Jan Přeučil: Mám to naplánované do 104 let

Neustále vitální, krásně oblečený a vždy dobře naladěný. To je Jan Přeučil, filmový a divadelní herec, vysokoškolský pedagog, milovník klobouků a ztělesnění gentlemanství. Je až neuvěřitelné, že právě oslavil pětaosmdesáté narozeniny. V rozhovoru pro České důchody hovořil nejen o stárnutí, ale také o divadle, zdraví a životní lásce.

Právě jste oslavil krásné 85. narozeniny. Loni jste mi řekl, že chystáte sám sobě dárek v podobě dokumentu a knihy. Jak to dopadlo?

Knížka už vyšla, měla křest loni v listopadu, napsal ji Pavel Meszáros a jmenuje se Deset klobouků Jana Přeučila. Každý klobouk je určitá etapa mého života, čili je tam divadelní fakulta, je tam mé milované divadlo Na Zábradlí, je tam o fakultě, kde přednáším v Banské Bystrici, je tam celá kapitola o filmu, co jsem točil, o divadle, o rozhlase, který velice miluji, a pochopitelně tam nemůžou chybět kapitoly, které by měly být velmi podstatné a jsou myslím velice zajímavé, a to je Štěpánka a teď moje současná milovaná Evička. Pak je tam i kapitola Moje tajemství.

Odezva na to je ohromná, což mě velice těší. Zajímavé je, že tam je spousta fotografií, které nebyly ještě nikdy uveřejněny. To vzniklo náhodou, že novinář René Kekely, říkal: „Honzo, vy máte takových fotografií, bylo by dobré, kdybyste to rozšifroval a rozanalyzoval a udělal si v tom nějaký pořádek.“ A já: „Jo, jo.“ A pak naskočila doba koronaviru, období, kdy jsme nehráli, kdy jsme byli doma, tak jsem se do toho pustil. A je pravda, že je tam řada velmi zajímavých fotografií, které nebyly nikdy uveřejněny.

Máte nějakou fotografii, na kterou jste opravdu pyšný?

Je tam jedna velice zajímavá fotografie z inscenace Architekt a císař asyrský, napsal to Fernando Arrabal a režíroval to Jaroslav Gilar a bylo to v sedmdesátých letech v Divadle Na Zábradlí. Tenkrát velice úspěšná inscenace o dvou lidech. O architektovi, kterého jsem hrál já, a o císaři asyrském, kterého hrál Oldřich Vlach. Ta inscenace byla udělána na principu juda. Čili to byla v podstatě dvouhodinová rvačka a bylo to velice náročné.

Mělo to velkou odezvu. V jedné chvíli je to příběh architekta, který ztroskotal s letadlem císaře asyrského na ostrově a objeví tam primitiva, kterého tam zasvěcuje do civilizačních záležitostí. Během toho rozhovoru, těch mnoha týdenních setkání, se primitiv dostává na jeho úroveň, i ho někdy převyšuje. A je tam i taková situace, kdy já jsem nahý. Ne schválně, ale v rámci charakteru té inscenace.

Fotka z toho je v té knížce a bylo legrační, že jedním z jejích kmotrů byla moje dobrá přítelkyně, vynikající česká herečka Jiřina Bohdalová. A ta, když to při křtu odhalila, řekla: „Do prdele, Honzo, to snad není pravda.“ Promiňte mi ten výraz, ale ona to řekla velice krásně. A já jsem říkal: „Jiřino, to je v rámci této inscenace, v rámci toho charakteru, takže je to všechno v pořádku.“

To jsou zážitky, co?

