Alfonse Muchu zatklo gestapo krátce před osmdesátkou. Na jeho zakázaný pohřeb přesto přišlo přes sto tisíc lidí
Krásné secesní ilustrace a plakáty Alfonse Muchy jsou dnes notoricky známé a řada umělců se jimi inspiruje. Ne každý ale ví, že kromě talentu v sobě rodák z Ivančic ukrýval také statečné srdce a lásku k vlasti. Právě proto ho na prahu osmdesátky zatklo nacistické gestapo. Od okupantů ale neměl pokoj ani po smrti, shromažďování při jeho pohřbu se totiž snažili zakázat. I přesto na něj ale dorazilo obrovské množství lidí.
Sledovat v Google Zprávách
Když německá vojska 15. března 1939 obsadila české země, byl Alfons Mucha mezi prvními známými osobnostmi tehdejší doby, o které se prakticky okamžitě začalo zajímat gestapo. Osmasedmdesátiletý malíř měl v tu dobu řadu zdravotních problémů a sil mu ubývalo, ani to ale nezabránilo nacistické tajné policii v jeho zatčení. U výslechu tehdy Mucha strávil několik dní.
Rozhodně ale nešlo o nedorozumění nebo špatnou shodu okolností. Mucha byl sice ve světě známý především jako tvůrce elegantních plakátů, v Československu byl ale známý také jako velký vlastenec, autor Slovanské epopeje a představitel svobodných zednářů. Není tedy vůbec divu, že byl nacistům od počátku trnem v oku. Zednáře totiž považovali vysloveně za své ideologické oponenty.
Plakát mu změnil život
Alfons Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích. Na vysněnou pražskou Akademii výtvarných umění se nedostal, postupně ale sbíral zkušenosti jako malíř divadelních dekorací ve Vídni. Studovat umění později mohl v Mnichově a Paříži.
Jeho životní zlom nastal na konci roku 1894. Pařížské tiskárně Lemercier tehdy chyběl výtvarník, který by během vánočních svátků vytvořil plakát ke hře Gismonda se slavnou herečkou Sarah Bernhardtovou. Začínající výtvarník nakonec zakázku získal a jeho nezvykle vysoký a úzký obraz působil v tehdejším světě umění jako zjevení. Něco podobného totiž tenkrát nikdo neznal.
Když se plakáty objevily v ulicích, okamžitě slavily obrovský úspěch. Herečka s Muchou dokonce uzavřela několikaletou smlouvu a dosud málo známý ilustrátor se ze dne na den stal jedním z nejvyhledávanějších umělců Paříže. Jeho nezaměnitelný způsob kresby se začal označovat jako „le style Mucha“ (Muchův styl). Vedle plakátů začal navrhovat také všemožné obaly, šperky, nábytek, kalendáře nebo reklamy. To mu ale nestačilo a stále věřil, že se mu ve světě umění podaří dosáhnout ještě víc.
Dvacet pláten o osudu Slovanů
Po návratu do vlasti se soustředil na své nejambicióznější dílo, Slovanskou epopej. Cyklus dvaceti monumentálních obrazů měl vyprávět dějiny slovanských národů a Mucha na něm pracoval téměř dvě desetiletí, převážně na zámku Zbiroh. Dokončený cyklus věnoval Praze a československému lidu. Slavnostně byl představen v roce 1928, symbolicky při desátém výročí vzniku republiky.
Mucha ovšem pomáhal mladému státu už od jeho počátků. Bez nároku na odměnu navrhoval první československé poštovní známky, bankovky a další státní dokumenty. Dnešním jazykem bychom tak řekli, že byl autorem vizuální identity Československa.
Výslech nemocného staříka
Po vzniku protektorátu byl Mucha, jak již bylo řečeno, zatčen a vyslýchán. Podle rodinných a životopisných pramenů strávil v rukou gestapa několik dní, než se směl konečně vrátit domů. Jak přesně výslech probíhal, dnes historici s jistotou neví. Podstatné ale je, že už před ním malíře trápila řada neduhů a po návratu se jeho zdravotní stav nadále zhoršoval.
Někdy se říká, že Alfonse Muchu výslech doslova přivedl do hrobu. Že by zacházení gestapa skutečně přímo vedlo k jeho smrti, není sice s jistotou možné potvrdit, nejspíš ale není nijak přehnané tvrzení, že prožitý stres se na jeho podlomeném zdraví negativně podepsal.
Alfons Mucha zemřel v Praze 14. července 1939, deset dní před svými 79. narozeninami. V některých dobových zprávách a pozdějších životopisech se jako příčina smrti uvádí zápal plic.
I přes zákaz na pohřeb přišly davy
Dodnes se traduje, že nacisté následně chtěli Muchův pohřeb zakázat. Ve skutečnosti to ale bylo o něco složitější. Okupační úřady nijak nebránily rodině, aby umělce pohřbila. Okupační poměry však veřejné rozloučení výrazně omezovaly, Němci například zakázali veřejná shromáždění a projevy.
Podle dostupných pramenů nacisté požadovali, aby se rozloučení účastnili skutečně pouze nejbližší příbuzní. Obávali se totiž, že pocta slavnému vlastenci přeroste v českou národní demonstraci.
Smuteční obřad se konal 19. července 1939 na Vyšehradě a Muchovy ostatky byly následně uloženy ve Slavíně, tedy v národní hrobce vyhrazené významným osobnostem české kultury. Ani úřední omezení ale obdivovatele známého umělce neodradilo, a tak na Vyšehrad dorazil velký zástup smutečních hostů. Nad hrobem navíc navzdory zákazu veřejných projevů promluvil malíř Max Švabinský. Demonstrace se tak sice nekonala, pro české vlastence šlo ale i tak o velmi důležitý moment.
Zdroje: iRozhlas.cz, Česká televize, Muchafoundation.cz.
