Pečovatelka Olina Pružinová: Neodsuzuji. Každý nezvládne přebalit a nakrmit nemocného s Alzheimerem

Původně vystudovala Olina Pružinová „zemědělku“ a chtěla se starat o zvířata, ale osud ji zavedl jinam. Z brigády v kuchyni v Diakonii Krabčice se nakonec stal nejen plný pracovní úvazek v oblasti pečovatelství, ale i životní poslání. Pečovatelkou je dvaapadesátiletá Olina už 25 let a svou práci by neměnila. V rozhovoru pro České důchody popsala, jak se vyrovnává se smrtí klientů, jakou volí psychohygienu, i to, jak Alzheimera prožívají příbuzní, kteří jezdí na návštěvy.

Kdy jste do Diakonie nastoupila?

Nastoupila jsem v září v roce 1996. Původně jsem v srpnu nastoupila jenom na brigádu v kuchyni, a pak si mě v září, na konci prázdnin, zavolal pan ředitel Mirek Endinger, to byl první pan ředitel, jestli bych to nechtěla zkusit k sestřičkám. Čehož jsem se obávala, protože mám úplně jiné zaměření. Šla jsem to ale zkusit a byla jsem úplně nadšená.

A jaké jste měla zaměření předtím?

Já mám něco jako zemědělskou školu. Starala bych se o telátka, dojila kravičky. Což jsem chvíli dělala, to je pravda.

Jak byste zhodnotila péči o zvířátka a péči o lidi, jaký je v tom rozdíl?

O lidi to je mnohem lepší. I když je to jak fyzicky, tak psychicky mnohem náročnější. Celou tu dobu, těch 25 let, dělám na oddělení Vážka, kde se starám o lidi s Alzheimerem.

Musela jste si dodělat nějaké vzdělání?

Spoustu. Nejdřív jsem si musela udělat sanitářský kurz, ten jsem si samozřejmě udělala hned do roka, co jsem tam nastoupila, a pak jsem si musela dělat kurz v Praze. Tři týdny jsme chodili do školy a pak týden praxe. Každý měsíc jsme tam jezdili na týden a museli jsme mít zkoušky, abychom se mohli starat o lidi s demencí. Jinak bych nemohla pracovat na Vážce s lidmi s Alzheimerovou chorobou.

Co změnilo váš názor, že už nebudete dělat u zvířat a změníte kariéru?

Já jsem otěhotněla, měla jsem malé děti, synovi ještě nebyly čtyři roky. Pak se začalo všechno zavírat a bylo to takové hodně náročné, protože do kravína jste musela vstávat ve tři hodiny ráno. A když pak moje maminka pracovala v domově, tak říkala, že potřebují někoho do kuchyně. Tak jsem si řekla, že to není špatné. Když jsme stavěli barák, každá koruna nám pomohla.

Pak jsem se už rozhodovala o tom, že bych měla jít někam do práce. A když se mi toto naskytlo, nebo když mě pan ředitel poprosil, tak jsem říkala, že to na jeden den zkusím. Odpoledne jsme si dali schůzku s panem ředitelem a řekla jsem ano, že to zkusím.

Z práce neodcházím unavená

Nelitujete toho za těch 25 let?

Ne, ani jednou. Potřebuji mít kontakt s lidmi. Mě ti lidé nabíjejí. Neodcházím z práce unavená.

Ti lidé jsou staří, kolikrát si nepamatují, co jste jim řekla před hodinou. Není to přece jen únavné?

Někdy ano. Není to úplně o tom, že byste si neřekla, dneska ten den byl o trochu horší. Nebo přijde úplně nový klient a než si zvykne, musíte se mu víc věnovat. Když si ale řeknete, že toho je trochu moc, tak jdete ven, zapálíte si cigaretu, vrátíte se a všechno je úplně v pohodě. Je to také o kolektivu, co máte kolem sebe. A ten já mám výborný.

Jak se vyrovnáváte se smrtí klienta?

Musím říct, že to je jedna z nejhorších věcí. To je pravda. Nezvyknu si nikdy, ani si nechci zvyknout, protože o ty lidi se staráte šest, sedm, deset let. Ale i když tam je člověk jenom půl roku nebo rok, tak ve vás něco zanechá.

