Vladimír Menšík bavil celé generace, zatímco jeho tělo sláblo. Zemřel v pouhých 58 letech

Když se objevil na televizní obrazovce, málokdo dokázal zůstat vážný. Vladimír Menšík byl mistrem improvizace, vypravěčem neuvěřitelných historek a hercem, který dokázal rozesmát celé generace diváků. O svém životě přitom rád vyprávěl i mimo kamery. Často s láskou vzpomínal na rodné Ivančice, odkud čerpal řadu příběhů a postav pro svá nezapomenutelná vyprávění. Za nakažlivým humorem se ale skrýval člověk, který většinu života bojoval se závažnými zdravotními problémy, bolestmi i obrovským pracovním vytížením, přestože to na první pohled nebylo vůbec znát.

Dodnes patří Vladimír Menšík k jedněm z nejoblíbenějších českých herců všech dob. Mnozí si na něj jistě rádi vzpomenou nejen díky jeho filmovým rolím, ale také díky rozhlasovému vysílání věnované mluvenému slovu.

Z obyčejného kluka z Ivančic se stal herecký fenomén

Vladimír Menšík se narodil 9. října 1929 v Ivančicích na jižní Moravě. Původně se vyučil zámečníkem a krátce pracoval jako dělník v brněnských strojírnách. Už od mládí ale tíhl k divadlu a amatérskému herectví, bavila ho také hra na piano a mandolínu. 

Po studiích na Janáčkově akademii múzických umění v Brně získal angažmá v divadle a postupně se prosadil také ve filmu. Jeho přirozený projev, schopnost improvizace a mimořádný komediální talent z něj během několika let udělaly jednu z největších hvězd československé kinematografie.

Rodina pro něj byla útočištěm

Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý a měl čtyři děti. S první manželkou Věrou vychovával syna Petra a dceru Vladimíru. Po rozvodu se oženil s Olgou Strnadovou, se kterou měl syna Jana a dceru Martinu, která se později vydala v otcových stopách a působila jako herečka a moderátorka.

Když mu to pracovní povinnosti dovolily, utíkal z Prahy na chalupu v Dolní Polici na Českolipsku. Právě tam nacházel klid od natáčení, divadla i veřejného života a trávil čas se svou druhou rodinou. Na Menšíkův vztah k tomuto místu dodnes vzpomíná také Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, kde je část vybavení jeho chalupy součástí stálé expozice.

Filmy, které znají celé generace

Za svou kariéru vytvořil více než 150 filmových a televizních rolí. Některé prameny však odhalují, že jich mohlo být dokonce i 300.

Diváci si ho dodnes spojují se snímky Marketa Lazarová, Tři oříšky pro Popelku, Což takhle dát si špenát, Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Zítra to roztočíme, drahoušku…!, Marečku, podejte mi pero!, Parta hic nebo seriály Nemocnice na kraji města, Arabela či Pan Tau.

Obrovskou popularitu mu přinesla také televizní zábava. Jeho vyprávění historek bylo často improvizované a právě díky tomu působilo naprosto přirozeně. Podle dostupných zdrojů se objevil ve více než 210 televizních pořadech. 

Jeho mimořádný přínos československé kultuře ocenil stát také oficiálně. V roce 1974 získal titul zasloužilý umělec a 24. dubna 1978 mu prezident Gustáv Husák propůjčil čestný titul národní umělec, který tehdy představoval nejvyšší státní ocenění pro umělce.

Smál se, i když mu nebylo do smíchu

Jen málokdo tehdy tušil, že Menšík dlouhodobě trpěl vážným astmatem. Nemoc ho provázela prakticky celý dospělý život a postupně se zhoršovala. Natáčení pro něj bývalo fyzicky velmi náročné. Přesto jen výjimečně odmítal práci a snažil se své zdravotní problémy před okolím příliš neukazovat.

K astmatu se postupem času přidaly také potíže se srdcem, vysokým krevním tlakem a celkovým vyčerpáním organismu. Přesto ale hrál dál.

Kouření a alkohol jeho zdraví výrazně zhoršovaly

Vladimír Menšík žil naplno a jeho životní tempo bylo zběsilé. Podle vzpomínek kolegů i rodiny byl silným kuřákem a denně vykouřil až 80 cigaret, přestože dlouhá léta trpěl těžkým astmatem. Sám přiznával, že cigaret se nedokáže vzdát, i když mu lékaři opakovaně doporučovali opak.

Součástí jeho společenského života byl také alkohol. Často po představeních nebo natáčení poseděl s přáteli, kolem jeho vztahu k pití ale postupně vznikla řada legend, které podle jeho blízkých skutečnost často zveličovaly.

Jisté je, že kombinace chronického astmatu, silného kuřáctví, žaludečních vředů, vysokého pracovního nasazení a opakovaných srdečních potíží se na jeho organismu výrazně podepsala. V závěru života prodělal několik infarktů a kvůli bolestem byl odkázán také na silné léky.

Práce byla jeho životem

Vladimír Menšík patřil k nejobsazovanějším českým hercům své doby. Hrál v divadle, natáčel filmy, seriály, televizní pořady a často vystupoval na besedách nebo kulturních akcích.

Podle kolegů neuměl odpočívat. Nabídky přijímal téměř nepřetržitě a často pracoval i v době, kdy mu lékaři doporučovali klidový režim. Sám přiznával, že kontakt s publikem potřebuje a že energie diváků ho doslova nabíjí.

Humor jako obrana

Lidé, kteří ho dobře znali, často vzpomínali, že humor pro něj nebyl jen součástí profese, ale také způsobem, jak zvládat těžké chvíle.

Na veřejnosti rozdával dobrou náladu, zatímco v soukromí se potýkal s bolestmi, únavou i psychickým tlakem spojeným s obrovským pracovním nasazením. Přesto o svých zdravotních problémech mluvil jen zřídka.

Poslední natáčení

Ani v závěru života nechtěl zvolnit. Přestože se jeho zdravotní stav zhoršoval, dál přijímal nové role a vystupoval před diváky.

Posledním celovečerním filmem Vladimíra Menšíka byla tragikomedie Dobří holubi se vracejí (1988), přičemž jeho úplně poslední hereckou prací se stala slovenská televizní inscenace Úraz, během jejíhož natáčení v květnu 1988 došlo k fatálnímu zhoršení jeho zdravotního stavu.

Vladimír Menšík zemřel 29. května 1988 v Brně ve věku 58 let. Příčinou smrti byly komplikace související s dlouhodobým astmatem a srdečním selháním.

Herec, na kterého se nezapomíná

Jen málo českých herců dokázalo spojit komediální talent s přirozeností tak jako Vladimír Menšík. Diváci ho milovali nejen díky filmovým rolím, ale také proto, že působil jako člověk, kterého by mohli potkat vedle sebe v hospodě nebo na lavičce v parku.

Jeho hlášky a vyprávění baví publikum dodnes a řada filmů, ve kterých hrál, se pravidelně vrací na televizní obrazovky.

Příběh Vladimíra Menšíka připomíná, že i lidé, kteří rozdávají radost druhým, mohou sami svádět těžké životní boje. Přesto po sobě zanechal něco mimořádného – role, které nestárnou, a humor, který dokáže rozesmát i po desítkách let.

Zdroje: ČSFD, Wikipedia, Filmový přehled