To byl křest té knížky, která má takovou, myslím, velice zajímavou rezonanci. Je tam řada velice zajímavých fotografií a vím, že se velice líbí. Zajímavé je, že jsme byli nedávno s mojí Evičkou na vynikajícím koncertě Lucky Bílé v jejím divadle, v bývalém Disku v Karlově ulici, a já jsem jí knihu věnoval. Když byla pauza, přilétli dva její kolegové a říkali: „Teď si tam prohlížíme tu knížku, jsme z toho úplně unešení.“ Z toho mám velikou radost. A spisovatel, který to dal dohromady, a vydavatel Pavel Meszáros z Ústí nad Labem, z toho má jistě také velikou radost.

Teď mi řekněte, kdy bude ten dokument? Na ten já se hodně těším.

A vedle toho se točí dokument…

Takže ten ještě není hotový?

Autorsky a režisérsky to dává dohromady Artur Kaiser. Mělo by to být v rámci mého výročí únor, březen.

Hlavně je důležité, abychom byli stále v kondici, což jsme, a abychom se stále udržovali, abychom mohli hrát a být aktivní, protože aktivita je opravdu důležitá.

Mám to v genech

Ano, to se říká, že čím je člověk starší, tím musí být víc aktivní, aby udržel svého ducha, a hlavně tělo.

Mně se líbí jedna myšlenka, kterou jsem si zapsal do diáře. Je to myšlenka anglické královny Alžběty, která má přes devadesát. To je také obdivuhodné. A já jsem s ní, shodou okolností, četl rozhovor. A ta myšlenka je strašně krásná a mně se velice líbí: „Člověk je tak starý, na kolik se cítí. To je velice přesné.“

A vy pořád hrajete…

To mám po tátovi, to mají Přeučilové v genech. Táta byl také stále aktivní, i když si odseděl patnáct let v šíleném bolševickém kriminále. Vrátil se a byl tak aktivní. Dožil se téměř 90, tak to mám dobré, mám to naplánované do 104, protože čtyřka je moje šťastné číslo.

Už jsem o tom mluvil, když jsme hráli Letní Shakespearovské hry. Dělaly se tam takové rozhovory do dokumentu, Bolek Polívka, Simona Stašová, můj dobrý kamarád Jarda Satoranský, také vynikající český herec, a ten tam mimo jiné říkal: „Přeučka, on to má naplánovaný do 104, tak mu držím palce.“

Já vám taky budu držet palce. Nicméně jsem se chtěla zeptat, jestli vás něco trápí, zmínil jste kyčel.

Tak trápí… Cítím se velice dobře, mám ale trošku problémy s kyčlí. Budou to nějak řešit, neví se ale ještě přesně jak. Zajímavé je, že fyzioterapeut – já chodím velice rád na masáže, mi už před několika týdny říkal: „Přeučko, lehká artróza ve vašem věku, to je luxus, co blbnete.“ Takže uvidím, jak se to dá dohromady, to se nějak zvládne. A už se těším, že zase budu moct chodit do svého oblíbeného Podolí. Plavání je hrozně důležité, mám ho velmi rád.

Loni jsme si říkali, že jste drželi dietu s Evičkou a zhubli jste každý osm, devět kilo.

Není to hlavně dieta, je to takový režim. Jíme jen kvalitní a nezpracované potraviny, je to velice jednoduché.

A pořád držíte?

Ten systém už neopustíme.

A nordic walking pořád děláte?

Když nemůžu chodit plavat, tak tady ve Španělské ulici chodím s tyčkami nordic walking, nebo chodím na procházky. Chůze je velice dobrá, chodím okolo řecké ambasády, kde vlaje krásný řecký prapor, smeknu klobouk a pozdravím je a řeknu: „Ať žije Thasos.“ Pozdravím je „kaliméra“ a řeknu čtyřikrát, protože čtyřka je moje šťastné číslo: „Ať žije Thasos, ať žije Thasos, ať žije Thasos, ať žije Thasos.“ Protože to je ostrov, který milujeme.

Můžu prozradit, že k Vánocům jsme celé naší rodině dali dárek, že všechny zveme na Thasos. Takže až odehraji Letní Shakespearovské hry, tak jedeme na pár dní na Thasos s kluky a s vnoučaty. Vřele ho doporučuji.

