Bývalý ředitel krematoria Julius Mlčoch: Je dobré mít představu o svém pohřbu, pomáhá to pozůstalým

Lidé, kteří mají konkrétní představu o svém pohřbu, velmi pomáhají pozůstalým. Je o tom přesvědčen Julius Mlčoch (79), který přes 30 let pracuje v oblasti pohřebnictví. Léta byl ředitelem pohřebního ústavu a krematoria v Praze, a přestože odešel do důchodu, nikdy pracovat nepřestal. O své profesi říká, že je to smysluplná práce a pomoc lidem. V rozhovoru pro České důchody se pan Mlčoch rozpovídal o formách pohřbívání i psychice.

Kolik let jste pracoval u pohřební služby?

Od roku 1992, kdy jsem nastoupil do pohřební služby, do května 2018, kdy jsem skončil ve funkci. Ale dál jsem potom pokračoval jako poradce, ale už jenom na dohodu o pracovní činnosti.

V důchodu jako takovém jste kolik let?

Už hodně dlouho. Od roku 2015, nebo tak nějak.

Proč jste nešel vyloženě do důchodu bez práce, abyste si užíval čas sám pro sebe…

Protože jsem měl za to, že ta moje práce má smysl. A oni nechtěli, abych skončil, tak jsem holt neskončil. Já jsem od 1. července 1993 byl ředitelem. Až do toho května 2018. Mezitím jsem si zažádal o důchod, ale pracoval jsem dál jako pracující důchodce.

Mnoho jste se v práci setkával se smrtí. Není to depresivní, když vy sám stárnete?

Samozřejmě se potkáváte se smrtí a se smutkem, leckdy je to velice tristní. Ale já jsem člověk, který se hodil do služeb a jsem rád, když můžu lidem pomoct. To pohřebnictví je o tom pomáhat lidem, být s nimi. Krásný název pro to vymyslel kamarád ze Zlína Emil Macura. Motto jejich pohřebky bylo: „Dovolte nám chviličku, nebo kousek, vás doprovodit.“

Změnilo se pohřebnictví od 90. let? V psychice lidí nebo v přáních, jak třeba uložit zesnulého?

Samozřejmě. Když to vezmu hodně zpátky, tak pohřebnictví bylo vždy na okraji zájmu. Bylo pod komunálními podniky a mnoho peněz do toho nešlo, čili vybavení a všechno bylo hodně zastaralé. V 90. letech už sem začaly pronikat zvyky. Naši lidé se byli podívat na Západě a v tradičních zemích, kde fungovaly pohřební služby jako tržní hospodářství, pochopitelně, protože i ta pohřební služba si musí na svou činnost vydělat, musí mít peníze na rozvoj.

Ceny tomu potom začaly odpovídat, ale měnila se úroveň služeb, především úroveň myšlení lidí, kteří pohřebnictví dělali. Vznikla řada soukromých pohřebních služeb a úroveň pohřebnictví šla mohutnými kroky dopředu. Jak v péči o zemřelé, tak i v jednání s pozůstalými a starostí o ně.

Sice stále zdaleka nedosahujeme toho, co je zajeté třeba v některých klasických státech jako je Francie nebo Amerika. Někde se s těmi pozůstalými pracuje po stránce psychologie i po vlastním pohřbu, ale u nás zatím o to není takový zájem, my nejsme tak zvyklí chodit k nějakým analytikům, k psychologům, aby se o nás starali. Máme poradce pro pozůstalé, jako jednu složku začleněnou jako profesi, ale není to běžná záležitost. Takže je to zatím na lidech, na těch pozůstalých.

Příprava pohřbu je psychicky náročná

Mojí kamarádce kdysi zemřela maminka, bylo jí teprve 46. Zemřela náhle a oni, když potom šli vyřizovat pohřeb, tak byli v takovém psychickém šoku, že vlastně vůbec netušili, jakou rakev objednali, jaké písničky… Pro toho člověka v pohřebním ústavu musí být hrozně náročné pracovat s takovými lidmi.

Samozřejmě, že ano. Stalo se nám, že jsme měli profesní vyhoření. Naše pracovnice, dělala to už léta, pak nebyla schopná pracovat s lidmi. Oni přišli, rozbrečeli se a ona se rozbrečela s nimi. A nebyla schopná uzavřít zakázku. Potom přešla na jinou profesi, ne na tuto profesi projednávačky, protože tam je to nejsložitější nebo nejnáročnější na tu vnitřní psychiku.

