Antoušek, ponocný i brabenář: Tato povolání už skoro nikdo nezná, senioři je ale dobře pamatují
Svět okolo nás prochází tak rychlými změnami, že je mnozí ani nestíhají všechny vstřebat. Pro starší generaci je kolikrát těžké pochopit, jak fungují moderní technologie. Vyrostla totiž za zcela odlišných podmínek. V její paměti jsou ještě povolání, jež by dneska spíš vyvolala údiv a vytažené obočí, že se někdo něčím takovým mohl živit. Vzpomenete si na některá?
Kdysi stačilo zajít na poštu, do dílny nebo zvednout telefon a na druhé straně se ozval člověk, jehož práce dnes už téměř neexistuje. Některá povolání zmizela tiše, jiná nahradily stroje, nové technologie nebo změna životního stylu. Připomeňme si profese, které byly dříve běžnou součástí života, ale dnes už působí skoro jako z jiného světa.
Telegrafistka: Pošlu vaši zprávu kamkoliv
V současnosti, kdy máme k dispozici okamžité spojení prakticky s kýmkoliv na jakémkoliv konci světa pomocí internetu nebo mobilního telefonu, si lze sotva představit, že si lidé posílali vzkazy pomocí telegramu. A přitom to není zase tak dlouho, co byl u nás poslán poslední telegram. Psal se tenkrát rok 2010. Ještě na konci 80. let minulého století se ale jednalo o hojně využívanou a dostupnou službu.
Stačilo zavolat na příslušné poštovní telefonní číslo, kde se vám ozvala paní telegrafistka. Té jste nadiktovali svůj vzkaz, ona ho zaznamenala pomocí psacího stroje. Text následně předala kolegyni, jež ho dálnopisem odeslala dále. Ano, i takto se kdysi posílaly zprávy.
Modistka: Vyrobím klobouk, jenž vám bude slušet
Stará řemesla nebyla jen určitý způsob obživy, ony dávaly dnům řád a rytmus. Často se dědila z generace na generaci, čím se udržovala kontinuita. V současném světě už mnohá z nich nemají místo, protože je nahradily stroje, případně zcela jiný životní styl.
To platí i pro modistku, která v minulosti byla hodně žádaná. Ještě za první republiky bylo nemožné vyjít na ulici s nepokrytou hlavou. Běžně se nosily klobouky, jež právě modistky vyráběly na míru. Dokázaly z plsti vytvořit přímo umělecké dílo, které zákaznici lichotilo.
Po druhé světové válce došlo ke zjednodušení módního stylu a klobouky pro každodenní nošení vyšly z módy, protože přestaly být povinnou součástí společenského bontonu. Modistky přišly o práci, i je nakonec nahradily stroje.
Ponocný: V noci držím stráž
V minulosti měla každá obec svého obecního zřízence – ponocného. Ten měl na starosti hlídání obce během nočního klidu. Zejména měl dávat pozor na to, když někde vznikl požár. Kromě toho také pravidelně ohlašoval, kolik je hodin. Vybaven býval rohem, na který v případě nebezpečí zatroubil. Míval hůl, halapartnu pro svoji vlastní obranu.
Dnes se s tímto povoláním můžeme setkat už jen jako s místní atrakcí pro turisty. Mají ho například v Domažlicích během velkých letních prázdnin, kdy chodí na náměstí u věže. Vidět ho v akci v historickém oděvu na vlastní oči, když ohlašuje „chval každý Ducha Otce, Syna, Boha, Ducha, Hospodina, odbila dvanáctá hodina“, je zajímavým zážitkem, který vás přenese do minulých dob.
Spojovatelka: Spojím vás se světem
První veřejná telefonní ústředna na našem území vznikla už v roce 1882 a tenkrát byste ji našli v Praze kousek od Staroměstského náměstí. V ní se pracovně uplatnily především ženy, které měly za úkol spojovat telefonní hovory.
Bez nich se prakticky žádný telefonní kontakt nemohl obejít. Jejich profese definitivně skončila v roce 2002. Lidskou práci nahradila digitální ústředna.
Pohodný neboli antoušek
Někdo se v obci či ve městě musel starat o likvidaci uhynulých zvířat či o odchyt toulavých psů a koček. Tuto profesi zastával pohodný, jemuž se také říkalo antoušek nebo ras. Jeho sídlo bylo označováno jako rasovna.
Velkou společenskou prestiž tito pracovníci neměli. Bývalo to s nimi podobné jako u kata. Také měli v kostele přidělenou od ostatních lidí oddělenou lavici.
Slovo antoušek vzniklo od jména populárního pražského pohodného Antona Schecka.
Brabenář: Nakrmím vaše domácí ptactvo
Víte, že existovalo povolání, které mělo na starosti sběr kukel lesních mravenců? Vykonával ho brabenář nebo také mravenčář. Sušené mravenčí kukly sloužily jako krmivo pro ptáky, případně se z nich získávala kyselina mravenčí jako základ pro výrobu léků. Práce to nebyla nikterak lehká, staří brabenáři často měli ruce „opadalé na kost“.
Povinností brabenáře bývalo mraveniště otevřít, kukly vybrat a zase ho uvést do pořádku, aby mravenci nezahynuli. Ve 20. století toto řemeslo zaniklo kvůli rozvoji syntetických krmiv i ochraně přírody.
Za pár let bude možná dnešní generace vyprávět svým vnoučatům o zaniklých povoláních, za nimiž bude stát rozmach umělé inteligence.
