Anna Ježková: Čeští senioři jsou málo slyšet a chybí reforma, která zacelí nízké důchody

Důstojné stáří má být založeno na vztazích s okolím, bezpečném prostředí a možnosti využívat sociální služby podle potřeby. V rozhovoru pro České důchody to řekla Anna Ježková, která buduje domy pro seniory Rezidence RoSa, jejichž součástí je také komunitní centrum. „Čeští senioři mají velkou sociální nevýhodu spočívající ve výši důchodů,“ říká Ježková, která dlouhodobě sleduje i zahraničí trendy a snaží se je přenést do Česka.

Proč jste se rozhodla založit domov pro seniory?

Protože jsem viděla v zahraničí, že služby pro hendikepované a starší mohou fungovat jinak, bylo to skoro před dvaceti lety. Dnes už je u nás mnoho z daných služeb dostupných, i když stále v některých oblastech můžeme jít dál. Například v technologiích využívaných v péči.

V zahraničí využívají mnohem více telemedicínu, tedy dálkový přenos informací od pacienta k lékaři pomocí telekomunikačních zařízení a speciálního počítače. Využívají se například v domovech pro seniory, kdy není třeba lékaře na místě, sestra třeba obsluhuje robota u lůžka a prostřednictvím něj rovnou dostává lékař informace na dálku. Dalším příkladem mohou být například podložky, které monitorují spícího na lůžku.

V době, kdy se otvírala první RoSa, nebyly úplně běžné náramky či tlačítka pro zavolání pomoci, které využíváme od otevření projektu, a snažíme se spolupracovat na jejich modernizaci.

Cestovala jste hodně po světě. Jak byste porovnala život seniorů na Západě a u nás?

Vzhledem k historii mají naši senioři velkou sociální nevýhodu spočívající ve výši důchodů. Dneska se tato nevýhoda vzhledem k aktuální inflaci ještě prohlubuje. Bohužel v Čechách zatím neproběhla důchodová reforma, která by pomohla tuto sociální nevýhodu zacelit. Chybí dostatečná přehlednost a transparentnost v oblasti zdravotních a sociálních služeb a zmíněná důchodová reforma.

Co dnešním seniorům chybí nejvíce?

Aktivní přítomnost ve veřejném diskursu. Možnost být slyšet. V podstatě všichni stárneme a potencionálně jsme budoucími seniory, a to, že budeme starší, přece neznamená, že nemáme ostatním co předat.

Myslíte si, že lze mít v Česku důstojné stáří? Co by pro to měla vláda udělat?

Záleží, co myslíte termínem důstojného stáří. Pokud bych si já měla představit své „důstojné“ stáří, tak doufám, že bude založené na vztazích s okolím, na bezpečném prostředí a možnosti využití služeb, které budou flexibilní dle potřeb, které v daném momentu mám.

Jak se život seniorů za poslední léta změnil? Jaké jsou jejich potřeby letos v porovnání například před 15 lety?

Spíše než potřeby se mění jejich přístup k poskytované službě. Společnost obecně se mění a jsme často náročnější na kvalitu služeb, kterou očekáváme. Napadá mě například kvalita jídla v restauracích, čistota v ulicích.

Pomáháme plnit sny

Jak vypadá život seniorů v rezidenci RoSa?

To, co mě těší, je, že je to prostředí otevřené, a to nemyslím, jenom tím, že funguje jako komunitní centrum pro všechny generace, ale také otevřené pro myšlenky lidí, kteří jej navštěvují. Cílem projektu bylo revitalizovat budovu a vdechnout jí nový život. A to, jakým způsobem tento život naplňujeme, je právě postaveno na mezilidských vztazích, které vytváříme mezi sebou.

V RoSe najdete různé klienty a my jim pomáháme třeba si také plnit sny. Někteří napsali knihy, které jsme vydali, jiní navštěvují jazykové kurzy, cvičení pro seniory, jógu na židlích, koncerty, pořádáme výstavy i setkání s hosty, jimiž jsou osobnosti veřejně známé a inspirující pro všechny generace.

