Pokud stát nezmění financování, brzy nebude mít o seniory kdo pečovat, říká ředitelka Petrklíče
Stále více lidí chce zůstat i ve vyšším věku nebo při zhoršení zdravotního stavu doma. Aby to zvládli, potřebují pomoc rodiny, osobních asistentů nebo pečovatelské služby. Právě kapacita těchto služeb ale zůstává na některých místech nedostatečná. V Praze podle Veroniky Dolejšové, výkonné ředitelky Komunitního centra Petrklíč, značná část zájemců na pomoc teprve čeká.
Sledovat v Google Zprávách
V rozhovoru pro České důchody popisuje, proč se sociálním službám obtížně shánějí pracovníci, jak problematické je poskytování pomoci zejména v odlehlejších místech a proč by uvítala větší propojení sociální a zdravotní péče. „Někdy mi přijde, že jsou to dva oddělené tábory. Kdyby spolu více spolupracovaly, profitoval by z toho především klient,“ říká.
Komu nejčastěji v rámci Komunitního centra Petrklíč pomáháte?
Nejčastěji jsou to senioři, kteří zůstávají v domácím prostředí, nebo další lidé, kteří mají zdravotní či jiný problém a nedokážou si sami zajistit některé běžné činnosti.
Sociální pracovník s nimi probírá jednotlivé činnosti, které je potřeba v domácím prostředí zvládnout, a snažíme se péči nastavit tak, aby s podporou našich pracovníků mohli zůstat doma co nejdéle a nemuseli využít pobytovou sociální službu.
Rodina si ale často není jistá, kdy už nejde jen o drobnou změnu a je čas začít pomoc skutečně řešit. Čeho by si měla všímat?
Doporučila bych udělat si takovou mapu potřeb. Podívat se, které činnosti senior zvládá úplně sám, které zvládne s určitou dopomocí a které už nezvládá vůbec.
Jakmile si dokážeme konkrétně pojmenovat, kde je problém, řešení se hledá mnohem snáz. Rodina se pak může obrátit například na sociální pracovníky městské části nebo na organizaci poskytující odborné sociální poradenství. Ti mohou pomoci určit, jaká služba by byla pro danou situaci vhodná.
Pro člověka, který se se sociálními službami setkává poprvé, ale může být složité vyznat se už v jejich názvech. Jaký je například rozdíl mezi pečovatelskou službou a osobní asistencí?
Obě služby docházejí za člověkem domů a pomáhají mu s činnostmi, které už sám nezvládne. Pečovatelská služba bývá zaměřená spíše na kratší konkrétní úkony. Osobní asistence může probíhat v delším časovém rozsahu a může zahrnovat také aktivizační činnosti, například povídání, procvičování paměti nebo různé další aktivity.
Vedle toho existuje domácí zdravotní péče, kterou poskytují zdravotníci, například při ošetřování ran nebo dalších zdravotních úkonech. A odlehčovací služby jsou určené mimo jiné rodinám, které o blízkého dlouhodobě pečují a potřebují si na určitou dobu odpočinout.
V souvislosti se stárnutím populace se stále častěji mluví o tom, že není reálné včas vybudovat dostatek míst v domovech pro seniory. Podporuje ale stát terénní služby dostatečně? Jak to v každodenní praxi vnímáte?
My s tím, jedním slovem, bojujeme. Lidí, kteří chtějí tuto práci dělat, není mnoho, protože není dostatečně finančně ohodnocená.
Pokud stát nebude systematicky pracovat s financováním tak, aby lidé chtěli v sociálních službách pracovat, nebude mít nakonec kdo potřebnou péči poskytovat.
Narážíte už nyní na situace, kdy kvůli nedostatečné kapacitě nemůžete zájemci pomoci ve chvíli, kdy službu potřebuje?
Poskytujeme osobní asistenci a pečovatelskou službu v Praze, Středočeském kraji a Pardubickém kraji. Ve Středočeském kraji jsme kapacitu navyšovali, takže tam jsme zatím schopní poptávku určitým způsobem pokrývat.
