Zdeněk Troška: Žiji velmi skromně a snažím se, aby čas důchodu byl milý

Jen málokdo v Česku nezná jeho legendární komedie a pohádky. Režisér Zdeněk Troška je za každé situace dobře naladěný a srší humorem. Stejně jako jeho tvorba. Dokonce by se zdálo, že snad ani nestárne. Přinejmenším o tom tak nepřemýšlí, protože letos oslavil jubilejní 70. narozeniny, a on jim říká druhé výročí pětatřicátých narozenin. V rozhovoru pro České důchody se svěřil, jak si užívá zaslouženého důchodu, i co si myslí o jeho výši.

Potkáváme se v Českém rozhlase v pořadu Tobogán, kde se kromě vašich narozenin slavilo i 40 let od první klapky filmu Slunce, seno, jahody. Jak jste si to užil?

Já už jsem byl asi potřetí v Toboganu, je to pořád stejně krásné. Lidi bezvadní, jak obecenstvo, tak ti, co tam byli se mnou. Je to prostě veliká radost setkat se po delší době se skvělými kolegy a herci jako je Pavel Kikinčuk, Jarka Kretschmerová nebo Broněk Černý alias Venca. A samozřejmě mám moc rád i Aleše Cibulku.

Byly tam oslavy vašich dvojnásobných pětatřicetin, a já jsem si všimla, že jste trochu háklivý na ten věk…

Ne, to jsem hrál, tomu nemůžete věřit. To byl můj herecký výkon. Ale jestli jste mu uvěřila, tudíž jsem to zahrál na jedničku.

Takže jste smířený s tím, že čas prostě běží?

No jistě, samozřejmě, co bych dělal jiného? Jednou to tak je, tak to člověk musí tak brát, musí se s tím smířit a musí si to hýčkat. Jinak se zblázníte, to nejde jinak. Přece jen už jedeme do finále, tak v pohodě a s úsměvem.

Naposledy jsem s vámi dělala rozhovor před osmi lety, a vy dnes vypadáte pořád stejně. Jenom vám trochu zešedivěly vlasy. Jak je možné, že jste pořád v takové kondici?

Víte proč? Já vám to řeknu. Když se mě ptají lidé: „Pane Troško, jak to, že vypadáte tak dobře?“ Tak jim říkám: „Protože mě doma netrápí žádná ženská.“ (smích)

Ano, máte život bez stresu. Ale rád jíte, a co jsem pochopila, máte rád vajíčka, rajčata, koprovku, prejt… To ale není nejzdravější.

To máte jedno, na něco se musí umřít. Já vám něco řeknu, já nemít třetí den vejce, tak mám absťák.

A cholesterol je v pohodě?

Cholesterol naprosto v pohodě, všechny ty lipidy mám naprosto v pořádku. A víte, jaký mám tlak? 125/70. To je přeci úžasné, ne? Jako dítě ve třetí třídě. Já kromě vajíček pojídám kila rajčat a piju rajčatovou šťávu a ty nějak ten cholesterol vyrovnávají.

Další film už nenatočím

Kolik let jste už oficiálně v důchodu?

Už osm let.

Dobře, ale osm let jste v důchodu jen na papíře, pracoval jste…

Ano, a čtyři roky už netočím, už jsem to zabalil. S covidem jsem ukončil činnost.

Zajímá mě, jestli jste v pohodě, protože nemáte žádný stres kvůli práci?

Ale já ho neměl nikdy, stres. Nikdy jsem se nestresoval.

Vy jste tedy šťastný člověk.

Nebo nervy, to vůbec, nikdy. Nikdy jsem neměl stres, nikdy jsem neměl deprese. Stejně jako jsem nikdy neměl trému, nic takového. Jsem v pohodě celý život.

To snad ani nemůžu vydat, protože naštvete spoustu lidí.

