„A kdy už budou vnoučata?“ Nevinná otázka rodičů dokáže vztahy s dospělými dětmi úplně přetrhat

„Tak kdy už budou vnoučata?“ Zní to jako nevinná otázka, kterou rodiče položí dospělým dětem u nedělního oběda, na návštěvě nebo třeba o Vánocích. Pro toho, kdo ji slyší, ale nemusí být vůbec jednoduché odpovědět. Možná děti nechce, možná je chce, ale zatím nemá partnera, se kterým by si rodičovství dokázal představit, nebo možná řeší peníze, bydlení nebo složitou situaci ve vztahu. A někdy je za zdánlivě jednoduchým „ještě ne“ bolestivý příběh o neúspěšném snažení, léčbě neplodnosti nebo potratu, o kterém rodina vůbec neví.

Podle Světové zdravotnické organizace se s neplodností během života setká přibližně jeden člověk ze šesti. Nejde tedy o výjimečnou situaci, přesto zůstává pro mnoho lidí velmi osobním a citlivým tématem. Právě proto může být rozdíl mezi obyčejným rodičovským zájmem a tlakem menší, než se na první pohled zdá.

„Kdy už budeme mít vnouče?“ nemusí být obyčejná otázka

Rodiče se na vnoučata těší. Mohou si představovat, jak budou s dítětem chodit na procházky, hlídat ho nebo trávit společné Vánoce. Otázka na to, kdy se rodina rozroste, proto většinou nevychází ze špatného úmyslu.

Pro jejich dospělé děti ale může mít úplně jinou váhu. Zvlášť pokud se neobjeví jednou, ale rodiče se k ní vracejí opakovaně.

„Protože ta věta málokdy přijde jako první. Většinou je jen poslední z dlouhé řady: ‚My přece víme líp.‘ ‚Jen počkej, až dospěješ.‘ ‚Máme to za sebou a víme, co je pro tebe nejlepší.‘“ vysvětluje pro České důchody osobní kouč Aleš Kalina. „Dítě si každou takovou větu zapisuje do své emoční mapy a všechny mají společné jedno — berou mu pocit ‚Já vím, co je pro můj život dobré.‘“ dodává.

Právě proto podle něj nemusí být problémem samotná otázka na vnoučata. Může v člověku spustit starší zkušenost, kdy měl pocit, že rodiče jeho rozhodnutí nerespektují. „U nás doma to znělo: ‚Když nás budeš poslouchat, budeš se mít dobře.‘ Slyším ji dodnes,“ popisuje Kalina.

Za mlčením může být mnohem víc, než rodiče tuší

Když dospělé dítě na otázku o dětech odpoví neurčitě, změní téma nebo začne být podrážděné, rodič nemusí vůbec vědět, co se za tím skrývá.

Může jít například o:

• problémy s početím,
• předchozí potrat nebo jinou bolestivou zkušenost,
• nejistý partnerský vztah,
• finanční problémy nebo nevhodné bydlení,
• obavy z rodičovství,
• rozhodování, zda děti vůbec mít,
• vědomé rozhodnutí děti nemít.

Někdy přitom člověk nechce o své situaci mluvit ani s vlastními rodiči. „Za vyhýbavou odpovědí bývá člověk, který se u rodičů přestal cítit bezpečně — obchází návštěvy, tváří se, že je všechno v pořádku, a v duchu počítá hodiny do odjezdu. A někdy dvojice, která děti mít nemůže nebo se o tom právě těžce rozhoduje, to ani rodičům neřekne, protože nevěří, že by to unesli,“ říká Kalina.

Rodič tak může mít pocit, že se jeho dítě jen vyhýbá odpovědi. Ve skutečnosti může jít o snahu uchránit si něco velmi osobního.

Kdy se zájem mění v tlak?

Hranice mezi zájmem a nátlakem nemusí být na první pohled zřejmá. Podle Kaliny se dá poznat poměrně jednoduše.

„Zkouška je jednoduchá: zájem se zeptá jednou a odpověď přijme. Tlak se ptá znovu, protože se mu odpověď nelíbila. Ve chvíli, kdy rodič otázku opakuje, už se neptá. Vyjednává,“ vysvětluje osobní kouč.

Rozdíl tedy není jen v konkrétní větě, ale především v reakci na odpověď. Pokud dospělé dítě řekne, že děti zatím nechce, může tím být téma pro rodiče uzavřené. Jestliže ale přijde další otázka, rada nebo přesvědčování, původně nevinný zájem se může změnit v tlak.

Pozorovat lze i samotnou reakci dítěte. Kalina upozorňuje, že rodiče někdy přehlédnou signály, že je téma nepříjemné. „Matka, která je se svým dítětem opravdu napojená, pozná jeho frustraci dřív, než dítě otevře pusu — ztuhne mu tvář, změní téma, přestane se dívat do očí,“ upřesňuje.  V takovou chvíli není nutné pokračovat dalšími otázkami, naopak může být vhodnější dát dítěti prostor.

Rodiče to často myslí dobře, ani to ale nemusí stačit

Za tlakem nemusí být snaha dítě ovládat. Rodiče mohou mít jednoduše pocit, že díky věku a zkušenostem vědí, co by jejich dítěti prospělo.

