„Dřív tu byli pořád, teď skoro nezavolají.“ Prarodiče musí opustit staré zvyky, pokud chtějí zůstat dospívajícím vnoučatům nablízku

Ještě před pár lety chtělo vnouče trávit u babičky celé víkendy. V pubertě najednou odpovídá jedním slovem, ruší návštěvy a místo dlouhého povídání se zavře do pokoje. Pro prarodiče může být taková změna těžko pochopitelná. Dospívání ale přirozeně mění vztahy, zájmy i potřebu samostatnosti. Dítě, které dříve samo volalo babičce, aby jí vyprávělo každou novinku, může v patnácti reagovat na telefonát jen krátkým „jo, dobrý“. Návštěva, na kterou se kdysi těšilo, se najednou musí vejít mezi školu, kamarády, kroužky a další aktivity.

Pro prarodiče bývá takový přerod překvapivý hlavně tehdy, když si ho vyloží jako osobní odmítnutí. Dospívající se přitom postupně osamostatňuje a přirozeně přesouvá část pozornosti mimo rodinu. To se může projevit i v kontaktu s babičkou a dědou.

Každá generace dospívala v jiné době

Prarodiče si někdy vztah se svými vnoučaty poměřují vlastní zkušeností. Jenže podmínky, ve kterých vyrůstali oni, byly často úplně jiné. Dnešní dospívající mají jiné možnosti, jiné starosti a také mnohem víc způsobů, jak trávit čas mimo rodinu.

Pro generaci dnešních prarodičů bývalo běžnější trávit volný čas venku, u sousedů nebo právě u prarodičů. Kontakt s kamarády měl své přirozené hranice, a když se člověk vrátil domů, jednoduše o nich několik hodin nevěděl. Dnes mohou být spolužáci a kamarádi s dospívajícím v kontaktu prakticky celý den prostřednictvím telefonu a sociálních sítí.

Liší se také samotná zátěž, kterou jednotlivé generace zažívaly. To, co bylo náročné pro dospívající před několika desetiletími, nemusí být stejné jako to, s čím se potýká jejich vnouče dnes. Škola, očekávání okolí, tlak na výkon, vzhled nebo neustálé srovnávání s ostatními dostaly nové podoby.

Věta „My jsme v tvém věku dělali tohle a také jsme to zvládli,“ proto nemusí přinést kýžený efekt. Mladý člověk může řešit úplně jiný problém, než jaký si pod jeho situací představuje prarodič.

Méně kontaktu nemusí znamenat méně blízkosti

Puberta přináší větší potřebu soukromí a samostatnosti. Kamarádi získávají v každodenním životě větší význam a některé věci si dospívající nechává pro sebe.

Výzkum vztahů mezi prarodiči a dospívajícími ukazuje, že důležitou roli nehraje pouze množství kontaktu, ale také jeho kvalita. Prarodič tak nemusí být s vnoučetem v každodenním kontaktu, aby pro něj zůstal důležitým člověkem.

Změna může být patrná třeba v obyčejném telefonátu. Zatímco dříve dítě samo vyprávělo, co se během dne stalo, teenager možná odpoví jen na několik otázek. Není nutné z každého krátkého hovoru dělat důkaz, že vztah ochladl.

Není potřeba volat každý den

Snaha udržet dřívější frekvenci kontaktu může být pro obě strany spíš nepříjemná. Série telefonátů a zpráv, na které musí dospívající reagovat, může snadno začít působit jako povinnost.

Mnohem přirozenější bývá krátká zpráva bez očekávání okamžité odpovědi. „Držím palce na zítřejší písemku,“ nebo „Kdybys chtěl o víkendu přijet, budu doma,“ nechává druhému prostor.

Zájem lze dát najevo i bez vyptávání. Dospívající nemusí pokaždé vysvětlovat, kde byl, s kým se potkal nebo proč se neozval.

Babička nemusí rozumět každému trendu

Prarodič samozřejmě nemusí začít používat každý nový výraz ani sledovat všechny sociální sítě, které vnouče používá. Určitá ochota nahlédnout do jeho světa ale může vztahu pomoct.

