Hygienička Zdeňka Jágrová je v důchodu. V 80. letech řešila žloutenku, teď čelila agresi a výhrůžkám

Ještě před dvěma lety ji téměř nikdo neznal, pak Zdeňku Jágrovou „proslavila“ pandemie koronaviru. Lékařka a epidemioložka šéfovala až do konce minulého roku pražské hygienické stanici. Nyní ale odchází do důchodu, protože ve věku 70 let není možné post ředitelky nadále zastávat. Pro Jágrovou ale svět nekončí. V rozhovoru pro České důchody se rozpovídala nejen o své práci, ale také o pocitech, který jí status seniora přináší a na co v době nově nabytého volna těší.

Paní Jágrová, jste oficiálně v důchodu. Jak se v této roli cítíte?

Zatím se cítím rozpačitě, jsem ráda, že už nemusím každý den do práce a řešit spoustu věcí. Nějak si však neumím rozvrhnout den, ani se mi nedaří víc věnovat domácnosti.

Ráda bych, abyste nám na sebe „práskla“ více z doby před vaší funkcí ředitelky pražské hygienické stanice. Co jste dělala a čím jste se zabývala?

Absolvovala jsem Lékařskou fakultu hygienickou, poté nastoupila na mikrobiologii Okresní hygienické stanice v Kolíně. Po mateřské dovolené jsem právě kvůli epidemii žloutenky A, ve které v roce 1979 onemocnělo v ČR asi 30 000 osob, postupně přešla na obor epidemiologie.

Měla jsem výborné učitele, doktorku Truksovou a doktora Markvarta, tak se stalo, že jsem tento obor již neopustila. Postupně jsem absolvovala atestaci 1. stupně z hygieny a epidemiologie, nástavbovou atestaci z epidemiologie a atestaci z veřejného zdravotnictví. Na Okresní hygienické stanici jsem prošla nejrůznějšími pracovními pozicemi, až mi bylo nabídnuto místo vedoucí protiepidemického odboru na Hygienické stanici hl. města Prahy, kam jsem 1. 2. 2008 nastoupila.

Nikdy nebylo mým cílem být ředitelem, když však byl pro trestní stíhání s následným odsouzením postaven mimo službu můj předchůdce, tak na mě toto místo tak nějak zbylo. Považuji za svůj velký úspěch, že se mi podařilo situaci na stanici konsolidovat, že zaměstnanci opět začali chodit do práce beze strachu a obav.

Zachránila jste někomu život?

Na hygienické stanici přímo životy nezachraňujete, dokážete je však velmi pozitivně ovlivnit. Máte možnost řešit od problematiky hluku, kvality pitné vody, stravování i problematiku nemocničních nákaz, ovlivnit vznik chorob z povolání a mnoho dalších činností v rámci ochrany veřejného zdraví. Můžete tedy ovlivnit životy i jejich kvalitu u mnoha osob, byť ne
bezprostředně.

Je nehorázné, když někdo přeje smrt

Nikde jsem se nedočetla o vašem soukromí. Máte vnoučata a jaká jste babička?

Babička jsem snad hodná, vyžaduji však plnění povinností a jsem kritická.

Co říkají vnoučata, když vás vidí v televizi?

Děti, pokud mě vidí v televizi, tak hodnotí obsah sdělení a někdy mě pochválí. Někdy jsou též kritické, zatím jsou ale ve věku 8 a 12 let, kdy jsou s námi rády.

Přinesla vám medializace pandemie do života něco, co jste nečekala?

Medializace v současném období mi přinesla spoustu agrese, nenávisti a kritiky. Je nehorázné, když někdo přeje smrt nejen vám, ale i vaší rodině. Vyrostla jsem v jiné době a přijde mi i nemístná kritika týkající se věku, vzhledu. Vrcholem bylo, když jsem se od ctihodného pana profesora dozvěděla, že jsem „méně inteligentním člověkem“, neb on nevidí povinnost nošení roušek v metru jako nezbytnou.

Jak jste celkově pandemii zvládla?

Tlak byl opravdu velký, zvládla jsem to jen díky našim zaměstnancům, kteří dokázali téměř nemožné. Nikdo z nás tak dlouho trvající zátěž nikdy nezažil. Praha byla v absolutních číslech nejvíce zasaženým regionem, za pochodu se vytvářely registry „chytré karantény“, několikrát se vstupní data přepisovala do různých registrů, nefungovalo propojení s laboratořemi, bylo
třeba ve spolupráci s magistrátem vybrat vhodné prostory pro odběrová místa. To vůbec nebylo jednoduché, všichni se báli infekce, nikdo takové místo poblíž svého bydliště nechtěl.

