Komunisté udělali z Aloise Jiráska národního hrdinu. Ve skutečnosti byl spisovatel úplně jiný, než jak si ho pamatují generace školáků
Když se řekne Alois Jirásek, většina z nás si automaticky vzpomene na povinnou školní četbu a pravděpodobně to nebude příliš příjemná vzpomínka. Ve skutečnosti ale zdaleka nešlo pouze o autora nudných knih. Ve své době byl prakticky národní celebrita a skutečný člověk z masa a kostí.
Sledovat v Google Zprávách
Když prezident Klement Gottwald v listopadu 1948 vyhlásil takzvanou jiráskovskou akci, spisovatel už osmnáct let nežil. Nemohl se vyjádřit k novým vydáním, výkladům ani politickým projevům, které se o jeho autoritu opíraly. Zemřel 12. března 1930, ještě za první republiky.
Ačkoliv to dnes vypadá, že národní fenomén z Jiráska udělal především komunistický režim, není to zcela přesné. Komunisté pouze navázali na slávu, které se těšil Alois Jirásek dávno předtím, než se vůbec dostali k moci. Svou představu o něm poté pochopitelně upravili tak, aby odpovídala jejich specifickému vidění světa.
Chtěl být umělcem
Jirásek už za první světové války patřil k významným osobnostem veřejného života. V roce 1917 se připojil k Manifestu českých spisovatelů a v dubnu 1918 se podílel na Národní přísaze, manifestačním vystoupení za samostatný stát. Jak to s republikou dopadne, v tu dobu ještě zdaleka nebylo jisté. Po vzniku Československa navíc názorově nesměřoval ke komunismu, v letech 1920 až 1925 byl dokonce senátorem za pravicovou národní demokracii.
Než se z něj stal kulturní fenomén, který si jednou získá své pevné místo ve školních osnovách, chvíli to vypadalo, že se pozdější známý spisovatel vydá úplně jinou životní cestou. Mladý Jirásek měl totiž výtvarné nadání a po gymnáziu dokonce váhal mezi malířstvím a historií. Nakonec ale vystudoval dějiny a stal se středoškolským profesorem. Čtrnáct let pak působil v Litomyšli, později učil v Praze. Psaní tak dlouho spojoval se zaměstnáním, které vyžadovalo pravidelnou přípravu a práci se studenty.
Dnes Jiráska vidíme jako autora románů o husitech, ve skutečnosti se ale věnoval mnohem pestřejší paletě témat. Vedle rozsáhlých historických cyklů napsal pohádkovou Lucernu, venkovská dramata Vojnarka a Otec nebo Filosofskou historii, ve které vycházel z vlastního studentského života v Litomyšli. O své povaze a životních postojích v ní možná nevědomky prozradil poměrně dost.
Jiráskovská akce stvořila mýtus
Mnohovrstevnatost Jiráskovy osobnosti se pochopitelně komunistickým propagandistům tak úplně nehodila. Právě proto vznikla již zmíněná jiráskovská akce, vyhlášená 10. listopadu 1948. Ta měla zajistit masové rozšíření spisovatelových knih. Důležitou postavou byl v celé záležitosti Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství, věd a umění a také dlouholetý vykladač Jiráskova díla. Knihy měly vycházet v dostupném vydání a dostat se k širokému publiku.
Samo o sobě není šíření literatury nic, nad čím bychom se měli pozastavovat. Problém byl spíše v tom, s jakými doporučeními a výklady se tehdejší čtenáři setkávali. Podle historického rozboru Ústavu pro studium totalitních režimů měla kampaň pomoci představit komunismus jako vyústění domácích národních tradic. Důraz se kladl na lidovost, revolučnost a zápasy minulých generací. Čtenář měl z románů vyčíst také potvrzení správnosti současného politického uspořádání. Kampaň oslovovala mládež i dělníky a účastnili se jí politici nebo někteří známí spisovatelé.
Velmi názorný příklad nabízí Nejedlého doslov k Jiráskovu Temnu z roku 1950. Ministr v něm historický román vztahoval přímo k soudobému politickému boji. Psal o potřebě utvářet „nový, socialistický charakter“ lidu a vyzýval k boji proti „dnešnímu Temnu“. Tyto formulace ale pocházejí od Nejedlého, nikoli od Jiráska.
Výklad navíc dalece překračoval hranice knihoven. Jiráskovská akce zahrnovala také snahu převádět spisovatelova díla na filmové plátno. Studie zveřejněná Národním filmovým archivem upozorňuje na ideologické posuny při adaptování jeho tvorby i na citelné zásahy do vydávaných textů. Divák nebo čtenář tak potkával Jiráska už upraveného podle potřeb nové doby.
Skutečný Alois Jirásek
Určitě ale není možné říct, že spisovatel s vlastenectvím nebo zájmem o lidové vrstvy neměl nic společného. Tato témata v jeho tvorbě skutečně jsou. Sám byl podle pamětníků skromný, tichý a neměl rád ruch velkoměsta. I přes svou slávu si po celý život užíval pobyt na venkově a osudy „obyčejných lidí“ mu nikdy nebyly lhostejné. Jako někdejší učitel s sebou neustále po kapsách nosil křídu a říká se, že neměl vůbec v lásce výdobytky moderní techniky. Mimo jiné se měl obávat například jízdy tramvají.
Minulý režim ale využil jeho sociálního cítění a spojil ho s politickým zřízením, kterého se ve skutečnosti sám vůbec nedožil. Přestože byl Alois Jirásek za svého života národně orientovaný autor, není vůbec jisté, jak by se mu československá variace socialismu líbila. Nejspíš by ho ale nepotěšilo, že mu někdo vkládá do úst slova, která ve skutečnosti nikdy neřekl nebo je přinejmenším myslel úplně jinak.
Zdroje: Ustrcr.cz, Filmovyprehled.cz, Národní-divadlo.cz
