Desítky let mu stála po boku, po jeho smrti ale přijde i o střechu nad hlavou. Při dědění totiž mají přednost partnerovy děti
Mnoho párů spolu žije dlouhé roky, mají společnou domácnost a plánují, jak stráví stáří. Svatbu přitom nikdy neřešily. Po smrti jednoho z partnerů však může nastat problém. Ten druhý totiž nemusí mít na společné bydlení žádný nárok.
Sledovat v Google Zprávách
Představte si pár, který spolu žije patnáct let. Bydlí v jednom bytě, společně platí účty, pořídil si novou kuchyň a plánuje, jak bude trávit důchod. Byt však patří pouze muži, který má dvě dospělé děti z předchozího manželství. Když zemře, nemovitost podle zákona zdědí právě ony, pokud muž nezanechal závěť. Jeho partnerka tak může přijít o domov, ve kterém strávila velkou část života.
Do podobné situace se mohou dostat i lidé, kteří spolu prožili několik desítek let. Při dědění totiž záleží především na tom, komu nemovitost patří a zda po sobě zemřelý zanechal závěť. Samotná délka vztahu ani společný trvalý pobyt vlastnické právo nezaručují.
Děti mohou zdědit i společný domov
Podle občanského zákoníku dědí v první dědické třídě děti a manžel či manželka. Druh ani družka mezi ně nepatří. Má-li zemřelý potomky, nesezdaný partner bez závěti na dědictví nedosáhne. Platí to i pro páry, které společně vychovaly děti a nikdy neřešily, na koho je byt napsaný.
Na druhou stranu platí, že pokud zemřelý neměl děti ani další potomky, může dědit i jeho partner či partnerka. Podmínkou je, aby spolu alespoň rok před úmrtím žili ve společné domácnosti a společně se o ni starali, případně aby byl jeden odkázán na výživu druhého.
O dědictví se pak mohou dělit kupříkladu s rodiči zemřelého. Důležité však je společné soužití prokázat. Pomoci mohou mimo jiné výpisy z účtů, doklady o placení domácích výdajů nebo svědectví příbuzných a sousedů. Samotný trvalý pobyt na stejné adrese k tomu nestačí.
Problémy mohou nastat i tehdy, když byt patří oběma partnerům a každý vlastní polovinu. Po smrti jednoho z nich zůstává pozůstalému jeho podíl, druhou část však mohou zdědit děti zemřelého. Snadno tak vznikne situace, kdy jeden chce v bytě dál bydlet a ostatní dědicové požadují vyplacení svého podílu.
Pokud se společně nedohodnou, může spor skončit u soudu, který rozhodne o vypořádání spoluvlastnictví. V krajním případě může dojít i k prodeji celé nemovitosti.
Za zmínku stojí také hypotéka. Pokud si ji partneři vzali společně, může po smrti jednoho z nich zůstat povinnost splácet úvěr na tom druhém. A to i v případě, že část nemovitosti připadne dědicům. Pozůstalý tak může dál platit hypotéku na byt či dům, který už celý nevlastní. Záleží přitom na podmínkách úvěrové smlouvy.
I v pronájmu záleží na smlouvě
Trochu jiná situace nastává, pokud pár bydlí v pronájmu. Jestliže jsou v nájemní smlouvě uvedeni oba partneři, může pozůstalý v bytě dál bydlet.
Pokud nájemní smlouvu podepsal pouze zemřelý, může nájem přejít na jeho partnera, který s ním žil ve společné domácnosti a nemá vlastní byt. U nesezdaných párů je však potřeba také souhlas pronajímatele s přechodem nájmu.
Nestačí, že majitel o společném bydlení věděl. Zákon totiž rozlišuje mezi druhem či družkou a lidmi v právně uznaném partnerství. I když nájem na pozůstalého přejde, zpravidla trvá nejdéle další dva roky. Výjimka se týká jmenovitě lidí, kterým bylo v době přechodu nájmu alespoň sedmdesát let.
Co s tím? U vlastního bytu může pomoci závěť, nejlépe sepsaná u notáře. Notář ji také zaeviduje, takže se po smrti snadno dohledá. List papíru schovaný doma v zásuvce se může ztratit a pozůstalí se mohou přít o jeho platnost. Potomci však mají nárok na povinný díl. U dospělého dítěte jde nejméně o čtvrtinu jeho zákonného dědického podílu, u nezletilého o tři čtvrtiny.
Další možností je služebnost bytu zapsaná v katastru. Ta může pozůstalému zajistit právo bydlet doma, přestože nemovitost zdědí někdo jiný. U nájmu je zase rozumné požádat o společnou smlouvu.
Zdroje: Seznam Zprávy, Banky.cz
