Yvetta Simonová: Co se děje kolem důchodů, není nic příjemného

Stálice české populární hudební scény Yvetta Simonová oslavila na konci loňského roku 94. narozeniny. Zpěvačka si sice stěžuje na pár zdravotních neduhů, ale ve svém věku je na tom úctyhodně dobře. Dokonce občas stále vystupuje, a kamkoliv dorazí, tleská jí sál ve stoje. V rozhovoru pro České důchody se paní Simonová svěřila, jak se udržuje ve formě, a prozradila, že například ze smrti nemá vůbec strach.

Vám je 94 let a vypadáte opravdu fantasticky. Jak se cítíte?

Je to věčná údržba, protože když děláte na jevišti, tak to jinak nejde. To je tak celé.

Pořád ale občas vystupujete…

No, ale už ne tak často jako dřív. Mám jedno, dvě představení měsíčně, někdy i víc. Je kolem toho hodně běhání, musím ke kadeřníkovi, obchůzky a oblečení, je toho dost. Ale na každé vystoupení se moc těším.

Ale lidé vás stále chtějí, ne?

Když mi zavolají, abych vystupovala, tak mě asi chtějí. Vždycky jsou lidé ke mně vstřícní a já navíc publikum miluji. Bez něj to bylo těžké, ale doufám, že mi bude sloužit zdraví, abych mohla stále vystupovat.

Viděla jsem vás v Toboganu Aleše Cibulky. Jaký je to pocit, když všichni stojí a tleskají vám?

Je to krásný pocit, ale říkala jsem si, že se proti těm dvěma pánům, co tam byli se mnou, sotva vleču. Kdyby mně ti dva vynikající hoši (Václav Noid Bárta a Ondřej Ruml, pozn. red.), šviháci, nepomohli, tak nevím.

Každý den cvičím

Já nechci být impertinentní, ale v 94 letech většina lidí už nechodí. A vy jste to dala krásně…

Každá osoba je nějak utvořená, někdo vydrží déle, někdo ne. Musí se trochu třeba cvičit, ale teď už ani necvičím tolik, jenom rozhýbat se. Třeba to nejde, stačí, aby člověk podstoupil nějaké operace. Je to náhoda. Abych se cítila lépe, denně cvičím pilates.

Dřív jsem cvičila hodně. I když kruhy a hrazdy jsem dávno prodala. (smích) Ale cvičím na zemi. Zatím je to dobré, jen mám strach, že se nezvednu. Na to mám ale sousedku, které se vždycky hlásím, že jsem se nakonec zvedla. Víte, já se totiž doma zamykám, aby mě někdo neukradl, takže kdybych se nezvedla, tak nevím, kdy by mě našli. (smích)

Cvičila jsem celý život, takhle cvičím asi od padesáti.

Když jsme spolu jednou mluvily, říkala jste, že jedete tramvají. To mě překvapilo.

To ano. Ještě zítra asi pojedu, protože na těch taxíkách bych prodělala majlant. Na tramvaj to nemám daleko, je to příjemná procházka. Někdy jedu tramvají, někdy taxíkem a občas mě vezou známí nebo kolegové.

Poznávají vás lidé třeba v té tramvaji?

Tady u mě na Dejvické ano. To mě poznají, jinde třeba ne. Nosím brýle, abych se moc neukazovala, ono není co. (smích)

Zažila jste hodně dob a hodně režimů…

Já i Masaryka, První republiku. To mně bylo deset, když zemřel Masaryk.

Říkala jste, že měl pěkný pohřeb, že?

To jsem byla u Železničního mostu a mávali jsme, protože tam jela ta lafeta s panem prezidentem.

Která z těch dob, které jste zažila, byla pro vás osobně nejkrásnější?

Ta střední léta, ale teď nevím, která to byla. Byla to totiž ta práce, to bylo pro mě nejkrásnější. To jsem se postavila na piedestal, ale také to není dobře, protože kvůli práci jsem přece jenom neměla čas na soukromý život.

A z politického hlediska?

Ježíš, to nevím. Mně bylo deset, když skončila První republika, a pak byli Němci, a to bylo hrozné.

Člověk musí přežít

Když byli Němci a teď třeba koronavirus, jak byste to srovnala?

Já jsem se z toho dostala. Ale to byla nemoc a tamto byla politika. To jsem ani nesrovnávala.

To ano, ale když byla válka a byli tady Němci, tak lidé měli strach.

To jsme se báli. Ale hledali jsme věci, které nás v té těžké době potěšily. Chodila jsem každou sobotu do Národního divadla na stání, na druhý nebo na první balkon. To jste musela být u té tyče, abyste se měla o co opřít a držet se, protože abych chodila každý týden do Národního divadla k sezení, na to nebyly peníze. To bylo drahé. Ale i tak to byl nádherný zážitek.