Samozřejmě někdy to máte projednáno jen za půl hodiny, ale někdy to projednání trvá dvě hodiny. Ty věci se rozhodují, teď oni se rozpláčou, a ona nemůže na ně: „Dělejte, co chcete?“ Ne, ona to s nimi musí probrat, dát jim prostor, aby oni řekli, co si vlastně představují. Ti lidé přijdou a nemají jasnou představu. Někdo ano, ale jsou lidé, kteří nemají jasnou představu, nevědí, jakou rakev… Takže ta projednávačka, ta pracovnice to s nimi musí projednat, musí jim pomoct, poradit, navést je, jakou rakev by asi chtěli.

Samozřejmě jsou rakve drahé, jsou rakve, které jsou hezké, ale jsou hezké i „levnější“. Je to pořád ale rakev, a záleží na tom, jaká cenová relace pozůstalým vyhovuje.

Za kolik se dnes dá udělat hezký a důstojný pohřeb?

Ve městě, třeba tady v Praze, je dost velká část pohřbů bez obřadu. Ty se točí kolem 16 000 korun, po zdražení, kdy je dražší plyn a dražší kremace, což je ta nejpodstatnější složka. Pohřby s obřadem jsou kolem 18 000 korun, ale to je takový základní, kde není moc květinových darů, kde je základní rakev.

Pokud bychom vzali třeba velkou obřadní síň ve Strašnickém krematoriu, dražší rakev, hodně květinových darů, tak se můžeme dostat až na částku kolem 50 000 korun. Ale to už je opravdu velký pohřeb. Takže já bych řekl, že takový střed pohřbů s obřadem, s rakví, která je hezký kus nábytku, to se pohybuje tak do 30 000 korun.

Ne každý unese se denně setkávat se smrtí. Jakou máte psychohygienu?

Jakou já mám psychohygienu? Víte, s těmi lidmi musíte cítit, vnímat jejich žal, vnímat jejich bolest, když jim někdo z rodiny umře. Mně také umřela maminka, tatínek, takže vím, jak to na mě působilo. Ale snažíte se jim pomoct, snažíte se jim trošku vysvětlit, že za to oni nemohou, že ten jejich příslušník zemřel, protože to je život. Narodí se, dožije se nějakého věku, pokud to není tragické úmrtí, ale tak běží život, všichni musíme jednou zemřít. Všechno, co je biologické, tak umírá. Stromy umírají, zvířata umírají, jen lidstvo si vytvořilo takovou pomůcku, aby se s tou smrtí lépe srovnávalo.

Vytvořili právě ty obřady, rozloučení, protože se chtěli s tím svým druhem, s tím svým souputníkem života rozloučit. Tuším, že to vzniklo už tak 500 tisíc let zpátky. Když dělali vědci nějaká sledování, zjistili, že člověk homo heidelbergensis byl první, který začal uplatňovat obřady. To znamená, že nenechal zemřelého, jejich druha, ležet, ale pohřbil ho a truchlil nad ním, na rozdíl od zvířat.

Zvířata také truchlí, ale to zvíře toho druha opustí, protože nemají představivost. Říká se, že lidstvo získalo představivost o tom, že je něco po smrti, že ta duše někam odešla, a oni na ní vzpomínají. A to byly zpočátku ty obřady, které vznikly jako první, jednodušší. Potom pochopitelně byly složitější – až k velkým pohřbům a k obřadům, které měl Egypt, když si vezmete faraony. Tam někde můžeme označit ten zlom, kdy se lidstvo vyčlenilo z říše zvířat. Kdy začala fungovat představivost a lidé si dokázali říct: „Ano, je něco po smrti.“

Vy v něco takového věříte?

Ale samozřejmě, člověk musí v něco věřit, obzvlášť když se podívá na některé východní náboženství, kde je reinkarnace, kdy se duše zase vrátí a narodí se, nebo se vrátí do nějakého jiného člověka. Někdy se mi stalo, že mi člověk řekl: „Mně připadá, že už jsem tady byl.“ A přitom si říkám: „To jsi nemohl.“ Ale pak řeknu: „Ano, byl jsi tady v minulém životě, ale tohle jediné jsi si z toho zapamatoval.“

Zanechává se písemná představa o pohřbu

Řekněte mi, pane Mlčochu, dá se připravit na svou vlastní smrt?

Na vlastní smrt? Připravit? Psychologové říkají, i některá náboženství to podporují, že by se člověk měl se svým životem vyrovnat. Samozřejmě, když vás přejede auto, tak to nestihnete. Ale když je člověk nemocen a, jak se říká, na smrtelné posteli, nebo očekává už konec, už vidí nebo cítí, že mu selhávají orgány, tak je důležité se s tím vyrovnat.

