Už 54 let hledá v krvi pacientů nemoci: Jeden nádor našla Jana Farkačová také u sebe

Někdo vyhlíží důchod s radostí, jiný o odpočinku vůbec neuvažuje. Jana Farkačová (74) si svůj věk nepřipouští a dál pracuje s radostí a elánem každý všední den jako zdravotní laborantka. Nyní se dostala do finále soutěže Anděl mezi zdravotníky.

Čtyřiasedmdesátiletá Jana Farkačová pracuje jako zdravotní laborantka už přes padesát let, z toho 31 let ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Díky její práci mohou lékaři určovat, jaké nemoci pacienti mají a sama už si díky svým znalostem diagnostikovala různá onemocnění. Své vědomosti paní Farkačová předává budoucí generaci, a právě za svou celoživotní práci byla nominována svými kolegy do soutěže Anděl mezi zdravotníky.

V rozhovoru pro České důchody popsala zajímavosti o své práci a prozradila, jak si i v důchodovém věku udržet bystrou mysl a chuť do života.

Během soustředění Anděl mezi zdravotníky jste s úplnou hrdostí prozradila, že vám je 74 let. Musíte nám prozradit, jak být vitální a vypadat takhle skvěle v tolika letech.

Já strašně miluji život se vším, co přináší, to znamená slasti i strasti. A také jsem vždy vděčná za každé dobré ráno.

Ale aktivní jsem stále už od mládí. Náš tatínek doma říkával, že nám to daly laboratorní sudičky do vínku, protože sestra, která je o pět let mladší, je také biochemická laborantka a je také stále aktivní. Jsme zvyklé se stále o někoho starat. Já například k práci i vyučuji, takže není čas stárnout.

Celý život cvičila

Není čas stárnout, to je právě to krásné… Ale než se dostanu k vaší práci, zajímalo by mě, co děláte, když se nepracuje?

Když se nepracuje, tak se pracuje na zahrádce. Manžel mi vždy říkával, že neumím vůbec relaxovat. Ale není to pravda. Já, když nepracuji v práci, tak pracuji na zahrádce, a to je pro mě strašná relaxace. Celý život jsem také cvičila.

Co jste cvičila?

Cvičila jsem vše možné, ale v posledních letech, ještě před covidem, jsem chodila na jógu.

To jsem si myslela. Dnes už jsme zvyklí, že tady je jóga i všechny možné druhy cvičení, ale před padesáti lety u nás nic takového nebylo… Nebo se pletu?

Nebylo, ale třeba když jsem tehdy bydlela na Praze 8, tak jsme jezdily pravidelně na Klárov na cvičení. Naproti Úřadu vlády byly lázně a cvičení. Člověk nebyl línej, a i když jsem měla děti, tak jsme tomu vždy s kolegyní věnovaly čas a celá léta jsme tam jezdily na cvičení.

To bylo v rámci tělovýchovných jednot? Byly to ty cviky, jak je známe, sklapovačky, dřepy a podobně?

Ano, cvičily jsme například s tyčemi a podobně. Tři, čtyři roky jsem také chodila na aquaerobik, než mi to zakázali.

Proč vám to zakázali?

Kvůli srdci.

Kvůli srdci? Vždyť je to ve vodě…

Ano, ale je to velice namáhavé. Ono se to tak nezdá, ale kardiolog mi řekl, že v žádném případě. Na aquaerobik jsme chodívaly s kolegyní každý týden. To bylo tak jediné, cvičení a práce na zahrádce.

Máte děti, vnoučata?

Mám dvě dcery a od každé mám jedno vnouče.

Kolem nich se asi taky hodně běhá, že?

Ano, když byly malé, tak jo. Vezměte si, že starší dceři už je taky přes 50 let, ale je pořád aktivní, a vnučce je 24 let. Příští rok bude takový zlomový, protože vnučka bude dodělávat magistra ze zahraničních styků a vnuk, kterému bude patnáct, se rozhodl pro dráhu zdravotního laboranta. Taky je to chemie, takže tam asi nějaké geny budou.

Tak a jsme u vaší práce. Vy tedy pracujete na pozici zdravotního laboranta?

Já jsem oficiálně zdravotní laborant, specialista pro klinickou biochemii.

Šedá eminence zdravotnictví

Ani si nedokážu představit, co to znamená. Můžete to přiblížit?

Je to trošičku upozaděné, ale my jsme taková šedá eminence ve zdravotnictví. Hematologie, krevní obrazy, biochemie a tak dále, vlastně to, jak vám funguje celé tělo.

Takže je to nesmírně zajímavý obor a nikdo o něm nic neví. Chápu to dobře?

Asi ano, protože opravdu se o zdravotních laborantech nikde moc nemluví, ale bez nich dnes lékařská práce nejde. Například když vás přijmou do nemocnice s apendixem, tak jako první se nabere na krevní obraz, jestli nemáte zvýšené leukocyty a další parametry.

