Lidé nevěří posudkovému systému: Nemocní se „uzdravují“ jen na papíře, život je ale horší
Ubývá lidí s invalidním důchodem třetího stupně a část veřejnosti to nečte jako známku lepšího zdraví. Mnohem častěji v tom vidí tvrdé posuzování, papírové přesouvání do nižších stupňů a systém, kterému už přestávají věřit.
Počet invalidních důchodů třetího stupně v Česku delší dobu klesá. České důchody upozornily, že za tím nejsou jen úmrtí nebo zlepšení zdravotního stavu, ale i přesuny do nižších stupňů invalidity.
O stupni invalidity rozhoduje posudkový lékař Institutu posuzování zdravotního stavu a osobní účast žadatele zpravidla není nutná. Posouzení tak může proběhnout i bez něj, podle dostupné zdravotní dokumentace.
Na papíře jde o úřední a lékařský proces. V diskusi pod článkem na portálu České důchody se ale rychle ukázalo, že to lidé vnímají úplně jinak. Ne jako odborné posouzení, ale jako systém, ve kterém se člověk může uzdravit jen tím, že to někdo napíše do spisu.
| Období | Invalidní důchody 3. stupně |
|---|---|
| Březen 2026 | 151 939 |
| Březen 2025 | 154 144 |
| Březen 2024 | 156 213 |
| Březen 2023 | 158 358 |
| Březen 2022 | 161 495 |
| Březen 2021 | 165 723 |
Počet lidí pobírajících invalidní důchod 3. stupně v březnu jednotlivých let. Údaje ukazují dlouhodobý pokles této skupiny důchodců.
Nejvíc zní pocit, že se rozhoduje od stolu
Pavel Lukáš Ševčík popsal vlastní zkušenost velmi podrobně: „Mě posudkář po 10 letech sebral 3. stupeň na druhý. Neujdu 50 m, mám neuropatie a postižení páteře a ochrnutou levou ruku a odborné zprávy ani nevzal v potaz a netěžil z nich. Neuznal ani odborné posudky, kde je operace odmítnuta neurochirurgem, a posudkář píše, že operace přinese uzdravení. A chronické bolesti léčené buprenorfinem nezapsal.“
František Vlk to shrnul ještě tvrději: „Počty invalidních důchodů 3. stupně klesají, protože o něm rozhodují neodborníci – zkrachovalí posudkoví lékaři od stolu, aniž by viděli pacienta, i těch, kteří se bez cizí pomoci nemohou ani pohybovat! Zamítány a snižovány jsou jich tisíce!“
A Antonín Trčálek přidal stručný, ale výmluvný komentář: „Práce našich posudkových. Tam by bohatě stačila cvičená opice, která umí škubat papíry…“
Tyto výroky jsou ostré, ale dobře ukazují, odkud pramení největší nedůvěra. Oficiálně sice platí, že osobní účast u posouzení mnohdy není nutná, jenže právě to část lidí bere jako hlavní slabinu systému. Mají pocit, že o jejich životě rozhoduje někdo, kdo je neviděl a zná je jen z dokumentace.
Pocit, že papír říká něco jiného než život
„To je dobrý, mně pracuje pravá strana srdce na dvacet pět procent, levá nepracuje vůbec a pán posudkovej usoudil, že jsem o 50 % zdravější,“ napsal Bedřich Klaban.
Petr Němec přidal jiný příklad: „No takový Alzheimer, který se nedá vyléčit, a dostat jen 2. stupeň invalidity, je fakt trapné. Ono ti lidé, co o tom rozhodují, asi nejsou zrovna příliš znalí, co to vlastně znamená. Člověk s tímto onemocněním je nezaměstnatelný!“
V těchto komentářích se opakuje stejný motiv. Nemoc nebo postižení podle lidí zůstávají stejné, někdy se i zhoršují, ale posudek nakonec vyzní tak, jako by se stav zlepšil.
V pozadí je i strach z pádu do chudoby
Marie Váňová to popsala velmi černě: „Takže to znamená, že těžce nemocní nebo postižení lidé se budou houfně stěhovat pod most či stříšku nad obchody či do parků. Oproti tomu lidé celoživotně se vyhýbající práci budou i nadále pobírat své štědré dávky. Tak tomu tedy říkám pokročilá civilizace jak z románů Charlese Dickense.“
Katka Mlejnkova se vrátila ke stejnému pocitu nespravedlnosti: „Ano, důchody berou i lidem, co sotva lezou, ale sociální dávky rozdávají ve velkém. Přesně to by bylo potřeba změnit.“
V těchto reakcích je vidět i obava, co bude dál, když člověk o vyšší stupeň přijde. Základní pravidla jsou jasná: o invaliditě rozhoduje posudkový lékař a stát rozlišuje tři stupně podle poklesu pracovní schopnosti. Jenže z reakcí je vidět, že problém není jen v tom, kolik lidí je ve kterém stupni. Mnohem větší problém je důvěra v to, jak se k tomu rozhodnutí došlo.