Vzhledem k tomu, že RoSa není příspěvkovou organizací, ale čistě privátním zařízením, platby za bydlení v garsonce včetně balíčku služeb (včetně záloh na energie) ale i například čtyřiadvacetihodinové recepce, pohotovostního asistenta a mnoho dalšího se pohybují od 16 800 korun za byt.

Financovat se tyto služby našim klientům daří i třeba z toho, že ještě částečně pracují, či pronajímají svoje nemovitosti, nebo je prodali a z toho nájem a služby hradí.

Otevíráte nový komunitní dům a centrum RoSa v Liberci. V čem se bude lišit od toho v pražských Kobylisích?

Dům v Liberci se liší trochu náplní a rozsahem, jelikož se jedná o novostavbu. V Kobylisích jsme rekonstruovali budovu ze sedmdesátých let, a tak jsme mnoho parametrů museli respektovat.

Snažili jsme se využít zkušeností z Kobylis a ty pozitivní do libereckého projektu přenést. Například světlíky ve společných prostorách. Velký podíl komunitních prostor. Automaticky otevírané vstupní dveře. Nebo například lehčí dveře na chodbách. Jak se nám to reálně podařilo, uvidíme až po otevření letos na konci prázdnin, ale věříme, že noví obyvatelé budou spokojení.

Vztahy jsou nejdůležitější

Co vám osobně život se seniory dává?

Uvědomění, že stárnu. Uvědomění, že je třeba se věnovat v životě vztahům mezi lidmi, protože to je důležitější než cokoliv jiného. Něco na pořekadlu „co jsi zasel, to sklidíš“ určitě je.

Podělte se prosím o příběhy, které jste měla možnost vyslechnout a zažít?

Napadají mě takové dva protipóly dvou dam, které jsme měly v RoSe. První byla úžasná dáma, světoznámá psycholožka, autorka terapie pevným obětím, paní Jiřinka Prekopová, která nás opustila předloni ve svých devadesáti letech. Byla to dáma, která rozdávala energii všem – zaměstnancům i obyvatelům, stačila napsat v RoSe ještě svojí poslední knihu a pomáhala do poslední chvíle. Říkáte si, že kdyby byl takový každý, tak je to úžasné.

Měli jsme ale také jeden případ, který otřásl v RoSe úplně všemi. Bohužel se tam nastěhovala psychicky nemocná paní, od které dala pryč ruce i její rodina, vůbec směrem k ní nefungovali. Paní si svůj psychický problém nepřipouštěla, napadala zaměstnance RoSy i ostatní spolubydlící. Nakonec vše dobře dopadlo a v péči lékařů je jí lépe.

Péče má mít mnoho vrstev

Jak vnímáte vztah dnešní mladé generace a seniorů?

Obě tyto generace spojují v současné době stejné problémy s bydlením a náklady na něj. Nejen tím jsou si blíž, než se možná zdá. Vzájemné vztahy se nedají paušalizovat. Někde jsou skvělé, jinde horší.

Jak si myslíte, že bude vypadat důchod v budoucnu? Je potřeba budovat více takových domovů jako je RoSa?

Tuto otázku vnímám spíše jako otázku na budoucí směřování oblasti sociálních a zdravotních služeb – budu říkat péče. V tomto ohledu se domnívám, že péče by měla mít mnoho vrstev a nebýt institucializovaná. Síť služeb, které budou dostupné, by měla být napříč mezi sociální a zdravotní péčí, protože to klienti nejsou schopni rozlišovat. Vše by mělo být individuální podle potřeb v daném čase. Nabídka by se měla otevřít, rozšiřovat.

Vidím budoucnost v rozmanitosti různých konceptů, jak bydlení, tak poskytování služeb, kde si budoucí uživatel vybere tu možnost, která je pro něj v daném čase ta nejvhodnější. Mohou to být malé komunitní projekty vesnického charakteru, může to být projekt typu RoSa, tedy spíše městský, či individuální různá služba dodána až do bytu či stávajícího bydliště, tak jak je dnes už nastartovaným trendem.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Anny Ježkové