„Řekli mi, že mám půl roku života. Tak jsem si řekla, že to tedy ne,“ Pacientka se rakovině odmítla poddat a už 5 let se úspěšně léčí
Alena Honzíková žila aktivně, pracovala, cestovala a věnovala se svým koníčkům. Pak přišla diagnóza, kterou vůbec nečekala. Lékaři jí objevili glioblastom, agresivní nádor mozku, a sdělili jí velmi nepříznivou prognózu. Ona se však rozhodla, že se svého dosavadního života jen tak nevzdá. V rozhovoru pro České důchody vypráví o prvních nenápadných příznacích, náročné léčbě i o tom, proč je pro ni tak důležité dál pracovat a zůstávat aktivní.
Sledovat v Google Zprávách
Když Alena Honzíková začala mít problémy s řečí, přičítala je nejprve zubnímu zákroku. Hlava ji nikdy nebolela a žádné výraznější zdravotní obtíže nepociťovala. Teprve postupně se přidaly další příznaky, které ji přiměly vyhledat lékařskou pomoc. Vyšetření nakonec odhalila nádor na mozku.
Následovala operace a dlouhé zotavování. Přestože jí nemoc změnila život, odmítla se vzdát věcí, které jí přinášejí radost. A právě v aktivním životě nachází sílu, která jí pomáhá zvládat těžkou diagnózu.
Když vám lékaři oznámili diagnózu, co se vám honilo hlavou? Co vám pomohlo najít sílu a nevzdat se?
Upřímně řečeno, byl to obrovský šok. Do té doby jsem žila aktivně, cítila jsem se zdravá. Nikdy mě ani nebolela hlava, což je vzhledem k tomu, jaký nádor mi našli, zvláštní. A najednou mi lékaři řekli, že mám před sebou půl roku až dva roky života. Tak jsem si řekla, že to tedy ne.
Samozřejmě to bylo těžké období. První rok po operaci jsem nechodila do práce, ale mám dva báječné syny, takže mám pro co žít. A své rakovině říkám: „Jestli mě zabiješ, tak zabiješ i sama sebe.“ Beru to tak, že se jí prostě nechci poddat.
Co byste na základě své zkušenosti poradila lidem, kteří se právě dozvěděli podobně závažnou diagnózu?
Aby se nevzdávali toho, čemu se věnovali doposud. A pokud žádné koníčky nemají, ať si je rychle najdou. Protože když člověk sedí doma a pořád přemýšlí jen o své diagnóze, k ničemu dobrému to nevede.
Když máte zájmy, nemáte tolik času myslet na to, co vás čeká. Samozřejmě že ta nemoc tady je a člověk o ní ví. Ale podle mě je strašně důležité žít dál co nejaktivněji.
Vraťme se ještě na začátek. Jak jste vlastně zjistila, že máte nádor na mozku? Objevily se nějaké varovné příznaky?
Právě že mě vůbec nebolela hlava. Neměla jsem žádné typické obtíže, které by mě na něco takového upozornily.
V té době mi zubař nasadil korunku a já jsem začala hůř mluvit. Přičítala jsem to právě tomu zubnímu zákroku. Myslela jsem si, že mi korunku třeba špatně udělal.
Jenže postupně se začaly objevovat další problémy s řečí. Jsem pravák, ale najednou se mi stávalo, že mi věci vypadávaly z ruky. A asi po třech měsících jsem si při čištění zubů všimla, že se mi jazyk stáčí doprava. To už jsem věděla, že něco není v pořádku.
Co následovalo, když jste vyhledala lékaře?
Šla jsem ke své obvodní lékařce a ta mě poslala na neurologii. Tam mi dělali různá vyšetření. Musela jsem například stát na jedné noze nebo chodit rovně po čáře. Všechno jsem zvládla bez problémů.
Lékař mi řekl, že mě objedná na lumbální punkci. To bylo 2. září, termín mi ale dal až za dlouho. Já jsem ho ale naštěstí ihned požádala, jestli by mi nenapsal také žádanku na magnetickou rezonanci.
Takže vyšetření magnetickou rezonancí jste absolvovala na vlastní žádost?
Ano. A díky tomu, že mám kamarádku, která na magnetické rezonanci pracuje, jsem tam šla ještě ten den.
Už během vyšetření, když mi podávali kontrastní látku, jsem měla špatný pocit. Říkala jsem si, že to asi nebude dobré. A potom mi oznámili, že mám nádor na mozku.
Jaké byly další kroky?
Potom už se vše odehrálo velmi rychle. Absolvovala jsem další vyšetření, při kterých lékaři zjišťovali, jestli nemám nádorové onemocnění ještě někde jinde. Nic dalšího naštěstí nenašli. Potom mi provedli biopsii a ta potvrdila glioblastom. A 23. září jsem šla na operaci.
Měla jsem ale štěstí, že jsem se dostala k výbornému operatérovi. A potom jsem poznala paní doktorku Paulíkovou, která mě dodnes léčí a které si nesmírně vážím. Je to velmi milý a empatický člověk.
Když za ní přijdu, nejdřív se zajímá o to, jak se mám, a teprve potom začneme řešit ty podstatné věci. A to je pro mě strašně důležité. Že se člověk nesetká jen s odbornou pomocí, ale také s obyčejným lidským zájmem.
Jak vypadal váš život po operaci? Co všechno se změnilo?
První rok jsem byla doma. Ale pak jsem si řekla, že už toho mám dost a že se musím vrátit do práce.
Proč pro vás byl návrat do práce tak důležitý?
Protože mě práce naplňuje. Pracuji na ministerstvu a jsem ráda, že můžu být užitečná. Mohla jsem zůstat doma, ale já prostě nechci. Nechci se ubíjet myšlenkami na to, co se mnou bude. Práce je pro mě strašně důležitá, dává mi smysl a pomáhá mi žít normální život.
Samozřejmě mi po operaci zůstala určitá omezení. Neartikuluji tak dobře, jako předtím. Dříve jsem také pracovala s cizími jazyky, používala jsem angličtinu a ruštinu. Teď jim rozumím, když je slyším, ale už se v nich nedokážu pořádně vyjadřovat.
Jednoduché věci, jako „thank you“ nebo „how are you“, ještě zvládnu, ale složitější komunikaci už ne. Takže jsem se musela přizpůsobit a dělat jiné věci.
Jak konkrétně se vám daří tato omezení překonávat?
Jsem ráda, že existují počítače. Když něco napíšu, můžu si to po sobě přečíst a opravit. Člověk si zkrátka musí najít jiný způsob, jak věci zvládnout.
A hlavně jsem se nevzdala svých koníčků. Plavu, lyžuji, cestuji, starám se o své dva pejsky a jezdíme spolu na výstavy. A samozřejmě je pro mě nejdůležitější rodina. Ta je základ.