Když ten člověk odejde, tak my kolikrát s kolegyněmi vzpomínáme: „Tahle paní dělala tohle, tahle dělala tohle.“ Vždycky vám tam něco zůstane. I kdyby vám ten člověk nesedl, tak řeknete, že vás dokázal vytočit, ale vždycky tam po něm něco zůstane. Je to těžké, já to obrečím.

Jakou máte psychohygienu, abyste to všechno zvládala?

Přijdu domů, dělám na zahrádce, nebo večer chodím z práce pěšky domů. Mám jako relax práci na zahrádce nebo když se doma něco předělává. Před rokem jsem si vzala elektrické kladivo a vybourala jsem si celou koupelnu a nechala jsem si ji obložit. To je pro mě relax, manuální práce.

Co jste se díky vašim pacientům za těch 25 let naučila?

Neuvěřitelné trpělivosti, porozumění. Pochopila jsem, jak je to pro klienty těžké, když se z ničehonic ocitnou v jiném prostředí, než na jaké byli zvyklí.

Někdo má rád dotyky, jiný ne

Máte nějaký příklad z praxe?

Měli jsme jich spoustu. Ke každému klientovi musíte mít úplně jiný přístup. Někdo chce, abyste si s ním sedla a dotýkala se ho, někdo to nemá úplně rád. Je to různé. Ke každému musíte přistupovat úplně jinak.

To je jako v klasickém životě, ale je to o trpělivosti. Oni jsou upřímní, když se špatně vyspí, tak vám to řeknou. Je to jako s dětmi, ty ještě navíc zlobí, ale naši klienti ne.

Jaká je u vás ve Vážce čekací doba?

Vím, že dřív to byla mnohem delší doba, ale teď naposledy, co jsem se bavila s mou vedoucí, tak myslím, že mi říkala půl roku, rok, rok a půl. Je to hrozné, protože je to o tom, že někdo musí zemřít.

Jednou budeme staří všichni…

Ano. A proto si říkám, že se člověk má chovat k lidem tak, jak by chtěl, aby se k němu jednou někdo choval. Musíte si uvědomit, že tam sedí vaši rodiče. Nechtěla byste, aby na ně někdo zvyšoval hlas. Musíte to brát tak, že na této práci nezbohatnete. Je to poslání.

Vnímám to tak, že máte v podstatě svatozář. A takových lidí je málo.

Já nevím, já jsem pro spoustu lidí i pro kamarády zvláštní. Pořád mám touhu se o někoho nebo něco starat. Ale mnoho lidí to tak nemá, mám i v rodině případy, kteří by tohle dělat nemohli. Někoho krmit, přebalovat a tak dále. Mně to přijde normální, navíc to prostě není jen o tom, vy prostě doprovázíte toho člověka na poslední cestě životem, chcete mu to udělat hezké…

Teď marodím, bohužel, už jsem pět měsíců na neschopence a v dubnu mě čeká operace zad, ale mám vycházky. Během nich jezdím za klienty, musím se tam jet za nimi podívat. Nechci s nimi ztratit kontakt, to je pro mě hodně důležité.

Máte už vnoučata?

Mám dvě vnučky, sedmiletou a pětiletou.

Jaká jste babička?

Já si myslím, že hodně rozmazlující. Ale do výchovy mého syna a nevěsty nezasahuju. Jsem rozmazlující, pokud si je vezmu na víkend, ale jsou hranice. Určitě si nesmí dovolit být drzí nebo nepozdravit, to ne. Ale když přijedou rodiče a jsou tady s nimi, tak nezasahuju. Od toho už jsou rodiče.

Učíte svoje děti a vnoučata, že se má lidem pomáhat? Máte to zařízené, že se o vás jednou někdo postará?

Ano, je to přirozené pomáhat ostatním, pro nás všechny. Ale je pomoc a pomoc. Jak jsem řekla, ne každý zvládne člověka přebalit nebo nakrmit, ale i tak si troufám říct, mám v rodině takové vztahy, že kdybych jednou potřebovala, postarají se o mě.

