl. To bylo tenkrát to období v nihilismu sedmdesátých let, když tu byly tanky a všechno bylo špatně. Od té doby se mi to už nepovedlo.

Teď jsem v důchodu, ale stejně si myslím, že si důchodu moc neužiju. Žiju jako mladej kluk. Teď zrovna sedím v autě u tenisových kurtů, máme od deseti tenis. Předtím jsem vezl děti na osmou do školy. Tenhle týden jsem je vezl už počtvrté.

Udržují vás takhle fit právě vaše malé děti?

Kdo to nepoznal, tohle staré otcovství, jak je to nádherné, nepochopí. Člověk samozřejmě musí mít nějakou fyzičku, být psychicky v pořádku, nebýt moc nemocný, což já zaplaťpánbůh nejsem. Ty emoce, které v tom jsou… A že já jsem měl pět dětí, tak to, co mám teď s novýma holkama, jsem nikdy takhle silně nevnímal.

Měl jste nedávno problém se srdíčkem.

To jsem měl ablaci, bude to teď skoro rok.

Dočetla jsem se, že starší dcera to nesla špatně, to odloučení od vás.

Byl jsem jenom dva dny v nemocnici, bylo to rychlé.

Ale strach měla.

Oni o mě mají strach. Měly období, kdy se mě ptaly, proč jsem tak starý tatínek, že by radši chtěly mladšího. Teď už mně to neříkají, naopak mi každé ráno říkají, že mě mají rády. To je na den takové políbení, kdy se úplně vznáším.

Je třeba se pohybovat

Říkáte, že čekáte u kurtů. Dělala jsem rozhovor s panem Pitkinem, který říkal, že spolu hrajete tenis. Kde ve vašem věku berete energii na tenis?

Zaprvé je to prima zábava, zadruhé si uvědomuji, že je třeba se pohybovat. Když má člověk malé děti, začne dbát na zdraví víc, aby si je užil, a dělá všechno pro to, aby měl nějakou kondici. Mám doma pás, všechno možné, takovou malou tělocvičnu. Manželka to má ráda, chodí do fitka, je namakaná neskutečně, běhá desítky kilometrů. To mě nebaví.

Nedělám, pokud možno nic, co mě nebaví, a tenis mě baví. Dvě hodiny tu lítám, uběhám tu takové čtyři kilometry, snažím se každý míč doběhnout. Dělám všechno pro to, aby byl ten tenis zábavný, abych se unavil. Pak si dám sprchu, dobrý oběd a běžím pro děti do školy.

Mám dny opravdu nabité, do toho točím sólovou desku k osmdesátinám, plus koncerty. Mám spoustu práce.

Jaký je váš recept na spokojené dlouhodobé manželství, ještě s tak mladou ženou? To se musíte otáčet.

Mojí ženě teď bylo čtyřicet, já jsem ji nabalil, když jí bylo osmnáct. Od té doby jsme spolu, šestnáct let jsme svoji. Žijeme krásným životem. Občas tam jsou nějaké mráčky, kdy to drhne, ale teď momentálně jsme zase zaláskovaní, je to nádherné.

Co byste vzkázal našim seniorům, i mladším, než jste vy?

Když slyším třeba v rádiu nějakého šedesátiletého sekáče, že se těší, až půjde do důchodu, říkám si, jak se na to může někdo těšit. Já se na to nikdy netěšil, vlastně jsem v důchodu ještě nikdy nebyl. Žiju pořád stejně, jak jsem žil ve dvaceti letech.

Samozřejmě už nemám takovou výkonnost, ale dobře spím, stačí mi málo. Denně spím pět šest hodin, jinak bych to všechno nestihl. Teď mi ani nezbývá čas dát si odpoledního šlofíčka, nestíhám to.

Co byste jim tedy vzkázal, aby měli důchod hezký?

Ať si něco najdou, aby jen neseděli na gauči u televize. To je strašné, to čekání na smrt. Ať si najdou nějakého koníčka, zálibu, ať si udržují fyzickou i duševní rovnováhu. Dělají něco pro psychiku, čtou nebo se něco učí, například jazyk. Já se pořád učím francouzsky a anglicky, pořád mě to baví, hledám si a píšu slovíčka, která neznám.

Aktivní život. To je jediná šance. Stejně to s námi se všemi klepne, ale nemusíme to doklepávat. Můžeme žít naplno až do poslední chvilky.

Moc děkuji za rozhovor, Petře.

Foto: Profimedia

Více k tématu