On není tak atraktivní jako Kos, Kréta, Zakynthos a tak dále. Je ale velice zelený a Řekové říkají, že to je jejich Island, řecký Island. On je takový jednodušší, ale je tam nádherné moře, hotýlky jsou velice pěkné, mimo jiné je tam velice exkluzivní hotel Ilio Mare, takže opravdu je to tam strašně fajn. Na odpočinek, na regeneraci ohromné. A moře já miluji.

Placení sociálního nechápu

Pane Přeučile, když vám teď bude osmdesát pět, kolik let jste v důchodu?

K důchodu jsem se přihlásil asi v šedesáti pěti.

Takže vy jste vlastně už dvacet let v důchodu, ale stejně pracujete.

No jistě, stále, jinak to nejde. Jinak bych byl opravdu hned starý. Dokud mohu, dokud je zájem, hraju.

Vždycky, když se bavím s herci, zpěváky, kteří už jsou v důchodovém věku, ale stále pracují, tak se jich ptám, kolik ten jejich důchod je. Většinou řeknou dvanáct, třináct, čtrnáct tisíc. Ale vy z té práce, co děláte, musíte platit zdravotní a sociální pojištění. Má vůbec význam pobírat důchod?

Zdravotní chápu. Ale trošku mě mrzí, že žádná vláda, žádní politici, se nad tím nezamysleli, a měli by, že lidé, kteří jsou v důchodu a pobírají tento poplatek, jak bych to řekl, za celoživotní práci, platí ještě sociální. Tomu já nerozumím, proč. Celý život odváděli a proč mám ještě platit, to nechápu.

Nad tím by se měli politici zamyslet a myslím, že i nová vláda, které velice fandím, protože je mi sympatická. Vláda pana Petra Fialy by se nad tím měla zamyslet a opravdu s tím něco dělat.

Já si třeba platím sociální, protože jednou chci mít děti, tak abych dostala nějaký rodičovský příspěvek. Ale na co vy si platíte sociální? Na rakev, na pohřeb?

To je hezké – na rakev. I když několik rolí jsem v rakvi hrál, to je zajímavé. To byla jenom shoda okolností, jak jste mluvila o té rakvi. Teď odešel Dušan Klein, my jsme byli velcí přátelé. On bydlel na Vinohradech kousek od nás a s Evinkou jsme ho velice dobře znali. Čas od času jsme ho vždycky potkali v jedné vinohradské kavárně, čas od času jsme se setkávali, v poslední době to bylo složitější. A mimo jiné on natočil zajímavý seriál Cukrárna pro ČT 1, kde jsem hrál takovou zajímavou postavu. Mojí manželkou byla Naďa Konvalinková a říkala: „Můj muž je úchylnej.“ Já jsem tam spal totiž v rakvi, nevím proč, ale charakter té postavy byl takový, že jsem tam spal v rakvi. To je součást herecké profese, hrajete nejrůznější role a musíte se s tou rolí ztotožnit. A ty role mají různé profesní věci, já jsem hrál, to už je před delší dobou, patologa…

To bylo v Básnících, jak Šafránek přeřízl apendix…

To bylo ještě něco jiného, ale tohle je velice slavná role, právě Dušan Klein mě do ní obsadil a vím, že má velikou odezvu, že se strašně líbí. Dokonce jsem slyšel, že když dělají adepti na medicínu přijímací zkoušky, tak že jim řeknou: „Studium medicíny je krásné, ale strašně náročné, jen abyste věděli, co vás čeká.“ A tohle jim promítnou.

V jakých projektech pro letošní rok vás můžeme vidět?

Mám velikou radost, že právě Artur Kaiser, který dělá i ten dokument, dotočil film, který se jmenuje Cirkus Maximum. Je to film z cirkusového prostředí, který bude mít prý premiéru letos v létě, na podzim oficiální premiéru, teď se stříhá.