Já ale mluvím o tom, že třeba tehdy byla těžká doba, protože byla válka. Dnes se máme až moc dobře. Jak byste srovnala ty doby?

Doby nesrovnávám. Ne všechno se mi dnes líbí, ale za Hitlera to bylo velmi špatné. Ale přežili jsme. Člověk to prostě musí přežít. Na to je dobrý humor, ale jak říkám, pro mě vždycky byla hlavní práce. Byli jsme šťastní, že máme vystoupení, jezdili jsme na zájezdy, byli jsme pořád veselí.

Když byl koronavirus, tak byl strach z nemoci a ze smrti.

Ze smrti nemám vůbec strach. Jaký strach? Já mám pocit, že jsem to nějak přežila, nebo že jsem to spíš přechodila. Pár dnů jsem ležela, ani jsem nebyla u lékaře, a pak jsem byla dobrá.

Jak vnímáte současnou politickou situaci?

Teď je to takové zmatené. Já už se tím tak nezabývám, protože moje léta mi nedovolí, abych se tady s tím nějak vypořádala. Nechávám to volně plynout vedle mě, já s tím nemůžu nic dělat. Mrzí mě to.

Byla jste u voleb nového prezidenta?

Ano, to jsem byla, to je občanská povinnost. Já to mám z rodiny takhle naučené. Ale teď nic, teď musíme čekat, jak to dopadne.

Základem života je práce

Politici teď pořád řeší valorizaci důchodů. V důchodu jste už hrozně moc let, zažila jste mnoho valorizací…

To, co se děje kolem důchodů, není nic příjemného.

Myslíte si, že by naši politici mohli dělat víc?

Já o tom vůbec nepřemýšlím, já doufám, že snad dělají dost. Senior je senior, ten se nemůže ničemu bránit. To nechci posuzovat. Záleží na každém seniorovi, jaké má zdraví a duševní pohodu. To není jednoduché, ten starý stav.

Oni si řeknou: „Oni jsou staří, těm už nic nechybí.“ Není to pravda, je to velice složité, aby lidé byli spokojení a utáhli to bez pomoci vnoučat, dětí, pravnuků. To nejde.

Co vám dělá největší radost?

Když se můžu projít. A když si můžu lehnout na zem a vstanu, to je veliká radost. Když si koupím nějaká líčidla nebo něco pro život, na co člověk byl zvyklý, to je hezké. Nebo se projít venku v parku, to je nádhera. Nebo jít k Železničnímu mostu a dívat se na Vltavu.

Co byste doporučila seniorům, kteří jsou třeba o hodně mladší než vy, aby měli radost ze života?

To už záleží na každém z nás, čím se zabývá. Já jsem byla zvyklá na lidi, já potřebuji lidi, potřebuji publikum, ale druhý třeba ne. Má rád klid a samotu. Je to typ každého člověka, jak se chová nebo co mu vyhovuje.

Posloucháte ráda muziku?

Ráda poslouchám muziku, mám slušnou sbírku desek a pásků. Dřív jsme poslouchali hodně například Ellu Fitzgeraldovou, to bylo nádherné.

Znáte českou scénu? Máte nějakého oblíbence?

Poslouchám rádio i televizi. Slyším samozřejmě, že to jsou mladí výborní lidé a jsou ohromní. Na tom vystoupení pana Cibulky byli pan Václav Noid Bárta a pan Ondřej Ruml, to jsou výborní lidé, výborně zpívají a všechno umí.

Plánujete nějakou velkou oslavu na své 95. narozeniny?

Vůbec ne. Já sama neslavím, to je zbytečné. Ale v Divadle U Hasičů mi udělali k devadesátinám program, kde hrál Orchestr Karla Vlacha a zazpívat mi přišli kolegové Pavlína Filipovská a Josef Zíma.

Ale víte, že vám budou chtít lidé popřát?

Já žádné oslavy neplánuji. To nejde slavit. Zakopnete, stačí, když je tam jen papír a zakopnete, a máte po oslavách. Ale Aleš Cibulka mi teď nedávno veřejně v Toboganu připomněl, že mě narozeninový Tobogan určitě nemine. Tak uvidíme!

Jaké je vaše životní motto, čím se řídíte celý život?

Aby člověk mohl pracovat. To je základ života. Dobrá nálada a hlavně zdraví, ale to zdraví si sama nemůžete přičarovat.

Mockrát vám děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), se souhlasem Yvetty Simonové (v textu)