Stárnutí nejde zastavit, vztah k sobě ale změnit lze. Smířit se s vlastní proměnou neznamená rezignovat
Nejdřív si toho nejspíš nevšimnete, ale jednoho dne to nevyhnutelně přijde. Zkrátka se ráno postavíte před zrcadlo a najednou se nepoznáváte. Pozorujete novou vrásku, prošedivělé vlasy nebo povadlou pleť a přemýšlíte, jestli jste to stále ještě vy? Pak je následující text určen právě vám. Stárnutí totiž nemusí nutně znamenat také méně sebelásky a sebevědomí.
Sledovat v Google Zprávách
Někdy ten okamžik přijde úplně nečekaně. Prohlížíte si fotografie z výletu, přiblížíte vlastní obličej a radost z hezkého dne vystřídá nepříjemná otázka, jestli opravdu takhle vypadáte. Najednou si nevšímáte úsměvu ani lidí kolem sebe. Vidíte hlavně vrásky, povolené kontury, unavené oči a najednou jste sami sobě cizí.
Taková reakce z vás však ještě nedělá povrchního člověka. Na vlastní tvář jsme zvyklí, poznáváme se v ní a její změny mohou zasáhnout i představu o tom, kým jsme. Výzkum vztahu žen k tělu ostatně ukazuje, že nejistota ohledně vzhledu se netýká zdaleka jen dospívajících a může se objevit v kterémkoliv věku. Ve studii zahrnující 1 849 žen starších padesáti let se vedle fyzických změn objevovala také témata identity, společenského postavení, péče o sebe a potřeby zůstat aktivní součástí společnosti.
Za povzdechem nad vráskou se proto může skrývat víc než přání mít hladší pleť. Někdy je to obava, zda jsme stále přitažliví a jestli si nás někdo všimne. Jindy přemýšlíme, zda nás okolí nezačalo automaticky považovat za méně schopné nebo zajímavé. V takový okamžik ale stojí za to položit si otázku, co nás na změně vzhledu skutečně zneklidňuje. Každá z těchto obav totiž potřebuje trochu jinou odpověď.
Komplimenty, které zraňují
Svou roli nehraje jen to, jak se vnímáme my sami, ale také prostředí, ve kterém se pohybujeme. Velmi často se například můžeme setkat s tím, že lidé kolem nás považují prohlášení, že na svůj věk vůbec nevypadáme, za jednu z největších pochval. Ve skutečnosti tím ale říkají, že viditelné stárnutí znamená prohru. Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že předsudky spojené s věkem se mohou snadno stát terčem, který začneme obracet sami proti sobě. Ageismus se tedy může promítat do toho, co si dovolíme a jak sami sebe hodnotíme.
V každodenním životě to může nejprve vypadat úplně nenápadně. Možná odložíme výraznou rtěnku, protože „na ni už nemáme věk“. Později se nechceme fotografovat a přestaneme nosit oblíbené šaty, přestože se nám pořád líbí. Než se ale podobným způsobem začnete omezovat, můžete si zkusit odpovědět, zda jde skutečně o vás, nebo se jen bojíte, co si o vás ostatní pomyslí.
Z toho ale automaticky neplyne, že bychom měli každou novou vrásku okamžitě vítat. Pro začátek mnohdy postačí přijetí faktu, že naše tvář se změnila a chvíli potrvá, než si zvykneme. Nemusíme být každý den nadšení ze svého odrazu, ale měli bychom se sami k sobě chovat slušně.
Jak být k sobě laskavější?
Začít můžete u obvyklých vět, které vám ráno proběhnou hlavou před zrcadlem. Místo toho, abyste si řekli, že dnes vypadáte zkrátka příšerně, můžete zkusit být konkrétní a pravdivě si přiznat, že vás trápí například vráska mezi obočím. Takové tvrzení jednak automaticky neodsuzuje osobu jako celek, jednak ponechává daleko více prostoru k tomu, abyste se soustředili na to, co změnit lze a přijali to, s čím nic nenaděláte.
Můžete si také představit, co byste na podobnou větu řekli někomu blízkému, koho máte rádi. Pravděpodobně byste mu nezačali vyjmenovávat všechny jeho nedostatky a spíše byste ho upozornili na všechno, co se vám na něm líbí nebo čím vám dělá radost. Sami se sebou můžete postupovat velice podobně.
Péče o vzhled do tohoto přístupu přirozeně patří. Oblíbený krém, dobrý účes nebo líčení rozhodně není proti myšlence sebelásky. Důležité ale je, abyste všechny tyto věci dělali proto, že se o sebe chcete pěkně starat, ne z pocitu, že bez nich nikdy nebudete dost dobří.