A to tedy zkoumáte vy?

Ano.

To znamená, že se nedostanete do styku s pacientem, ale pouze s jeho krví?

Ano, pracujeme jen s jeho krví. Já jsem vlastně celá léta pracovala jako vrchní laborantka Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky VFN. Ten ústav je nesmírně velký, je nás tam přes 300 a máme tam čtyři primariáty čili základní obory. Největší je biochemický, pak je hematologie, mikrobiologie a imunologie. A to vše tvoří jeden ústav. Každý má svého primáře a dohromady zkoumáme všechny tyto jevy.

Například přijde pacient na interní příjem s tím, že má tlak na hrudi. Tak se naberou parametry pro biochemickou laboratoř a zjistí se, že pacient sice neprodělal infarkt, ale má zvýšený určitý parametr, který poukazuje na to, že prodělal nějakou námahu. A nakonec se zjistí, že pacient byl v posilovně a jsme doma. (smích)

Kolik let to děláte?

Padesát čtyři let.

Už 54 let koukáte lidem na krev a jejich hodnoty a podle toho se pak určuje jejich léčba?

Ano, je to už 54 let.

Takže ještě jednou, 54 let! Omlouvám se, ale přijde mi to nepředstavitelné. Přitom to není tak dlouho, co se chodilo do důchodu v 57 letech. Proč si už nejdete odpočinout?

Protože se mi nechce.

Dostáváte důchod?

Ano.

Ale není to tak, že vzhledem k tomu, že pracujete, musíte platit sociální a zdravotní pojištění? Takže si to se státem vlastně vyměníte?

Ano, přesně tak.

Na jednu stranu je skvělé, když senior zůstává aktivní jakýmkoli způsobem, ale na druhou stranu jste si už odpracovala tolik let, že si zasloužíte říct, že zrovna třeba dnes se vám prostě nechce…

Tenhle přístup neznám. Myslím si, že to je, co pořád člověk dělá, že pořád musí přemýšlet. Já už nepůsobím přímo jako vrchní. Jsem teď emeritní vrchní, mám vlastně dva zaměstnavatele, VFN a 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde pracuji jako výzkumný a vývojový pracovník.

Takže co vyvíjíte?

Ono se to tak oficiálně jmenuje, ale neděláme výzkumy. Dělám v lipidové laboratoři, takže měříme tuky. Na složitých přístrojích se tam stanovují hladiny podle toho, jestli jsou volné, vázáné a podobně.

Vy si tedy umíte sestavit skvělou dietu.

Jo, to bych uměla. (smích)

Učí své následovníky

Nenapadlo vás někdy, že byste si z toho mohla udělat byznys, když tomu všemu rozumíte?

To ne. Já se hodně věnuji výuce, protože jako pracoviště VFN máme akreditaci pro zdravotnické laboratoře a také máme akreditaci na praktickou výuku. Já jsem jako odborný garant klinické biochemie, takže tam máme pořád někoho, kdo dělá atestace. Nebo máme často žákyně a žáky studující biomedicínské inženýrství. Ještě mě také přemluvili, abych od září učila i 6 hodin přímo na škole.

Takže kdy míváte volno na tu zahrádku?

O víkendech.

Věnujete se rodině, máte asi manžela…

Manžela už nemám…

Pardon, to se omlouvám.

V pořádku.

Co domácnost? Já pracuji oficiálně od 9 do 5, ale u novinářů nikdy moc ta pevná pracovní doba neplatí. Ale pak si vždy říkám, že už musím domů, nakoupit, uvařit, vyprat, a prostě vy toho děláte tolik, že mám pocit, že na tyto běžné denní činnosti nemáte čas.

Mám. Všechno se to dá skloubit. A když jsem třeba atestovala a dělala specializaci, jezdila jako vrchní na školení nebo jsem přednášela, tak to vše zastal manžel a vždy říkával, že zase bude doma na týden táta i máma.

Sama jste zmínila, že vám doktor zakázal aquaerobik. Takže i přesto, že jste aktivní, tak se vám nemoci nevyhýbají, chápu to dobře?

Nevyhýbají se, ale problémy se srdcem mám od mládí, mám nedomykavost chlopně po revmatické horečce. To se samozřejmě s věkem zhoršuje, nabalil se na to zvýšený krevní tlak, takže je to jedno s druhým.

Když vám není dobře, naberete si sama krev a zjistíte si, co vám je?

Jo, já jsem si takto sama diagnostikovala nezhoubný nádor příštítných tělísek. Zkontrolovala jsem si jeden parametr, pak další, spojila jsem si, co s čím souvisí, a pak už to bylo jasné. Tak jsem volala panu profesorovi na endokrinologii, dal mě na CT a z toho se to potvrdilo, takže jsem do měsíce šla na operaci.

Když jste začínala, tak nebyly takové technologie, jako jsou dnes. Jak držíte krok s moderní technologií? A baví vás to?

