Vyšší důchody, nebo účet pro děti a vnoučata: Vyhrocený spor odhaluje sobectví všech generací

Starobní důchody patří k tématům, o kterých se dá diskutovat donekonečna a bez jasné shody. Současní senioři chtějí pravidelnou valorizaci, lidé před penzí se bojí dalšího zvyšování důchodového věku a mladší generace mají pocit, že na vlastní státní důchod jednou ani nedosáhnou. Kde je hranice mezi solidaritou a sobectvím?

KOMENTÁŘ – Důchodová reforma je ve společnosti třaskavým tématem a diskutovat o ní je jako chodit po minovém poli. Viditelné jsou dva extrémy. Na jedné straně stojí senioři, kteří po celoživotní práci musejí obracet v ruce každou korunu, než ji vydají, protože inflace zvyšuje ceny všeho potřebného pro život.

Na opačné straně jsou generace mileniálů a generace Z, jimž se zvyšování současných starobních důchodů příliš nelíbí. Mají totiž pocit, že je to na úkor nich. Navíc ani nechtějí svými financemi dotovat státní důchodový systém, z něhož možná sotva kdy co uvidí.

Je vůbec možné v tomto souboji generací najít, kde je skutečná solidarita a kde už začíná čiré sobectví?

Důchodový systém dříve a nyní

Novátorem v oblasti sociálního pojištění byl Otto von Bismarck v Prusku, který v roce 1889 jako první zavedl důchodový systém. U nás byl první zákon o sociálním pojištění přijat v roce 1924 v tehdejším Československu. Jednalo se o průběžný důchodový systém, kdy důchody byly vypláceny aktuálním důchodcům z odvodů současných pracujících.

Na tomto principu funguje i současný systém důchodů, což je ovšem kámen úrazu.

Srovnáme-li dobu před sto lety s tou naší, vidíme několik rozdílů. Dříve měly rodiny více dětí a lidé se nedožívali vysokého věku. Průběžný systém proto mohl být vyrovnaný. V současnosti se naše země potýká s velmi nízkou porodností, přičemž naděje na dožití se zvyšuje. Ta je aktuálně ve výši 77 let u mužů a 83 let u žen. V důchodu senioři tráví delší čas, tudíž ze systému odčerpají více financí.

Ale republika vymírá a už nyní chybějí pracovníci, kteří by na důchody pracovali. Navíc do starobního důchodu se pomalu chystá velmi početná generace X, Husákovy děti. Státní důchodový systém proto jede na dluh.

Jestliže dnes stát vyplácí na důchodech více, než vybere na pojistném, nedává je z nějakého tajně schovaného přebytku ve státní pokladně. Prostě si na ně půjčí u banky. Tento dluh je tedy v podstatě fakturou, kterou stát bude chtít uhradit od současných dětí a vnoučat, až dospějí.

Ale já mám nárok na důstojné stáří

Jako člověk, který má většinu aktivního života za sebou a užívá si zaslouženého starobního důchodu, se nutně musí současný senior dívat na debatu o penzích a důchodcích s úzkostí i hořkostí zároveň. Slyší, že je v médiích označován za sobce, protože chce důstojnou penzi. Je tomu ale opravdu tak?

Řekne-li se zvýšení důchodů, tak mladí si ihned představí penzisty, kupující si drahá auta nebo užívající si na zahraniční luxusní dovolené. Ano, i tací jsou mezi seniory. Ale pak tu máme možná větší skupinu důchodců, pro které je nákup léků opravdu velkým zásahem do jejich rozpočtu.

Není přece sobectvím chtít žít bez obav z toho, že nebudu mít peníze na zaplacení energií nebo jídla. Mladý člověk si vždycky nějak poradí. Může si přibrat ke svému zaměstnání brigádu. Ale senior je zpravidla rád, že ráno vůbec vstane z postele. Na chození do práce, aby si k důchodu přivydělal, mu nezbývají síly, protože ho trápí nejrůznější zdravotní neduhy.

Dnešní senioři mají za to, že do systému desítky let vkládali svoje finance s předpokladem, že se stát o ně důstojně postará. A chtěli by, aby tomu tak skutečně bylo. Ohledně mezigenerační solidarity mají také jasno. Mnoho z nich již mladým pomáhá. Kupují vnoučatům boty, přispívají jim na zájmové kroužky nebo šetří na jejich start do života. I proto pak důchodce mrzí, když je mladá generace označuje za sobecké.

Jak by měla vypadat mezigenerační solidarita

Důchodový systém by měl být nastaven tak, aby stáří nebylo postrachem a mládí nebylo trestem. Jeho reforma se ale zatím odehrává na úrovni politického populismu. Politici, vědomi si síly seniorské základny voličů, navrhují spíše krátkodobé drobné úpravy, které ti, co přicházejí po nich, ruší a navrhují vlastní tak, aby se zalíbili zase svým voličům. Reforma se tak točí v kruhu bez výrazného efektu.

Každý by měl mít nárok na alespoň důstojné minimum. Stát musí garantovat, že nikdo, kdo pracoval, neskončí na stáří ve finanční nouzi bez důchodu. Valorizace důchodů by měla odpovídat reálnému růstu mezd i ekonomiky a rozhodně by se na ní neměl zejména před volbami přiživovat marketing politických stran.

Zdroje: ČSÚ, Rozhlas.cz