„Rodiče nejčastěji chybují v tom, že tento cit u dospělého dítěte podceňují a místo něj mu vnucují své představy. Za tím bývá věta ‚Já přece vím, jsem starší.‘“ vysvětluje Kalina. Podle něj může jít také o přenášení vlastních zkušeností. Rodič chce své dítě uchránit toho, co sám v životě zažil.

„Nechtějí dítěti ublížit. Chtějí ho uchránit toho, čím prošli sami. Ale chybí jim cit poznat, že dítě už je nepotřebuje slyšet a chce si žít po svém,“ doplňuje. Dospělé dítě přitom nemusí svůj život považovat za problém jen proto, že vypadá jinak, než si rodiče představovali.

Jak se zeptat na vnoučata citlivěji?

Rodič nemusí svou touhu po vnoučatech skrývat, může otevřeně říct, že by ho potěšilo stát se prarodičem. Důležité je ale současně dát najevo, že rozhodnutí zůstává na jeho dítěti.

Kalina doporučuje začít především u sebe. „Než rodič cokoliv řekne, měl by udělat jednu věc: utišit řev ve vlastní hlavě. Ten neustálý hlas ‚Takto je to správně, toto by se mělo, v jejich věku už jsme…‘. Kdo ho v sobě má, nemá kapacitu slyšet nikoho dalšího — je sám sebou tak přeplněný, že mu na dítě nezbývá místo,“ vysvětluje.

A jak tedy může taková otázka nebo sdělení vypadat v praxi?

• „Přiznám se, že bych se na vnouče těšila. Ale je to vaše rozhodnutí a budu ho respektovat, ať bude jakékoliv.“
• „Nechci se ptát pořád dokola. Kdybyste o tom někdy chtěli mluvit, jsem tady. A když ne, je to v pořádku.“
• „Mám vás ráda takové, jací jste. S dětmi i bez nich.“

Důležitá je podle Kaliny také možnost, že se rodič na vnoučata vůbec ptát nemusí. Pokud dospělé dítě ví, že se rodiče těší, není nutné mu to připomínat při každé návštěvě. „Dospělé dítě moc dobře ví, že by rodiče chtěli vnouče. Nepotřebuje to připomínat. Potřebuje vědět, že je doma vítané i bez něj,“ upřesňuje.

Některé věty mohou ublížit, i když jsou míněné dobře

Problémem bývají také věty, které mají situaci odlehčit nebo povzbudit. Rodič je může říct v dobrém úmyslu, ale dítě v nich může slyšet další očekávání. Jednou z nich je podle Kaliny například: „Však ono to přijde.“

„Tou dítěti sdělují, že jeho současný život je jen čekárna,“ upozorňuje. Podobně může působit i srovnávání s ostatními. „My jsme v tvém věku už měli děti,“ může být pro rodiče jen připomínkou jejich vlastní životní etapy. Dospělé dítě v tom ale může slyšet, že zaostává za představou, jak by měl jeho život vypadat. O to víc, pokud se podobné poznámky opakují.

Když dítě nechce mluvit, není potřeba odpověď vymáhat

Někdy stačí jediná reakce dítěte, aby rodič poznal, že se dotkl citlivého místa. Může zmlknout, změnit téma nebo se začít vyhýbat dalším otázkám. V takovém okamžiku není potřeba situaci zachraňovat dalšími argumenty.

„Když rodič zjistí, že dítě po jeho otázce ztichlo, nemá tu chvíli zaplácnout další větou. Má říct: ‚Promiň, nechtěla jsem tlačit.‘ Ta jedna věta často spraví víc než roky opatrného mlčení,“ říká Kalina.

Pro některé rodiny může být právě tohle důležitý moment. Ne proto, aby rodič zjistil, proč jeho dítě děti nemá, ale aby mu dal najevo, že odpověď není povinná. Dospělý člověk nemusí rodičům vysvětlovat svou plodnost, partnerský život, finanční situaci ani své rozhodnutí děti nemít. Pokud o tom bude chtít mluvit, může tak udělat sám.

Vnoučata nejsou samozřejmým pokračováním rodinného příběhu

Přání mít vnouče může být pro rodiče silné, stejně silné ale může být rozhodnutí jejich dospělého dítěte žít jinak.

Někdo rodinu odkládá, protože si nejprve chce vyřešit bydlení nebo práci. Jiný čeká na vhodného partnera a další se třeba snaží o dítě a o svých problémech nemluví. A někdo děti jednoduše nechce.

Ve všech těchto situacích může opakované vyptávání vytvořit pocit, že člověk musí své rozhodnutí obhajovat před vlastní rodinou. „Jednu věc si málokdo přizná: spousta dospělých lidí se bojí říct rodičům, že na Vánoce nepřijedou. Rodiče říkají ‚My se na vás tak těšíme,‘ a děti si mezi sebou říkají ‚Jak to přežijeme?‘. To není nevděk. To je dospělý člověk, který si z dětství nese větu ‚Rodiče se neodmítají.‘ — a platí za ni kusem vlastní sebehodnoty,“ uzavírá Kalina.

Respektovat hranice dospělého dítěte přitom neznamená, že se rodič musí vzdát svého přání stát se prarodičem. Znamená to přijmout, že o svém životě a svých dětech rozhoduje někdo jiný.