Důležité je odpustit lidem, kteří mu něco provedli, a sám požádat o odpuštění, pokud udělal nějaké věci, které se neslučují s jeho myšlením nebo s morálkou. Měl by se vyrovnat se svým životem. Pak je otázka duchovní, to je o víře. Pokud je věřící, tak pochopitelně za účasti faráře, poslední pomazání, zpověď a tyto záležitosti, ale to je otázka věřících lidí. Ne všichni, a obzvlášť ne v Česku, jsou věřící.

Spíše jsem to myslela tak, že jestli předtím, než zemřu, mám dopředu připravovat svůj vlastní pohřeb. Myslím si, že to pro pozůstalé může být jednodušší, a když pak truchlí nad ztrátou, nemusí řešit tyto praktické věci.

Ano, někdy to tak je, že je jasná představa. Říká se tomu, že nechá písemnou představu o pohřbu. Uzavře pozůstalost, uzavře i toto, takové mám přání, aby takhle vypadal můj pohřeb, aby tohle tam proběhlo, aby zahrály tyhle písničky. Není to pravidlo, není toho mnoho, ale ano, jsou lidé, kteří se takto připraví a je to lepší, protože to pomůže pozůstalým v rozhodování, jak to má vypadat. Jestli jde o mě, tak zatím jsem to ještě neudělal.

To je zajímavé, vzhledem k tomu, kde pracujete. Chtěla bych ale ukončit rozhovor nějakým pozitivním poselstvím pro lidi…

Smrt je přirozená záležitost. Jsou lidé, kteří se smrti bojí a budou se jí bát i v okamžiku smrti, protože si nedovedou představit, co je potom, a říkají si: „Kam já přijdu? Co se stane s biologickou schránkou?“ Se schránkou jako člověkem se nestane nic, ta skončí. O duši se říká, že někam odejde, dokonce i náboženství říkají, že po stezkách předků.

Židé se třeba celý rok modlí za to, aby duše k těm předkům došla nějakou cestou, ale to je otázka náboženství, víry, ať jsou to východní náboženství, tedy buddhismus, hinduismus, nebo čínský taoismus.

Ale je fajn, když si právě smrt připustí člověk ještě za života a sepíše nějakou představu. Protože taková otázka padne ze strany pohřební služby: „Měl zemřelý nějakou představu o tom, jaký by chtěl pohřeb?“ A jestli mají testament nebo zápis, že takovouto asi mám představu.

Pravdou je, že i tato představa se může časem měnit, neznamená to, že když jste to v 18 napsala, bude to platit ještě ve vašich 90 letech, to se prostě může měnit, doba se vyvíjí, bůhví, třeba budou úplně jiné způsoby pohřbů. Každopádně je to pomoc pozůstalým a je to vyjádření toho člověka: „Ano, já jsem si na svůj konec myslel.“

Řekněte mi úplně na závěr, máte rád svou práci? Kdybyste měl před těmi mnoha lety možnost dělat něco jiného, rozmyslel byste si to?

Víte, já jsem přes 30 let dělal v leteckém průmyslu. Pak v roce 1992 letecký průmysl měl takovou slabou chvilku, protože se přestávalo zbrojit a přecházelo to do soukromých rukou, takže bylo málo práce v mém oboru. A měl jsem kamaráda, který dělal v pohřebnické službě a říkal: „Já bych tam potřeboval technika.“

Takže já jsem do pohřební služby nastoupil jako technik. Ale protože mám svůj vztah ke službám, jsem rád, když můžu lidem pomoct radou, říct, co a jak, když se na mě obrátí, tak jsem se do té funebračiny zamiloval. Nebo pochopil, že to je činnost, která mě uspokojuje.

Je to služba lidem, je to pro lidi, je to s lidmi. Kolikrát jsem řešil, že přišel člověk, že si stěžuje. A když jsme spolu seděli, mluvili hodinu, a já se potom zeptal: „A jakou stížnost máte?“ Tak on pak, že si nechce stěžovat, on jen potřeboval tu situaci s někým rozebrat.

Když se nad tím zamyslím, je to opravdu krásné povolání.

Ale tak, krásné povolání… Je to služba lidem, je to pomoc lidem a pomáhat lidem je potřeba.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), MICHAL SVÁČEK/MAFRA/Profimedia (portrét)