Kancelář není fabrika. Posunutý důchod budí hněv, po práci chybí síla na vnoučata

Důchodová pravidla se často počítají podle tabulek, jenže lidské tělo podle tabulek nestárne. Pro mnoho lidí po šedesátce už není hlavní otázkou, kolik let jim do penze zbývá, ale jestli je jejich zdraví a práce vůbec pustí dál.

Na portálu České důchody se znovu otevřelo téma Husákových dětí a pocitu, že stát posouvá důchod dál lidem, kteří celý život pracovali a odváděli pojistné. V řadě reakcí se ale velmi rychle ukázal ještě jeden silný rozměr celé věci. Ne každý člověk stárne stejně a ne každá práce člověka opotřebuje stejně rychle.

Mnozí neřeší paragrafy ani přesné výpočty. Mluví o směnách, únavě, bolestech, zdravotních potížích a o tom, že mezi kanceláří a fyzickou dřinou je ve vyšším věku propastný rozdíl. Z tohoto pohledu pro ně hranice odchodu do důchodu nevypadá jako neutrální číslo, ale jako něco, co může rozhodnout o kvalitě posledních pracovních let.

Ne každé tělo vydrží totéž

Miroslav Lankocz to napsal bez obalu: „Politici by se měli stydět. Vůbec nemají ponětí, co to je pořádná práce.“

Lidé často mluví o tom, že jeden člověk sedí třicet let v kanceláři a druhý třicet let zvedá těžké věci, stojí na směnách nebo pracuje v prostředí, které zdraví odnáší mnohem rychleji. V jejich očích pak není možné tvářit se, že obě situace mají v šedesáti stejné dopady.

Po práci už nezbývá síla ani na rodinu

Velmi silně to popsala Alice Holá: „Cítím to jako velikou křivdu a kazí mi životní pohodu, že musím již při zdravotních problémech pracovat do 65 let. Nemohu se věnovat ani svým čtyřem vnoučatům, protože po práci už mi na to nezbývá energie. Do předčasného důchodu jít nemůžu, to by mi tak snížili důchod, že bych se neuživila. Pěkně nám zkazili stáří!“

Tohle už není jen stížnost na práci. Je v tom i ztráta času, sil a možnosti být s rodinou ve chvíli, kdy by člověk chtěl žít klidněji než dřív. U některých se tak téma důchodu nezužuje jen na penzi samotnou, ale i na to, co jim práce ve vyšším věku bere z běžného života.

Zdraví a prostředí z minulých let si lidé nesou dál

Michal Hromek napsal velmi tvrdý komentář: „Husákovy děti nadýchané jedovatým vzduchem devastací krajiny komunisty, vystavené mrakem z Černobylu, prolezlá k tomu genetickými vadami, se důchodu stejně nedožije. Generace vycepované válkou a chudobou, dožívající se 85+, dle které se počítá průměrná délka dožití člověka a posouvá se díky tomu hranice odchodu do důchodu, je výjimečná, další taková přijde těžko.“

Ať je tenhle komentář formulovaný jakkoli ostře, ukazuje další důležitý pohled. Lidé nevnímají své zdraví jen optikou současnosti. Připomínají i pracovní a životní podmínky, ve kterých vyrůstali a pracovali. Mají pocit, že stát počítá s nějakou průměrnou délkou dožití, ale nevidí rozdíly mezi generacemi ani mezi skupinami lidí, kteří měli odlišné pracovní a zdravotní startovní podmínky.

Těsně před důchodem už nejde snadno změnit život

Zdeňka Truhlářová napsala: „Husákovy děti stát vyždímal do poslední kapky.“

Pavel Jankovský přidal podobný tón: „Hrůza….. nedávejte miliardy těm, co pro stát neudělali a nedělají nic, jen ho ždímou, a začněte si vážit lidí, kteří státu odevzdávali vše, co bylo třeba…. poctivou práci a daně.“

Tyto reakce znovu ukazují, že mnozí lidé nevnímají problém jen jako spor o důchodový věk. Cítí v tom i neuznání dlouhé práce a opotřebení, které se na nich podepsalo. A ve věku kolem šedesátky už podle nich není snadné začít znovu, najít lehčí místo nebo přestavět celý pracovní život do jiného režimu.