Někteří lidé za to nemohou, ale mnozí si to dělají sami! A zvláště ženy, ty mají speciální buňku s deprézou. Deprézovou… (smích) Mám také jednu radu – nekoukejte na zprávy, pak budete taky v pohodě jako já.

Pane Troško, v Toboganu vás pan Cibulka trochu nakousl, že musíte ještě něco natočit. Opravdu vás nikdo nepřemluví?

Ne. Jsem rozhodnutý. Konec, finito.

To není možné, že si za tím tak stojíte, vždyť vaše díla jsou super.

Lidi na mé rozhodnutí mají různé reakce, dokonce mi nadávají, jsou rozčilení. Říkají: „A na co budeme koukat, pane Troško?“ Tak říkám: „Máte americké filmy.“ A oni: „Na ty prdí Bílý tesák.“ (smích) Takhle, na americké se nedívám vůbec, to je pořád jenom samá řežba, samé války, krev, samá agrese.

A na co koukáte vy? Jaké filmy máte rád?

Já mám rád české filmy pro pamětníky, třeba Počestné paní pardubické, Nebe a dudy, Katakomby a tak dále. Hlavně filmy pana Václava Kršky, Stříbrný vítr, Měsíc nad řekou, pohádku Legenda o lásce, to je moje obrovská láska, hrála tam Jana Rybářová, kterou miluju dodnes. A vůbec, na ty moderní já nejsem.

Zajímá mě, kromě toho, že si v důchodu čtete a vrátil jste se do jižních Čech, jestli se vám po Praze nestýská?

To si piště, že ne! Já jsem spokojený, v pohodě, takže ne. Já to beru jako knihu života. Jedna kapitola dětství, druhá kapitola školy, třetí kapitola práce, profese a čtvrtá kapitola odchod do důchodu. A všechno člověk musí brát tak, jak to je. Takže já to beru tak, že ano. Skončila kapitola natáčení, tak vím, že bude další kapitola, ta se jmenuje důchod. A snažím se, aby ten důchod byl milý, příjemný, abych z něj měl radost.

Provádím lidi po Hošticích

Co celý den děláte? Já vím, že nemusíte dělat nic, že jste z toho nadšený, ale jak vypadá váš den tam dole na jihu?

Jsem ranní ptáče, vstávám ve čtyři hodiny. Ano ve čtyři hodiny, vyspalý, plný energie, to znamená, že vyskočím oběma nohama, to umím, udělám hygienu a pak jdu vyřizovat poštu, čtu si.

Bohužel se u mě jako poslední probouzí žaludek, takže jím až tak čtyři, pět hodin po probuzení, jinak by mi to nechutnalo. Udělám si nějakou dobrou snídani, a jak říkám, po snídani se těším, jak si po obědě hezky zdřímnu. Říkám, že jdu vodorovně přemýšlet. A pak jsem venku, nebo si zase čtu. Takže úplná pohoda. A nemusím mít žádné moře, žádné Dolomity, nic.

Teď mi táta říkal, že viděl v televizi reklamu, kde zvete všechny do Hoštic. Jezdí tam za vámi lidi na nějaké zájezdy? Pořád ukazujete Hoštice?

Pořád. Každý den, už 39 let.

Už 39 let provádíte po Hošticích?

Dokud žila ještě Kelišová, tak ta ty lidi prováděla sama. Nebo paní Konopníková. To bylo úžasné, přijeli turisti a najednou tam s nimi stála Keliška, kterou znali z toho filmu. Úplně stejná, stejně oblečená, ti lidé byli úplně v šoku. Jásali, plesali, ona je tam prováděla: „Tady jsme natáčeli to, tady to, tady jsem zlobila na pana režiséra…“ To byla zábava.

A teď je provádíte vy?

A teď je provádím já, ano, když jsem doma. Jinak i ostatní Hoštičáci. (smích)

Důchodci by se mohli mít lépe

Moje další otázka je politická. Myslíte, že se dnešní důchodci mají dobře, nebo by se mohli mít lépe?