Přibyly repatriace, celkem více než 5500 osob prošlo rukama našich zaměstnanců, obvykle v noci, bylo třeba zajistit transport do bydliště, případně i na pobytové místo. Musím vedle zaměstnanců též poděkovat celému krizovému štábu Magistrátu hlavního města Prahy, kde se všichni podíleli na pomoci nejen při repatriacích, ale i při ostatních činnostech. Společně se podařilo vyřešit ubytování nakažených osob bez domova, ubytování nakažených cizinců, ubytování nakažených Pražanů, kteří nemohli zůstat doma, a spoustu dalších problémů.

Skvělá byla pomoc některých městských částí, například městská část Praha 8 při řešení karantény v jedné ubytovně pro dělníky dodala jídlo, magistrát uhradil dozor.

Existují mezi námi velmi obětaví lidé jako pan Polanecký, který zůstal v ubytovně spolu s karanténovanými, a celých 14 dní tam udržel klid a pohodu. Měli jsme, máme a věřím, že i nadále budou kolegové mít dobré vztahy se ZZS HMP, ZZS Meditrans, převozovou službou Amfion, tyto dobré vztahy a znalost možností, které mají, nám v krizových dobách pomohly. Jak se říká těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Tak toto rčení pomohlo řešit mnoho situací, velmi pomohla naše předchozí aktivita při nácviku různých situací, které probíhaly mnoho let zpátky pod vedením HZS v koordinaci s policií.

Jak jste takovou zátěž zvládala fyzicky?

Únava jistě byla veliká, samozřejmě, kromě práce už nezbývá kapacita na nic jiného. Manžel, ač nerad, obětavě převzal péči o celou domácnost, měl hlavní podíl i na přípravě stěhování před Vánoci 2020.

Zažila jste ve své kariéře něco podobného? Tím nemyslím pandemii, ale situace, které byly, jak se říká, vyhrocené.

Práce hygienika vždy přináší situace, které jsou vyhrocené. Protiepidemická opatření musí být represivní, jinak nemají potřebnou účinnost. Nemůžete například kuchaři s akutním onemocněním pouze doporučit, aby nechodil vařit do školní jídelny v době, kdy má zdravotní potíže, musíte mu tuto činnost zakázat do doby, než nebude pro své okolí nebezpečný.

Vzpomínám na případ indického kuchaře, který žil v Evropě, a při návštěvě Indie se nakazil a onemocněl tyfem, měl těžký průběh onemocnění a ani on se nemohl vrátit do kuchyně dříve, než to bylo pro strávníky bezpečné.

V 80. letech byly časté epidemie žloutenky A, které postihovaly zejména školní kolektivy, u tohoto typu žloutenky je dlouhá inkubační doba, až 50 dní, a při řešení těchto výskytů nebyla nouze o vyhrocené situace. Někteří rodiče chtěli, aby jejich děti v karanténě nebyly, někteří naopak požadovali, aby děti v karanténě byly. Vždy byla třeba komunikace jak s rodiči, tak se školou či samosprávou, s pediatry a praktiky. Zásadní vždy bylo, abychom všichni postupovali stejně, měli pro rodiče stejné informace.

Těším se na zahradu a vnoučata

Jak se těšíte na všední důchod? Co budete dělat a jaké jsou vaše záliby?

Těším se na zahradu, kterou nově zakládáme i na to, že mohu trávit víc času s vnoučaty. Máme ještě nějaké nesplněné cestovatelské plány, snad se je podaří naplnit.

Co byste vzkázala všem seniorům, aby měli pěkné a hlavně zdravé stáří?

Vzhledem k tomu, že sama mám mnoho nedostatků a nutně potřebuji zhubnout, i mně totiž pandemie přidala na objemu, si netroufám nikomu nic radit.

Co si myslíte o důchodu u nás v Česku?

Ohodnocení v důchodu mi nepřijde optimální, byť si na rozdíl od většiny nemohu stěžovat. Nejsem ekonom, nemohu tedy radit.

Kdybyste v životě mohla něco změnit, co by to bylo?

Pokud bych mohla něco změnit, tak asi předčasná úmrtí, která nás v rodině potkala.

Vytratila se ohleduplnost

Jak zvládáte nové technologie? Používáte sociální sítě a co si o nich myslíte?

Technologie denně používám, uživatelsky zvládám základní programy, sociální sítě nepoužívám a jsem tomu ráda.

Co si myslíte o současné mladé generaci? Jak byste ji porovnala s tou vaší?

Myslím, že i pandemie ukázala, že naše generace lépe odolávala různým strastem a nedostatkům, byli jsme nuceni si leccos odříct a až tak nám to nevadilo.

Vadí mi, že se v běžném kontaktu naprosto vytratila ohleduplnost. Je chybou, že veřejnost obecně má tak malé znalosti o zdraví, prevenci, možnostech léčby. A chybí nadhled, snad se ekonomická situace stabilizuje a mladí lidé budou moci cestovat a potřebný nadhled získat.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Michal Růžička/MAFRA/Profimedia