Ano. Právě biochemie má z těch oborů nejrychlejší pokrok a nejrychlejší rozvoj, dříve jsme pracovali se skleněnými pipetami, nasávali pusou a ředili pomocí geometrických řad a dnes to za nás dělají stroje.

A je to dobře, nebo špatně?

Je to dobře, ale my jsme víceméně technici. Musíme tomu rozumět, protože musíme s těmi stroji komunikovat.

A pokud se rozbije, tak zase můžete vzít pipetu a víte co dělat, že?

Ono to potom není jednoduché. Když koukáte do mikroskopu, tak když si ho třeba neupatláte od řas, tak tam pořád něco vidíte a musíte se naučit, co vidíte. Je to pořád stabilní. Ale biochemie má strašně rychlý rozvoj v metodikách a analyzátorech a jsou pořád další novinky. Pořád se musíme učit.

Je ve vašem okolí někdo i v tomto věku stále aktivní jako vy?

Ano, měla jsem i starší kolegyni, která šla letos do důchodu a které bylo 79.

V 79 se tedy rozhodla, že už by mohla jít?

Bylo to také díky tomu, že byla na operaci kyčlí a nebylo vše úplně v pořádku. Takže řekla, že už se přes zimu bojí chodit.

Ona byla vlastně můj vzor. K ní jsem nastupovala, když jsem přecházela z prvního pracoviště. Za těch 54 let jsem vlastně měla jen dva zaměstnavatele. Poprvé jsem nastupovala prvního července, takže jsem nedávno oslavila 54 let v práci.

Předpokládám, že vedení VFN musí reflektovat takový úspěch, chystají se nějaké oslavy?

To ne, mi to máme dané po pěti letech, takže až příští rok, kdy budu mít 55 let, tak bychom mohli dělat oslavu. Ale jinak se ty oslavy nikdy nedělaly.

V době covidu byl frmol

Jak se vaše práce změnila v době covidu? Byl to frmol?

Určitě ano, protože covid se vyšetřuje na mikrobiologii čili na jednom z našich primariátů. Vyšetřují i to, co přijde zvenku. Na Karlově náměstí v Praze bylo odběrové centrum a vzorky chodily k nám, takže se musely prodloužit směny oficiálně z 18 až do 22 hodin. A to tam ještě kolikrát děvčata zůstávala až do půlnoci, než vše dojelo, protože vy to nemůžete prostě zahodit a jít. Musíte dodělat to, co přijde.

U nás na biochemii jsme pak vyšli vstříc vedení VFN s tím, že když tam máme společný interní příjem a přišel pacient, u kterého bylo podezření na covid, tak ho nabrali, a děvčata na biochemii pak od 19 hodin do 7 do rána testovala na covid.

Takže nám narostla práce, protože když se do půlhodiny řeklo, že není pacient pozitivní na covid, tak nemusel do karantény, což by stálo další peníze. Pacienty jsme tak měli hned roztříděné.

Měla jste sama covid?

Covid jsem neměla a jsem očkovaná.

Říkala jste, že váš vzor byla kolegyně, která odešla v 79 letech. Jak to vidíte s prací vy?

Dokud to půjde.

Spousta aktivních lidí říká, že i když už se jim špatně pracuje a jde to hůř, stejně pokračují. Máte, a nechci být impertinentní, v tomto soudnost?

No já si myslím, že jo, protože do důchodu jsem ze své funkce odešla sama. Vedoucí funkci jsem opustila s tím, že mi tehdy vážně onemocněl manžel a potřebovala jsem se mu hodně věnovat. A ač jsem chtěla, nebo nechtěla, tak když máte vést a řídit skoro dvě stě lidí, tak to stojí nějaké úsilí. Například i uprostřed noci mě kolikrát něco napadlo, tak jsem vstala a šla to sepisovat.

Takže tehdy jsem se rozhodla, že prostě do toho důchodu půjdu. Je to pět let zpátky, ale jak jsem říkala, tak částečně jsem tam zůstala. Sedím na stejné židli, co jsem seděla, ale dělám si svoje a mám čistou hlavu. Dělám si to, co potřebuji, a zodpovědnost už za mě nese někdo jiný.

Jsme právě na soustředění Anděl mezi zdravotníky. Co pro vás znamená to, že jste se dostala do finále soutěže?

Byla jsem překvapená, když jsem měla od kolegyň nominaci. Ale asi bych lhala, kdybych řekla, že mě to nepotěšilo. Potěšilo, protože si člověk říká, že tomu věnuji celý život, a věnuji ho i výuce nové generace, takže bych řekla, že nominace je takové pohlazení po duši.

Mockrát děkuji za rozhovor. Byl mi velkou inspirací.

Více o soutěži Anděl mezi zdravotníky jsme psali v tomto článku.

Foto: Se souhlasem Jany Faračové (hlavní), Herminapress