Mohli by se mít lépe, to víte, že ano, kdyby je vláda neokrádala o peníze, které si zaslouží. Tohle beru jako opravdu podraz, celý život makali, dělali všechno pro to, aby si ušetřili nějaké peníze na důchod a pak přijde nějaký – a ten jim to sebere? To je sprostota toho největšího řádu, nezlobte se. A je to jedno, jestli tam je ten, nebo onen, prostě to se nedělá.

Kdyby se necpaly peníze na Ukrajinu, tak tady ty peníze jsou. Víte co, pomáhat můžu z přebytku. Když mám přebytek, tak to pochopitelně můžu vzít a dát to na bohulibé účely, ale ne, že si na to půjčím ještě támhle miliardy, které budeme všichni splácet. Proč?

A vy jste se tedy připravil na důchod, nespoléhal jste se na stát?

Ne, vůbec ne.

Nespoléhal, nebo nepřipravil?

Ne, připravený jsem byl, žiji velice skromně, nepotřebuji mít žádné čápy s mákem k večeři. Rozumíte, mně stačí chleba namazaný sýrem, na to si dám na plátky nakrájený česnek a máte perfektní snídani. A vejce samozřejmě, a pak ty rajčata, rajčatový džus. Já moc peněz k životu nepotřebuji, ale samozřejmě na důchod jsem připravený byl.

Jste spokojený s výší svého důchodu?

Kdyby přitlačili, vůbec bych se nezlobil. (smích) Ale musím držet hubu, aby mi nesebrali i to, co mi dali.

Jak jste oslavil ty svoje druhé pětatřicáté narozeniny, byl nějaký mejdan?

Úplně upřímně, já jsem vůbec žádné oslavy nedělal, protože to nemám rád a nikdy jsem je ani rád neměl.

Ale přeci jenom je to jubileum a je to ten čas polemizovat.

Jaké jubileum, prosím vás, co chcete slavit? Že jsem blíž ke smrti? Nic, žádné takové. Žádné oslavy, žádné dary. Nemám rád, když mi lidé dávají dárky, i když jsou hodní, ale mám takový pocit, že mě to zavazuje. Takže jsem utekl do lesa, vypnul jsem telefon a nikdo mě nenašel.

A nebyl to třeba čas pro vás, že byste polemizoval, co se mi v životě povedlo, co jsem mohl udělat lépe?

Takové to, jestli jsem nějakým způsobem udělal nějakou inventuru? Ne, vůbec ne.

A pane Troško, teď se zeptám, je to možná trochu osobní, když nebudete chtít odpovídat, tak nemusíte. Vy žijete sám, co když budete jednou potřebovat pomoct?

Tak máme přece domovy důchodců, ne?

A už máte zarezervované místo?

Ještě ne. Nebo se třeba dostanu do LDN. To teď vůbec neřeším. Protože nakonec zemřu ještě mladý a krásný. (smích)

Mně se líbí váš pozitivní přístup, a proto bych se na závěr zeptala, co byste vzkázal našim čtenářům, kteří jsou třeba mladší než vy, ale už jsou také v důchodovém věku a myslí si, že podzim života je „na prd“, že to stáří je „na prd“. Jak by to měli prožívat?

Musí využít ten čas, ve kterém můžou naplno rozvinout své koníčky, které si třeba během pracovního života nemohli dovolit, nebo dopřát, nemohli se jim naplno věnovat. Ať chodí na houby, ať chodí plavat, v létě třeba k řece nebo k rybníku, ať si hezky čtou, ať chodí na zahradu grilovat nebo jen opékat buřty na klacku. Ono těch aktivit je, jen nebýt líný a pohodlný, a hotovo, dvacet.

A být nad věcí, to je důležité. Víte co? Všechny nemoci jsou ze stresu.

A ten vy nemáte, takže jste zdravý jako řípa…

Ano, všechny nemoci jsou ze stresu, jenom kapavka je z potěšení. (smích)

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: České důchody/Karolína Lebedová