Na plátně zářila po boku Oldřicha Nového. Soukromý život slavné herečky byl ale sérií těžkých ran
Hana Vítová patřila k nejznámějším herečkám českého meziválečného stříbrného plátna. Její kariéra byla plodná, za svůj život natočila okolo šedesáti filmů. Jenže osud se s ní nemazlil. Soukromý život půvabné herečky byl totiž sérií těžkých ran.
Sledovat v Google Zprávách
Narodila se 24. ledna 1914 v Praze pod jménem Jana Lašková v rodině operního pěvce a sólisty Národního divadla Hanuše Laška. Ačkoliv se může zdát, že jí tím byla předurčena umělecká kariéra, sama o tom nebyla přesvědčená. Navzdory tomu, že se jí již od raného věku dostalo hudebního vzdělání, zpočátku uvažovala, že se stane učitelkou.
Umělecké jméno od V+W
Přesto se Jana Lašková prosadila zprvu jako divadelní herečka – za první republiky hrála v Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha a právě oni prý stáli za jejím uměleckým jménem, které jí přineslo slávu. Na prkna, která znamenají svět, vstoupila také v Divadle Vlasty Buriana, Švandově divadle nebo Divadle Oldřicha Nového.
Jejím prvním filmem byl podle databáze ČSFD snímek Právo na hřích, ovšem proslavila ji především komedie Voskovce a Wericha Peníze nebo život ze stejného roku 1932. Vítová zde společně s Ljubou Hermanovou zazpívala nesmrtelnou píseň „Život je jen náhoda“.
Jeden film za druhým
Už do roku 1936 byla velice obsazovaná a oblíbená, natočila v průměru čtyři filmy ročně. Nejvíce filmů má však na svém kontě z let 1937 až 1939, často jako hlavní hvězda a nezřídka po boku legendárního Oldřicha Nového. Potom začala 2. světová válka, ale Vítová hrála dál. Dokonce se objevila i ve dvou německých filmech pod upraveným jménem Hana Witt. Některé zdroje uvádějí, že jí to po válce přineslo problémy.
České filmy ze 40. let, jako Noční motýl, Valentin Dobrotivý s Vlastou Burianem, Karel a já nebo Šťastnou cestu, však patří k nejlépe hodnoceným dílům, ve kterých se objevila. Po válce její aktivita naopak ustala.
Těžko říct, zda to bylo zmíněnými německými snímky, jisté je, že svoji uměleckou činnost v průběhu okupace musela Vítová obhajovat před disciplinární komisí Svazu filmových pracovníků. Kulturní prostředí po roce 1948 každopádně herečkám spojovaným s první republikou příliš nepřálo.
Těžké životní rány
Ačkoliv se jí aspoň zpočátku dařilo na divadelních prknech i ve filmu, její soukromý život byl plný ran a zkoušek. Byla dvakrát vdaná a dvakrát se rozvedla. Jejím prvním manželem byl operetní zpěvák a herec Jára Pospíšil, tím druhým pak Bedřich Rádl, šéfredaktor časopisu Kinorevue.
Zajímavé je, že spolu bydleli v Praze ve stejném domě jako Rádlova první žena – rovněž herečka Světla Svozilová. Některé zdroje uvádějí, že po rozvodu bydlela společně se svým exmanželem a jeho novou partnerkou, potvrzeno to však není.
Po válce, v prosinci roku 1946, se Vítové a Rádlovi narodila dcera Bedřiška, která v 19 letech spáchala sebevraždu. Jestli to bylo kvůli nešťastné lásce k Jiřímu Suchému, jak píšou některé biografie Vítové, nebo všeobecně kvůli duševním problémům, už zůstane navždy tajemstvím. Bedřiška vyskočila z okna… a podle části životopisců toho byla její matka svědkem.
Čtyři roky po dceřině smrti, v roce 1970, zažila těžkou autonehodu, ze které si odnesla trvalé následky. Kvůli poranění pánve hůře chodila. V období socialismu, kdy neměla tolik zakázek jako herečka, se živila pod jménem Jana Rádlová jako překladatelka z angličtiny, němčiny a ruštiny. Zemřela 3. března 1987 v zapomnění na rakovinu plic.
Zdroje: CSFD.cz; Krajskelisty.cz; Dfarchiv.cz; Encyklopedie.praha2.cz