Je strašné vidět blízké odcházet

Setkala jste se s negativními rodinnými příslušníky klientů? Máte nějakou špatnou zkušenost?

Já pracuji v bílém domečku, to je vilka, kde dřív bydlel pan ředitel, a pak se z toho udělala Vážka pro dvanáct uživatelek. Takže jsme malý kolektiv, všichni se dobře známe. I mezi rodinou klientek. A pro ty rodinné příslušníky je to někdy také těžké.

Když přijedou na návštěvu, tak si chtějí někdy promluvit i s námi. Jedou sice na návštěvu za maminkou, ale pak jsou chvíle, kdy si jdu zakouřit, tak za mnou přijdou. Svěřují se, jak je to hrozné, že to byla ta maminka, která se o ně starala a oni jí teď vidí v tomto stavu.

Rozumím tomu, je strašné vidět své nejbližší pomalu odcházet. Někteří je nepoznávají a oni se s tím musí taky nějak vypořádat. Někdy je to takové, že vám to dávají za vinu, jsou nepříjemní nebo si myslí, že něco neděláme dobře. Ale oni v sobě mají spíše to zklamání, že se o ně nedokázali postarat. Nemyslí to asi vůbec špatně, jenom si to potřebují v sobě srovnat.

Já jim vždycky říkám, že my jsme tam 12 hodin, pak odejdeme domů a můžeme přepnout. Ale když se o takového člověka máte starat pět, šest let, tak si myslím, že to nikdo nemůže zvládnout. Aby pak na tom on nebyl zdravotně špatně, protože to je ve dne v noci.

Jak jste snášeli koronavirovou dobu, kdy nemohly přicházet návštěvy? A jak to zvládali vaši klienti?

To bylo hodně těžké, protože já jsem se přihlásila ještě i na covidové oddělení. Doma se to nejdříve neshledalo s velkým obdivem, to musím říct. Předtím jsme domov uzavřeli a byli jsme měsíc v práci, mysleli jsme si, že se nám to tam nedostane.

Celý duben jsme tam byli zavření, ale v říjnu se to, bohužel, stalo, takže já jsem říjen a listopad byla na covidovém oddělení. Pak jsem měla v prosinci chviličku klid, vrátila jsem se na covidové oddělení v lednu a pak ještě v březnu. A to bylo teda opravdu hrozné.

Jde o to, že zakázané návštěvy spousta lidí špatně nese…

Ano. Oni nesou špatně i to, že my jako pečovatelky, co se o ně staráme, musíme mít respirátory a oni nevidí, že se na ně smějeme. Někteří odezírají, což je pro ně neuvěřitelná zábrana, protože na nás nevidí. Nevidí nám na pusu, že se smějeme. Jenom řeknete: „Tady sestřička.“ Ale oni potřebují, aby se na ně někdo usmál.

Když jsme byli na covidovém oddělení, pro lidi s Alzheimerem byly hrozné i ty obleky. To jste celá zakuklená, máte kapuci, štít, respirátor, rukavice. To si připadáte, jako že se jich štítíte. Hlavně nemohli vidět svoje blízké, bylo omezení těch návštěv. To je jedno s druhým.

Byla jste oceněna národní cenou Pečovatelka roku. Co pro vás takové ocenění znamená?

Já si toho neuvěřitelně vážím. Když si o vás někdo myslí, že tu práci děláte dobře, tak je to fajn. Ale ještě hezčí je, když vám to řeknou rodinní příslušníci. Nebo když ráno přijdete do práce a jedna uživatelka, která mi říká jménem, řekne: „Jé, Olino, ty už jsi zase tady, to je prostě to nej.“

Co byste vzkázala všem, kteří si myslí, že by se nikdy nemohli starat o staré lidi?

Nikoho za to neodsuzuji, protože to opravdu asi každý nemůže dělat. Já za to vůbec nikoho neodsuzuji. Ale říkám si, že když si někdo myslí, že by to dělat mohl, tak ať to jde prostě zkusit. U nás se dělají dobrovolnické týdny a myslím si, že po týdnu poznáte, jestli by vás ta práce bavila, nebo ne.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Olgy Pružinové