Nalétl podvodníkům a děti mu vyčetly naivitu. Taková reakce může ale oběti odradit od toho, aby se příště znovu svěřily
Seniorovi z ničeho nic zavolá cizí člověk, vydává se za bankéře a tvrdí, že jeho peníze jsou v nebezpečí. Nastane rychlý sled událostí, kdy pod vlivem obrovského stresu a strachu senior udělá přesně to, co se po něm žádá. Vybere úspory a pošle je na cizí účet. Když pak doma prvotní šok opadne a rodič se s obavami svěří své dceři nebo synovi, místo pochopení se občas dočká spíše nešťastné vyčítavé reakce: „Jak se to mohlo stát? Vždyť o tom pořád varují v televizi!“
Sledovat v Google Zprávách
Z pohledu dětí jde o naprosto přirozený projev bezmoci, leknutí a strachu o tátu nebo mámu. Jenže v té chvíli si dospělé děti neuvědomují, že stárnoucímu člověku, který už tak prožívá obrovské neštěstí, nechtěně přidávají další hlubokou ránu.
Když stud bolí víc než ztráta peněz
Prožít zkušenost s rafinovaným podvodem je pro každého člověka obrovským traumatem. U starších lidí se však situace komplikuje specifickým nastavením jejich vnitřního světa. Jak ve své vědecké práci Psychologie seniorského věku ukazuje docentka Běla Hátlová, pocit studu je u starší generace velmi těsně spojen s obavou o ohrožení lidské důstojnosti. Podstatou je strach z negativního hodnocení okolí a obava, že člověk začne být ve svém společenství vnímán jako nepřijatelný nebo neschopný.
Když senior zjistí, že naletěl podvodníkovi, neprožívá jen naštvání kvůli ukradeným penězům. Prožívá především ochromující stud a pocit viny. Dnešní starší lidé byli vychováváni v tom, že za své chování nesou plnou odpovědnost. Pokud jim pak jejich vlastní děti vyčtou důvěřivost, potvrdí tím jejich nejhorší vnitřní obavy. Rodič získá pocit, že v očích své rodiny úplně selhal a ztratil respekt.
Výčitky stárnoucího člověka spolehlivě zablokují. Příště už raději zůstane se svým trápením úplně sám, než aby znovu riskoval, že bude pro své nejbližší za hlupáka. Taková situace bývá pro seniora často horší než samotná finanční ztráta.
Strach z toho, že děti převezmou kontrolu
Přiznat před vlastními dětmi, že se člověk stal obětí promyšlené manipulace, znamená ukázat vlastní zranitelnost a čelit kritice od nejbližších lidí.
Že nejde o nějaký ojedinělý rodinný zádrhel, potvrzují i data z mezinárodního výzkumu, který v roce 2024 zveřejnil odborný časopis Health & Social Care in the Community. Vědci v něm detailně zpovídali starší oběti kyberkriminality. Zjistili, že lidé se bojí svěřit rodině nebo jít na policii, protože je blokuje stud a obava z toho, co bude následovat. Jeden z respondentů, pětasedmdesátiletý muž, v dotazníku otevřeně přiznal, že svému synovi odmítl popsat detaily celé události z jediného důvodu. Nechtěl před ním vypadat bezmocně a hloupě. „Bohužel většina seniorů se stydí za to, že se stali oběťmi trestných činů. A trvá většinou dlouhou dobu, než jsou schopni o tom promluvit,“ uvedla v rozhovoru pro Prahu 6 Josefa Jelínková, vrchní komisařka oddělení prevence Krajského ředitelství PČR.
Obavy, že jim rodina pod záminkou ochrany zabaví platební kartu, začne organizovat každodenní život a oni definitivně ztratí kontrolu nad vlastním majetkem, jsou pro seniory obrovským strašákem. Podobný psychický tlak pak oběti nezřídka žene do naprosté izolace. Místo aby si řekli o pomoc, raději problém před rodinou maskují a tiše snášejí finanční tíseň, jen aby si na stará kolena uhájili aspoň základní samostatnost a právo rozhodovat sami za sebe.
Jak reagovat, aby se rodinné pouto nepřetrhlo
Pokud se stárnoucí rodič stane obětí kybernetického podvodu, měla by být první reakcí rodiny jednoznačně podpora, nikoli výčitky. Věty jako „Já ti to říkal“ nebo „Jak jsi mohl naletět?“ v takové chvíli nikomu nepomohou. Naopak mohou způsobit, že příště se rodič se svými trablemi nesvěří.
Pachatelé útočí velmi promyšleně. Využívají tvrdý psychologický nátlak, záměrně vyvolávají strach a vytvářejí pocit extrémní naléhavosti, aby oběť přiměli jednat v časové tísni a bez rozmyslu. Na vliv strachu při rozhodování upozorňuje také psycholog Jan Kulhánek v reportáži České televize o falešných bankéřích: „Když se člověk bojí, tak instinktivně potřebuje najít jednoduché, rychlé řešení, jak ze situace ven.“
Pro rodinu z toho plyne důležitá věc. Místo hledání viníka v samotné oběti je potřeba co nejrychleji, ale s chladnou hlavou řešit následky. Pomoct rodiči kontaktovat banku, zablokovat ohroženou kartu či přístupové údaje a oznámit podezření na trestný čin Policii ČR. Zároveň je třeba ho ze schůzek nevynechávat. Zapojit ho do rozhodování a trpělivě mu vysvětlit jednotlivé kroky. Cílem rodinné pomoci není převzít kompletní kontrolu nad jeho životem, ale společně obnovit ztracený pocit bezpečí a minimalizovat riziko dalších finančních škod.