V Praze máme tabulku zájemců, která je opravdu velmi naplněná, především v některých částech Prahy, kam se nám hůře zajíždí, musí lidé čekat, než se uvolní kapacita. Bohužel tedy nedokážeme vyhovět všem zájemcům v době, kdy naši pomoc potřebují.
Podobné je to v Pardubickém kraji. Hodně záleží na tom, kde člověk bydlí a jestli jsme schopní k němu efektivně dojíždět. Odlehlejší místa znamenají větší časovou i finanční náročnost a my pak narážíme na to, že nejsme dostatečně efektivní. Což mi přijde smutné.
Část lidí může od využití podobné služby odrazovat také strach z ceny. Dokáže náklady pokrýt příspěvek na péči?
Když začneme klientovi poskytovat asistenci, nebo už když se nám přihlásí jako zájemce, naši sociální pracovníci s ním vždy začnou příspěvek na péči řešit. Díky tomu se většinou nedostáváme do situace, kdy by klient neměl službu z čeho hradit.
Pokud je péče rozsáhlejší a překročí 80 hodin měsíčně, máme pro klienty nižší sazbu. Namísto 165 korun za hodinu platí 145 korun.
Pokud řešíme člověka, který na péči peníze nemá nebo teprve čeká na přiznání příspěvku na péči, pomáhá nám také Sociálně nadační fond. Klientovi pomůžeme se žádostí, aby měl z čeho služby zaplatit v období, než mu bude příspěvek přiznán.
Věnujete se také podpoře neformálních pečujících. Co podle vás lidem, kteří se dlouhodobě starají o své blízké, nejvíce chybí?
Myslím, že jim nejvíce chybí čas. Snažíme se jim proto ukazovat, že pokud se nebudou starat také sami o sebe a myslet na své fyzické i duševní zdraví, nebudou nakonec schopní dlouhodobě pečovat ani o druhého člověka.
Péče několik dní v týdnu, nebo dokonce prakticky nepřetržitě, může být pro rodinu velmi vyčerpávající. Ve chvíli, kdy člověk cítí, že už nemůže dál nebo začíná vůči svému blízkému pociťovat frustraci, je podle mě dobré obrátit se na někoho dalšího.
Může to být odborná sociální poradna nebo například svépomocná skupina pro neformálně pečující. Někdy pomůže už jen možnost o svých problémech s někým mluvit a zjistit, jaké další možnosti podpory existují.
Snažíme se je v tom různými způsoby podporovat. I proto pořádáme 2. října Den pro neformálně pečující, kde mohou získat informace a inspiraci, aby mohli dál zvládat tak důležitou práci, jakou dělají. Myslím, že je důležité také samotné ocenění těchto lidí.
Kdybyste mohla v současném systému sociální péče změnit tři věci, které by to byly?
Určitě financování sociálních služeb. Ale také zvýšení prestiže sociálních pracovníků a pracovníků v přímé péči. Měli bychom dokázat lidi motivovat, aby si tuto práci vyzkoušeli, pochopili, jak je náročná, a aby byla společensky více uznávaná.
Zdravotníkům podle mě společnost přikládá velkou důležitost a lidé jejich práci více oceňují. Pracovníci v přímé péči přitom někdy vykonávají velmi podobné činnosti a jsou v celém sociálně-zdravotním systému stejně nepostradatelní.
Když odhlédneme od peněz a nedostatku pracovníků, co dalšího by podle vás systém potřeboval změnit?
Uvítala bych větší propojení sociální a zdravotní sféry. Kvůli rozdílnému financování mi někdy připadá, že jde o dva oddělené tábory.
Kdyby spolu více spolupracovaly a byly lépe propojené, jediný, kdo by z toho nakonec profitoval, je klient – ať už jde o člověka doma, nebo o někoho, kdo je právě hospitalizovaný.
