Dnes jeho jméno zná celý svět. Když Alzheimer představil svůj zásadní objev, téměř nikoho to nezajímalo
Příběh jednoho z nejznámějších jmen medicíny začal u ženy, která postupně ztrácela paměť i schopnost rozumět světu kolem sebe. Psychiatr Alois Alzheimer její potíže pečlivě zaznamenával a později zpozoroval v jejím mozku nezvyklé změny. Když o nich ale řekl kolegům, žádná velká debata se nerozproudila.
Sledovat v Google Zprávách
V listopadu 1906 vystoupil německý psychiatr Alois Alzheimer na odborném setkání v Tübingenu. Předložil přítomným kolegům případ své pacientky, jejíž nemoc nedokázala tehdejší medicína uspokojivě vysvětlit. Popsal u ní závažný rozpad paměti, změny chování a také nález, který po její smrti spatřil pod mikroskopem. Dnes bychom takové vystoupení zařadili mezi významné okamžiky dějin lékařství. Tehdejší posluchači ho ale přijali bez většího zájmu. Po přednášce nenásledovala diskuse a program pokračoval dál. Objev, který měl jednou ovlivnit životy milionů lidí, se zpočátku jevil jen jako další neobvyklý případ.
Abychom pochopili, co Alzheimer vlastně zjistil, musíme se vrátit o pět let zpátky, do Frankfurtu nad Mohanem. V listopadu 1901 tam byla do psychiatrického ústavu přijata jednapadesátiletá Auguste Deterová. Její manžel s hrůzou sledoval, jak se mu před očima mění. Trápila ji chorobná žárlivost, zapomínala, ztrácela orientaci a postupně přestávala zvládat běžný život. Byla ale příliš mladá na to, aby se její stav dal snadno odbýt tehdejší představou stařeckého úpadku.
Objevil dosud neznámou nemoc
Alzheimer s ní mluvil a zapisoval si její odpovědi. Brzy si všiml, co vše ženě činí potíže. Když měla napsat své jméno, nedokázala úkol dokončit. Zapomínala, co má následovat a potřebovala opakované připomínání dokonce i u jednoduchých zadání. V dochovaných poznámkách se objevuje také její věta, která se dá přeložit jako: „Ztratila jsem sama sebe.“ Na těchto slovech je dodnes cosi bolestně přesného. Zachycují totiž chvíli, kdy nemocný člověk ještě dokáže pocítit vlastní bezmoc, ale už ji neumí překonat.
Auguste zůstala v ústavu a její stav se zhoršoval. Alzheimer mezitím odešel z Frankfurtu a nakonec působil v Mnichově u významného psychiatra Emila Kraepelina. Na pacientku však nezapomněl. Když 8. dubna 1906 zemřela, získal její mozkovou tkáň k vyšetření.
Pod mikroskopem našel nápadné změny. Šlo o ložiska označovaná jako plaky a zvláštní shluky vláken uvnitř nervových buněk, později známé jako neurofibrilární klubka. Podstatné bylo propojení těchto nálezů s průběhem nemoci, který měl zaznamenaný. Za poruchami paměti a chování se totiž rýsovalo konkrétní poškození mozku. Právě s tímto poznáním odjel na podzim do Tübingenu. S pochopením se ale, jak již bylo řečeno výše, nesetkal.
Uznání se nedožil
Po čase se ale přece jen našel člověk, který Alzheimerově práci váhu přikládal. Emil Kraepelin zařadil v roce 1910 do osmého vydání své učebnice psychiatrie označení „Alzheimerova nemoc“. Ani místo v uznávané učebnici však neznamenalo okamžitý vstup do všeobecného povědomí.
Zásadní změna nastala teprve o desetiletí později. Označení, původně spojované především s demencí nastupující v mladším věku, se postupně rozšířilo také na mnohem početnější skupinu starších pacientů. V roce 1976 neurolog Robert Katzman zdůraznil, že Alzheimerova nemoc představuje nejčastější příčinu demence a velký problém veřejného zdraví. Z údajně vzácné diagnózy se v odborném i veřejném povědomí pomalu stávala nemoc, která se týkala více lidí, než si zprvu odborníci mysleli.
Tohoto posunu se ale Alois Alzheimer nedožil. Zemřel totiž 19. prosince 1915 ve Vratislavi, a to ve věku pouhých 51 let. Bylo mu tedy tolik, kolik jeho přelomové pacientce Auguste Deterové v době, kdy ji poprvé vyšetřoval. Jeho příjmení dnes lidé vyslovují často, byť o samotném Aloisi Alzheimerovi nevědí téměř nic.
Zdroje: Zarcom.net, Uni-wuerzburg.de
