Babička není hlídací služba a dědeček domácí opravář. Psycholog vysvětluje, proč by se senioři měli naučit říkat ne
Mnoho dnešních rodičů vzpomíná na to, že jako děti trávili hodně času s prarodiči. Jakmile proto některý ze starších členů rodiny odchází do důchodu, těší se, že konečně budou mít někoho, kdo se o jejich potomky bude moci postarat. I budoucí penzisté se na trávení času s drobotinou těší. Ještě předtím, než k tomu dojde, je ale vhodné si vzájemně sdělit svá očekávání. Babička či dědeček totiž nejsou chůva zdarma a mají nárok také na svůj volný čas. Bez upřímného rozhovoru snadno může dojít k nedorozumění a následnému zklamání na obou stranách.
Sledovat v Google Zprávách
„Ty máš přece čas, jsi v důchodu.“ Tuto větu slýchají mnozí senioři častěji, než by jim bylo příjemné. Rodina totiž někdy automaticky počítá s tím, že babička vyzvedne vnoučata ze školy, dědeček opraví kapající kohoutek a oba budou kdykoliv připraveni změnit své vlastní plány. Koneckonců, stejně na odpočinku nemají nic jiného na práci, že?
Pomoc blízkým přináší radost a může posilovat rodinné vztahy. Hlídání vnoučat navíc seniorům umožňuje zůstat aktivní, neztratit kontakt se světem mladších generací a být důležitou součástí jejich života. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z dobrovolné pomoci stane nepsaná povinnost.
Psycholog Jeroným Klimeš upozorňuje, že zájem okolí o pomoc schopného člověka jeho odchodem do důchodu obvykle nezmizí. „Když je někdo instalatér, lidé mu budou stále volat kvůli vodovodu. Když je lékař nebo psycholog, budou po něm chtít rady,“ uvádí.
O vlastním čase rozhoduje senior
Důchod ale neznamená závazek být všem neustále k dispozici. Člověk má i po skončení aktivního pracovního života právo plánovat si svůj den podle vlastních představ a samostatně se rozhodovat, komu a kolik času věnuje. „To si každý musí rozhodnout sám. Okolí bude ale schopného člověka vždy žádat o pomoc,“ říká Klimeš. Podle něj pak záleží především na schopnosti vymezit si hranice: „Pokud si člověk uměl nastavovat hranice během pracovního života, měl by to dokázat i v důchodu.“
Stanovení hranic rozhodně nemusí znamenat odmítání rodiny. Je ale velký rozdíl mezi předem domluveným hlídáním vnoučat jednou či dvakrát týdně a očekáváním, že prarodiče zruší vlastní program pokaždé, když je dospělé děti zrovna potřebují.
Rozhodně nic nezkazíte jasnou a zcela konkrétní dohodou, kterou pokud možno uzavřete předem. Senior například řekne, ve které dny může vnoučata hlídat a kdy má své vlastní aktivity. Jasná pravidla bývají pro obě strany většinou příjemnější než opakované hádky a výčitky.
Vlastní plány nejsou sobectví
Někteří lidé mohou zažívat pocit viny, pokud zrovna musí prosbu svých blízkých o pomoc odmítnout. Obávají se, že své děti zklamou nebo budou vypadat jako špatní prarodiče. Ve skutečnosti ale vlastní program chrání jejich zdraví (a to jak tělesné, tak duševní), samostatnost i dobré rodinné vztahy. Senior, který se vzdá všech vlastních zájmů a začne žít pouze potřebami příbuzných, může být postupně unavený a podrážděný. Pomoc, kterou původně nabízel rád, pak začne vnímat jako břemeno.
Pokud má navíc být pro svá vnoučata, případně synovce či neteře, přínosem, měl by být dostatečně aktivní. Člověk, který nemá žádný vlastní život, si totiž nakonec se svými blízkými může povídat pouze o počasí a do debatě o nových zážitcích jednoduše nemá čím přispět. Dětem pak může začít připadat jako ten nudný příbuzný, se kterým trávit čas vlastně ani nechtějí. Oproti tomu dědeček, který jim vypráví, kde byl o víkendu na výletě nebo babička, která viděla nový dobrodružný film v kině, je něco úplně jiného.
Klimeš proto doporučuje, aby člověk v penzi měl několik různých činností a nezůstal pasivní. „Jde o to, aby byl jeho život pestrý a aby měl pocit, že něco vytváří,“ vysvětluje. Může to být zahrada, rodinná kronika, včelaření, dobrovolnická činnost nebo projekt spojený s někdejší profesí. Důležité je, aby měl senior jednoduše něco vlastního, co není určeno potřebami dětí, partnera nebo známých.
Jak odmítnout bez zbytečné hádky
Při nastavování hranic pomáhá mluvit jasně a bez dlouhého omlouvání. Místo neurčité věty „Uvidím, možná to nepůjde“ je lepší říci: „V úterý už mám svůj program, ale mohu vám pomoci ve čtvrtek.“ Důležité je také rozlišovat mezi skutečně naléhavou situací a běžnou žádostí. Nemoc dítěte nebo nenadálý problém si mohou zasloužit výjimku. Pravidelné povinnosti rodiny by ale neměly automaticky přecházet na prarodiče jen proto, že už nechodí do zaměstnání.
Hranice se týkají rovněž bývalé profese. Řemeslník nemusí zdarma opravovat domácnosti všech známých a někdejší zdravotník nemusí kdykoliv poskytovat konzultace. Člověk pochopitelně může pomoci, když chce a má na to sílu, ale nemělo by se to dít pouze proto, že se to od něj očekává.
Důchod je skvělá příležitost trávit více času s rodinou, ale také uskutečnit vlastní plány, které jste možná desítky let odkládali. Obojí lze spojit, pokud pomoc zůstane dobrovolná a respektuje čas i možnosti seniora. Dobře nastavené hranice nejsou nic sobeckého, ale naopak chytrý způsob, jak zajistit, aby se všichni členové rodiny cítili vyslyšení a spokojení.