Může jít o obyčejnou otázku na oblíbenou hudbu, seriál, sport nebo hru. Podstatné je, co přijde potom. Pokud každá odpověď skončí kritikou, srovnáváním s minulostí nebo poznámkou o tom, kolik času mladý člověk tráví na telefonu, příště už se o své zájmy možná dělit nebude.

Zvídavost funguje lépe než snaha všechno hodnotit. Prarodič nemusí dané věci rozumět ani je mít rád, stačí, když dá vnoučeti najevo, že ho zajímá, co baví právě jeho.

Některé rady mohou počkat

Dobře míněné rady bývají jedním z častých důvodů, proč se dospívající některým rozhovorům vyhýbají. Pokud při každé návštěvě slyší připomínky ke škole, oblečení, telefonu nebo kamarádům, může mít pocit, že je neustále posuzován.

To samozřejmě neznamená, že prarodič nemůže říct svůj názor. Rozdíl je v tom, jestli o něj vnouče požádalo, nebo ho dostává automaticky.

Zvlášť citlivá bývají témata vzhledu, školy, přátelství a prvních vztahů. Když mladý člověk ví, že může něco říct bez okamžité přednášky, má větší důvod se svěřit.

Někdy stačí trocha pochopení

Dospívání není jednoduché období ani pro samotné dítě. Mění se vztahy s rodiči, přichází větší tlak školy i okolí a mladý člověk se zároveň snaží zjistit, kým vlastně je. Když je proto vnouče odtažitější, podrážděné nebo nemá chuť pokaždé povídat, nemusí za tím být neúcta ani nezájem o prarodiče. Někdy má zkrátka plnou hlavu vlastních věcí.

Prarodič nemusí každé takové chování omlouvat. Může ale zkusit nebrat si ho hned osobně a dát vnoučeti trochu prostoru. Možná právě vědomí, že se nemusí přetvařovat, odpovídat na každou otázku ani být neustále dobře naladěné, mu časem umožní přijít zase samo.

Prarodič může být někým, komu se dá svěřit

Právě v dospívání může mít vztah s babičkou nebo dědou jednu zajímavou výhodu. Prarodič není rodič, který nastavuje každodenní pravidla, a může nabídnout zkušenost s větším odstupem.

Výzkumy popisují prarodiče mimo jiné jako možné zdroje emoční podpory a lidi, kterým se dospívající mohou svěřit. Taková role však stojí na důvěře.

Když vnouče řekne něco citlivého a vzápětí se dozví, že o tom babička informovala celou rodinu, příště už si podobnou věc může nechat pro sebe. Výjimkou jsou situace, kdy jde o bezpečí nebo vážný problém, který vyžaduje zásah dospělého.

Společný čas už nemusí vypadat jako dřív

V osmi letech mohlo být vnouče nadšené z celého víkendu u babičky, kdežto o několik let později už stejný program nemusí fungovat.

Pomoci může změna podoby společného času. Výlet, kino, společné vaření, nákup nebo třeba káva cestou ze školy vytvářejí prostor pro setkání bez pocitu, že teenager přišel na „povinnou návštěvu“.

Někdy navíc není potřeba rozhovor vůbec plánovat. Mnohem důležitější může být jednoduše spolu něco dělat. Povídání pak přijde samo, třeba cestou autem nebo při vaření.

Důležitější než návrat do minulosti je nový způsob kontaktu

Prarodiče mohou mít představu, že blízkost znamená časté návštěvy, telefonáty a společně strávené víkendy. Pro dospívajícího ale může mít stejný vztah úplně jinou podobu.

V patnácti už možná nechce jezdit k babičce každý víkend. Může jí ale napsat, když potřebuje poradit, zavolat kvůli něčemu důležitému nebo se objevit u dveří ve chvíli, kdy chce být s někým, komu důvěřuje.

Prarodič nemusí rozumět všemu, čím dnešní teenager žije. Může ale respektovat, že jeho svět vypadá jinak než svět, ve kterém vyrůstal on sám. Právě ochota přizpůsobit vztah novému věku vnoučete může pomoct udržet blízkost i v době, kdy už společných hodin ubývá.

Zdroje: PMC, ScienceDirect.