Česká část důchodu může činit jen stovky korun: Jak fungují dílčí důchody a komu náleží
Dílčí důchod se nejčastěji týká lidí, kteří během pracovního života odváděli pojistné ve více zemích. Pokud vznikne dílčí penze, příslušný stát vyplácí jen část odpovídající době, kterou v jeho systému člověk získal.
Sledovat v Google Zprávách
Typickým příkladem je Čech, který několik let pracoval v Německu, Rakousku nebo na Slovensku a zbytek kariéry strávil doma. Zahraniční roky se do českého důchodu nepřepíšou tak, jako by byly odpracované v Česku.
V rámci Evropské unie se ale při posuzování nároku mohou doby pojištění z jednotlivých států sčítat. Stejný princip se uplatňuje také v zemích Evropského hospodářského prostoru, ve Švýcarsku a podle konkrétních podmínek i u států, s nimiž má Česko smlouvu o sociálním zabezpečení.
Rozhodující přitom není samotný pobyt v cizině, ale účast na tamním důchodovém pojištění. Pokud člověk pracoval bez odvodů nebo v režimu, který účast na pojištění nezakládal, dané období se pro budoucí penzi zpravidla neuplatní. Jiná situace je také u zaměstnance vyslaného českou firmou, který může i při práci za hranicemi zůstávat pojištěný v českém systému.
Roky z různých zemí se mohou sečíst
Smysl dílčího důchodu je patrný hlavně tehdy, když člověk nesplní potřebnou dobu pojištění pouze podle českých pravidel. Pokud má například část let v Česku a další v jiném členském státě, mohou se tyto doby pro vznik nároku sečíst. Česká správa sociálního zabezpečení potom stanoví českou část penze pouze za dobu, která připadá na tuzemský systém.
Při evropské koordinaci se nejprve vypočítá takzvaná teoretická výše důchodu, tedy částka, která by člověku náležela, kdyby všechny zohledněné doby pojištění získal v jednom státě. Z ní se následně určí poměrná dávka podle toho, jak velkou část celkové kariéry skutečně strávil v dané zemi. Obdobně postupují i ostatní státy, ve kterých byl pojištěn. Výsledek přitom ovlivňují také výdělky a parametry daného systému, nikoli pouze počet let, které člověk v dané zemi pracoval.
Pokud člověk splní podmínky pro český důchod i bez zahraničních dob, provede se zároveň vnitrostátní výpočet. Ten se porovná s poměrnou dávkou a vyplatí se výhodnější varianta. Není proto výjimkou, že člověk dostává plný důchod z jedné země a k němu dílčí penzi z dalšího státu.
Zvláštní pravidla se týkají velmi krátkých dob pojištění. Pokud člověk v některé zemi získal méně než jeden rok, daný stát mu zpravidla samostatný důchod nevyplácí. Taková doba ale v rámci evropských pravidel obvykle nezmizí a může se zohlednit při výpočtu nebo posouzení nároku v zemi, kde byl člověk pojištěn déle.
Česká část může být velmi nízká
Výše dílčího důchodu může na první pohled překvapit. Od roku 2026 činí minimální starobní důchod v Česku 9 800 korun měsíčně, tato hranice se však u dílčích penzí nepoužije v plné výši. Minimum se krátí podle poměru českých dob pojištění k celkové době získané v Česku a v zahraničí.
Člověk, který má v českém systému jen malou část kariéry, proto může z Česka dostávat částku v řádu stovek nebo nižších tisíců korun.
Neznamená to, že by jeho celkový příjem ve stáří byl stejně nízký. Další penzi mu mohou vyplácet státy, ve kterých během života pracoval. Výsledná částka tak vzniká součtem několika samostatně přiznaných důchodů.
Rozcházet se mohou i termíny jejich přiznání. Každá země má zároveň vlastní důchodový věk a další podmínky, takže česká část může začít chodit dříve než například německá.
Žádost se v rámci evropských pravidel zpravidla podává v zemi bydliště a příslušné instituce si potřebné údaje předají. U přeshraničních případů je proto rozumné začít s vyřizováním s předstihem, protože ověřování dob pojištění mezi více státy může řízení prodloužit.