Je to film, kde hraji krásnou postavu principála cirkusu. To se mi velice líbilo, dokonce jsem se kvůli tomu tři měsíce neholil, takže jsem byl pořádně zarostlý, Evinka to schválila, říkala: „Ale když mi dáváš pusu, tak pícháš, pozor na to.“ (smích)

V tom filmu je krásné motto, které já v něm několikrát zdůrazňuji a které říkal ruský klaun Leonid Jengibarov: „Mládí nekoupíš, stáří neprodáš.“ To je velice pěkné.

A teď film Stáří není pro sraby, který režíroval Tomáš Magnusek. Prý se to velmi povedlo, kdo ten film viděl, byl spokojený. Je o čtyřech pánech, hrají to Jiří Krampol, Luděk Sobota, Rudolf Hrušínský a já. A tito pánové ve vrcholném věku, jak s oblibou říkám, kde vnuk jednoho z nich splňuje dědečkovi všechna přání, která chtěl v životě uskutečnit, ale nemohl. Takže Jirka Krampol jezdí ve Ferrari, Rudla Hrušínský miloval tanky, takže tam ve vojenském muzeu jezdí na tanku, Luděk Sobota je v nevěstinci, v bordelu a já lítám v helikoptéře.

Ta práce, tedy tvorba, já nerad říkám práce, tvorba, byla velice příjemná, protože se všichni velice dobře známe a na place těch několik týdnů byla ohromná atmosféra. Myslím, že se přenese i na diváky a kdo ho viděl, tak říkal: „Hele, je to velice příjemný, po dlouhý době žádnej stresovej nervní film.“ Takže myslím, že se máte na co těšit.

Děláme si radosti

Řekněte mi, je něco ve vašem životě, co jste ještě nestihl? Co byste hodně chtěl, a už to třeba nejde?

Já mám to štěstí, že jsem ve vrcholném věku potkal Evičku a teď v dubnu, shodou okolností 2. dubna, to bude osmnáct let, kdy jsem jí nasazoval prstýnek. Je to ohromná dáma s velkým D, ohromná manželka, vyženil jsem tři fantastické kluky, Zdeňka, Pavlíka, Vojtu a jsou to ohromní tři synové. Velmi si rozumíme, rodina, kterou máme, je skvělá, máme i vnoučátka.

Pro mě je to nový svět, protože já vlastní děti nemám, což mému tatínkovi bylo velice líto, ale teď, když vidím vnučky Elinku a Alžbětku, vidím to dítě, to je něco neskutečného. Tam se naplňuje myšlenka, kterou říkal vždycky režisér Evald Schorm: „Pozorujte děti. Pozorujte, to je střihové herectví.“ Malé dítě chvilku pláče, chvilku se vzteká, chvilku se raduje, to je něco neuvěřitelného.

Když jsem hostoval v Ypsilonce a hráli jsme T.G.M. v kostce, já jsem tam měl roli Kramáře, prvorepublikového premiéra, a tam je jedna věta, kterou říkal Masaryk, která není moc známá, ale mně se strašně líbí a všem ji doporučuji: „Důležité je umět se celý život dívat na svět dětskýma očima.“ Dítě stále něco objevuje, první pohled, jeho vnímání je strašně důležité.

A vracím se k Evince, my si s Evinkou děláme takové různé radosti, zajdeme si někdy na večeři anebo si uděláme výlet do zahraničního města. Takhle si ten život užíváme a máme takové motto, dle kterého žijeme: „Umění života spočívá v tom uvědomovat si krásu všedního dne.“ O to se snažíme a mám to štěstí, že mám ve svém vrcholném věku vedle sebe tuhle ohromnou dámu. Je to velký poklad a myslím, že je jedním z největších štěstí, které mě v životě potkalo. Je to taková krásná životní tečka.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Marek Patek/CNC/Profimedia (hlavní), se souhlasem Jana Přeučila (v rozhovoru)