Nejúspěšnější období života přišlo až po šedesátce. Leoš Janáček tehdy poznal i ženu, která se stala jeho osudovou múzou
Leoš Janáček byl hudební génius, bez kterého by česká klasická hudba začátku 20. století byla významně omezená. Největší slávy si ale užil až po šedesátce a některá ze svých nejslavnějších děl vytvořil ještě o dekádu později.
Jeden z nejslavnějších českých hudebních skladatelů všech dob se narodil v severomoravských Hukvaldech 3. července 1854 a zemřel v Moravské Ostravě 12. srpna 1928 ve věku 74 let. Je známý jako skladatel 20. století, i když většinu života prožil ve století devatenáctém. Proč? Jeho nejslavnější díla se na scéně objevila až v závěru jeho života.
Její pastorkyňa měla úspěch až po letech
Bezkonkurenčně nejznámější Janáčkovo dílo, opera Její pastorkyňa, která se v zahraničí často uvádí pod názvem Jenůfa, bylo dokončeno počátkem roku 1903, ovšem po odmítnutí Národním divadlem v Praze mělo premiéru až následujícího roku v Brně, v Divadle na Veveří. To bylo skladateli necelých 50 let a navzdory velkému úspěchu zůstával stále spíše v pozadí.
Lidé si ho začali všímat až o dalších 12 let později, tedy v jeho 62 letech, kdy Její pastorkyňa získala ještě větší pozornost veřejnosti, tentokrát konečně v pražském Národním divadle. Následně se přes Vídeň dostala až do New Yorku.
Tvořil, když jiným skončil produktivní věk
Dalo by se tedy říct, že Janáčkova kariéra naplno odstartovala až po šedesátce. Od té doby se jeho produktivita zvýšila – ve věku, kdy jeho vrstevníkům produktivní věk pomalu končil. V rychlém sledu napsal tři opery – Káťu Kabanovou, Lišku Bystroušku a Věc Makropulos, které dodnes patří ke špičce hudby, jež v té době vznikla.
Jeho mimořádně plodné období trvalo celých 12 let až do smrti. Například Sinfoniettu napsal jako jedenasedmdesátiletý během jediného měsíce. Zajímavým počinem byla také Glagolská mše, což byla duchovní hudba, která ale pocházela od nevěřícího člověka, za kterého se prý Janáček považoval.
Glagolská mše dostala text ve staroslověnštině a vznikala na etapy v letech 1920 a 1926. Významnou část díla složil Janáček během svého pobytu v Luhačovicích právě roku 1926 za pouhé tři týdny.
Velikán, který měl svou múzu
Janáček měl jako mnoho jiných velikánů umění svou múzu, Kamilu Stösslovou, o 38 let mladší vdanou ženu, kterou potkal při pobytu v lázních v Luhačovicích roku 1917. Od té doby jí napsal stovky dopisů, v určitém období psal dokonce téměř každý den. Ovšem nejdůležitějšími plody tohoto vztahu byla díla, která Kamila inspirovala – například již zmíněné opery Káťa Kabanová, Liška Bystrouška nebo Věc Makropulos.
Janáčkova labutí píseň
Labutí písní Leoše Janáčka byla opera s výmluvným názvem Z mrtvého domu na motivy Dostojevského díla Zápisky z mrtvého domu. Tuto operu skladatel tvořil až do svojí smrti, i když zcela hotová nebyla a museli ji dokončit jeho žáci. Břetislav Bakala a Osvald Chlubna si vzali na starost instrumentální část – režisér Ota Zítek pak upravoval závěr díla.
Samotný Leoš Janáček se premiéry nedočkal, došlo k ní až necelé dva roky po jeho smrti. Zajímavostí je, že pro operu nevytvářel vlastní libreto, ale upravoval si do partitury pasáže z Dostojevského ruského originálu.
Jeho odkaz nese nadace
Odkaz Leoše Janáčka nese stejnojmenná nadace, která se podílí na osvětě a šíření jeho díla, pořádá festivaly a soutěže včetně Mezinárodního festivalu Leoše Janáčka a spolupracuje s různými významnými kulturními institucemi. Založena byla Českým hudebním fondem v roce 1991 a jejím posláním je „udržovat a rozvíjet hodnoty vycházející z Janáčkovy tvůrčí, organizační a pedagogické činnosti“.
Zdroje: BSO.org; Kennedy-center.org; Bachtrack.com; Janacek-nadace.cz
Sledovat v Google Zprávách