„Jak je možné, že jsem invalidní, ale na ZTP nemám nárok?“ Muž se kvůli zdánlivě protichůdným rozhodnutím obrátil na soud
Člověk může mít závažné zdravotní omezení, získat průkaz ZTP a současně neuspět se žádostí o invalidní důchod. Na první pohled to může působit nelogicky. Ve skutečnosti však stát u obou nároků posuzuje něco jiného. Zatímco u průkazu sleduje zejména dopad zdravotního stavu na pohyblivost a orientaci, u invalidity rozhoduje pokles pracovní schopnosti.
Sledovat v Google Zprávách
Právě tento rozdíl letos znovu připomněl Městský soud v Praze. V červnovém rozsudku uvedl, že řízení o invaliditě a o průkazu osoby se zdravotním postižením sledují odlišný účel a používají jiná posudková kritéria.
Přiznání jednoho nároku proto samo o sobě neznamená, že člověk musí automaticky splnit podmínky také pro druhý. V projednávaném případě šlo dokonce o opačnou situaci. Muž měl přiznaný invalidní důchod druhého stupně, pro průkaz ZTP však podmínky podle soudu nesplnil a zůstal mu pouze průkaz TP. Rozsudek tak názorně ukazuje, že výsledky obou řízení se nemusí překrývat v jednom případě.
ZTP řeší hlavně pohyb a orientaci
Průkaz osoby se zdravotním postižením se dělí na TP, ZTP a ZTP/P. U průkazu ZTP musí jít o těžké funkční postižení pohyblivosti nebo orientace. Úřad práce například uvádí, že u pohyblivosti jde o stav, kdy se člověk doma dokáže pohybovat samostatně, venku však zvládá chůzi se značnými obtížemi a jen na krátké vzdálenosti.
Rozhodující tedy není samotný název diagnózy. Posuzuje se její skutečný funkční dopad. Člověk může mít výrazné problémy s chůzí nebo orientací, které stačí pro přiznání ZTP, jeho schopnost pracovat však nemusí být omezena natolik, aby dosáhl hranice stanovené pro invaliditu.
Rozdíl je patrný také z toho, k čemu oba instituty slouží. Držitel ZTP má například nárok na bezplatnou místní hromadnou dopravu a na 75procentní slevu v pravidelné vnitrostátní železniční a autobusové dopravě. Invalidní důchod je naproti tomu peněžní dávkou důchodového pojištění, která je navázána na pokles pracovní schopnosti a splnění dalších zákonných podmínek.
U invalidity rozhodují procenta
Aby byl člověk uznán invalidním, musí jeho pracovní schopnost kvůli dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu klesnout nejméně o 35 procent. Pokles o 35 až 49 procent odpovídá invaliditě prvního stupně, 50 až 69 procent druhému stupni a nejméně 70 procent třetímu stupni.
Ani tady se neposuzuje pouze seznam diagnóz. Při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření a zohledňuje se například jeho stabilizace, schopnost člověka přizpůsobit se omezení nebo možnost využít zachovanou pracovní schopnost. Dva lidé se stejným onemocněním proto nemusí dostat stejný posudkový závěr.
Samotné uznání invalidity navíc ještě automaticky neznamená nárok na výplatu invalidního důchodu. Žadatel musí zpravidla získat také potřebnou dobu důchodového pojištění. U lidí starších 28 let jde standardně o pět let pojištění v posledních deseti letech před vznikem invalidity. U osob starších 38 let lze podmínku splnit také deseti lety pojištění během posledních dvaceti let.
Pokud tedy člověk drží průkaz ZTP a invalidní důchod mu přiznán nebyl, nemusí být mezi rozhodnutími žádný rozpor. Důvodem může být například pokles pracovní schopnosti pod hranicí 35 procent nebo nesplněná potřebná doba pojištění.
Kdo s rozhodnutím o invalidním důchodu nesouhlasí, může proti němu podat námitky. Ty je podle aktuálního znění pravidel nutné podat do 30 dnů od doručení rozhodnutí. Pokud spor směřuje ke zdravotnímu stavu, má smysl doložit zejména aktuální lékařské zprávy a výsledky vyšetření, které popisují konkrétní dopad obtíží na schopnost pracovat.
