Když se děti přestanou ozývat, rodiče často nechápou proč. Důvod může bolet
Napětí mezi rodiči a dospělými dětmi nemusí automaticky znamenat konec dobrých vztahů. Někdy stačí změnit způsob komunikace nebo udělat první krok.
Sledovat v Google Zprávách
Mnoho rodičů si představuje, že nejtěžší období přijde v době dospívání potomků. Ve skutečnosti nás však dokáže ještě více zranit jiná životní etapa. Jde o chvíli, kdy děti začnou žít vlastní život a vy si musíte najít nové místo v jejich světě.
Ještě před několika lety byli rodiče prvními lidmi, kterým dítě volalo, když něco potřebovalo. Radili, pomáhali, rozhodovali a chránili. Pak ale přijde období, kdy syn nebo dcera začne dělat vlastní rozhodnutí, která rodiče nemohou ovlivnit ani změnit.
Právě tehdy v člověku někdy roste pocit nejistoty a rodiče nabývají dojem, že své děti ztrácejí. Jejich potomci naopak cítí, že jejich život není přijímán takový, jaký je. Ve většině případů ale nejde o nedostatek lásky. Jde o hledání nové podoby vztahu, ve kterém už jeden člověk není tím, kdo vede, a druhý tím, kdo poslouchá.
Vztahy a role se v průběhu let přirozeně vyvíjí
Když jsou děti malé, rodiče rozhodují za ně. Vědí, co je potřeba koupit nebo co pro ně není bezpečné. Tato role je přirozená a většina rodičů ji vykonává s láskou. Dospělý člověk ale potřebuje něco jiného než dítě. Nepotřebuje, aby za něj někdo hledal správné řešení. Potřebuje cítit, že i když zvolí jinou cestu, jeho rodiče to přijmou a v rozhodnutí ho podpoří.
Právě tady často vznikají nedorozumění. Rodič se snaží dospělé dítě vést, protože nechce, aby udělalo chybu. Syn nebo dcera to ale vnímají jako zdroj nedůvěry: „Nevěříš, že to zvládnu sám?“
Neznamená to, že by rodiče měli přestat pomáhat. Někdy je ale potřeba upravit způsob, jakým podat pomocnou ruku. Rozdíl mezi větou „Měl bys to udělat jinak“ a „Kdybys chtěl, rád ti řeknu svůj názor“ je obrovský.
Dospělé děti neutíkají od rodičů, ale od neustálého hodnocení
Někdy se rodiče diví, proč se děti příliš často neozývají. Zlobí se na ně, že je vynechávají ze svých životů a často si neuvědomují, co svým dětem během setkání vlastně sdělují.
Pokud má člověk při každém telefonátu pocit, že bude vysvětlovat svá rozhodnutí, obhajovat způsob výchovy dětí nebo poslouchat připomínky k domácnosti, určitě nebude volat s radostí. Nejde přitom o to, že by své rodiče neměl rád, ale jednoduše se nechce cítit méněcenný.
Každá generace řeší úplně jiné starosti
Rodiče mají tendenci porovnávat současnost s dobou, kdy sami vychovávali své děti. Starší generace ale měly v řadě ohledů úplně jiný životní styl, na člověka se kladly jiné nároky a lišil se i způsob, jakým společnost přistupuje k pracovnímu životu.
V práci dnešní rodiče často tráví mnohem více času, investují hodně energie do času, který tráví s potomky a více pozornosti věnují i jejich vzdělání. To, že návštěvy neprobíhají tak často, jak byste rádi, proto nemusí vůbec znamenat, že by o vás vaši blízcí ztratili zájem. Možná, že opravdu neví, kam dřív skočit. V dnešní době telefonů, sociálních sítí a videohovorů se ale naštěstí můžete s rodinou spojit kdykoli a kdekoli.
Staré spory nevyřešíte tím, že budete jitřit rány
Některé věci umí bolet i několik let, neznamená to ale, že musíte neustále vytahovat letité spory nebo situaci dokonce dále eskalovat. Jestliže každý rozhovor proměníte v připomínání starých chyb, zacyklíte se a nikam se neposunete. Proto je potřeba situaci přijmout tak, jak je a zakopat válečnou sekeru.
V podobných situacích mnoho lidí s napětím čeká, kdo se ozve první. Rodiče čekají na děti, děti čekají na rodiče a postupně mezi nimi vzniká propast. Zkuste proto dětem poslat krátkou zprávu: „Chybíš nám a rádi bychom se s tebou viděli. Až budeš připraven, mohli bychom se domluvit na setkání.“ Poskytnete tak dítěti prostor a možnost rozhodnout se.
