Má sice nízký důchod, přesto bez problému vyžije. Uršula Kluková prozradila, co jí dává finanční jistotu
Po úrazech a operacích chodí raději s holí, na práci ani setkávání s přáteli ale Uršula Kluková nezanevřela. Stále vyráží na vystoupení, působí v rádiu a doma má skoro každý den návštěvu. V rozhovoru pro České důchody prozradila, proč se nebojí nudy, co jí pomáhá zvládat život v penzi i jaké má neřesti. „Jsem líná a pořád bych jedla bonbony,“ říká s humorem.
Sledovat v Google Zprávách
Důchod může být skvělou příležitostí uspořádat si život podle sebe, věnovat se tomu, co člověka těší, vídat se s přáteli a do práce chodit tehdy, když vám přináší radost. Právě tak o svém současném životě mluví herečka Uršula Kluková. Pracovní povinnosti si už vybírá a vzdálené cesty raději přenechává jiným. Volný čas však pro ni rozhodně neznamená prázdné dny.
V poslední době se musela vyrovnat s několika úrazy a následnými operacemi. Při venčení milované fenky jí proto dnes dodává jistotu hůl. Oporu má také ve svých přátelích, kteří se o jejího psa během zotavování postarali. Společnost jí vedle zvířat dělají také časté návštěvy a v kontaktu zůstává i s někdejšími kolegyněmi ze Semaforu.
O zdravotních potížích, vyřizování pojistného i finančním zajištění mluví otevřeně a věcně. A stejně samozřejmě přechází k drobným radostem, jako je setkání nad dobrým jídlem, hořká čokoláda nebo dlouho vytoužený větrník. Ani ten ovšem nemusí vždycky splnit očekávání.
Rozhovor s Uršulou Klukovou
Jak se vám v poslední době daří?
Dobře. Měla jsem nějaké úrazy, když mě porazil pes, a pak jsem si ještě zlomila ruku v ramenním kloubu. Prodělala jsem operace, ale už jsem to zase všechno rozcvičila. Raději teď chodím o holi. Mám psa a kočku a se psem musím ven. Bojím se, abych někde neupadla, fenka se mnou taky může cuknout. Tak mám pro jistotu hůl, jinak jsem ale pořád v pohodě.
Podařilo se vám už dořešit odškodnění za úraz se psem?
Nějaké peníze z pojištění jsem dostala, sama jsem také byla pojištěná. Úplně ukončené to ale ještě není, bolestné mám teprve dostat. Trvá to dlouho. Když mají něco poslat, musejí to hodně přepočítávat, aby toho bylo co nejmíň. (smích) Tak snad ještě něco dostanu, a když ne, budu jim zase šlapat na paty.
Takže se jim musíte pořád připomínat, že?
Musíte mít trpělivost. Volali jsme tam, zase se něco řešilo, ale nakonec se to z nich určitě dostane.
Navzdory tomu všemu ale pořád pracujete. Co teď vlastně děláte?
Sem tam chodím do práce, byla jsem na zájezdu a ještě dělám v rádiu. Taky se vídám s kamarády. Měly jsme posezení s děvčaty z divadla Semafor, teď jsem zrovna mluvila s Kateřinou Hornovou, takže se sejdeme. Mám spoustu přátel a oni chodí i za mnou. Takže pořád dobré (úsměv).
Jak zvládáte cestování na vystoupení, přece jen to po těch úrazech nemusí být úplně příjemné?
Daleko už nejezdím. Vystupuji v Praze nebo někde poblíž, třeba v Kolíně či v Kladně. Dál se nepouštím, protože když dlouho sedím v autě, mívám křeče. To není dobré. Vlastně už bych ani nemusela pracovat vůbec, ale občas to dělám pro radost.
Někomu po odchodu do důchodu chybí pravidelný program. Vy byste se bez práce nenudila?
To mně nehrozí. Odjakživa jsem měla spoustu koníčků. Vykládám karty, to mě baví, hodně čtu. Taky doma sem tam něco uvařím a skoro každý den za mnou někdo přijde. V tomhle to mám dobré. A ještě mám ta zvířata, kočku a psa.
Kdo vám s nimi vlastně pomáhal, když jste se zotavovala po operaci?
Kočka byla doma, ta se nevenčí a má tu všechno. Pes byl u mých přátel. Vzala jsem si ho zpátky až za půl roku. Když se mi úraz stal, bylo fence teprve šest měsíců, měla jsem ještě štěňátko. Teď už jí jsou dva roky a je to dobré.
Vzpomněla si po tak dlouhé době, kde je doma? A nebyla uražená?
Já jsem za ní k přátelům jezdila. A když mi ji pak přivezli, šla rovnou ke dveřím. Věděla, že tady je doma.
Říkala jste, že už byste pracovat nemusela. Vyšla byste finančně i bez dalších pracovních příjmů? Ne každý senior by s penzí vyšel.
Myslím, že určitě. Nemám sice nějaký velký důchod, ale mám úspory. Takže po téhle stránce jsem úplně v pohodě.
Na co se teď těšíte? Čeká vás nějaká příjemná událost?
V neděli dostanu vyznamenání od radnice. Dneska jsem byla u holiče a teď budu vybírat, co si vezmu na sebe. Potkám tam nějaké lidi a pak půjdeme někam do restaurace.
Takže bude i nějaký mejdan?
Já teď alkohol skoro nepiju. Ale na posledním zájezdu jsem si po dvou letech dala dva takové panáky vaječného koňaku. Ten jsem přitom nikdy neměla ráda. Musím říct, že mě to dost rozveselilo.
Alkohol jste omezila kvůli zdravotním potížím?
Ano, přesně tak, protože jsem brala jsem léky. Já jsem ovšem nikdy nějak zvlášť moc nepila, takže pro mě není problém toho úplně nechat. Sem tam jsem si dala pivo k obědu, ale jinak nic. Červené víno mám docela ráda, ale už jsem ho dlouho neměla. Ani nevím, jak chutná, a je mi to celkem jedno.
A máte nějaké jiné neřesti?
Neřestí mám plno! Jsem líná a pořád bych jedla bonbony (smích). Nebo nějaké čokoládičky, ty mám ráda. Hlavně hořkou čokoládu.
Dopřejete si někdy i zákusek?
Tuhle jsem si dala větrník. Ten jsem měla vždycky strašně ráda. Dlouho jsem se na něj těšila a pořád to odkládala. Říkala jsem si: „Půjdu tam až příští týden. Ještě si ho nedám.“ A když jsem si ho konečně dala, nebylo to takové, jak jsem si představovala. Ne že by mě vyloženě zklamal, ale takovou radost mi neudělal.
Takže těšení bylo nakonec lepší než samotný větrník?
Ano. Přitom byl dobrý, nebylo s ním nic v nepořádku.
A nelákalo by vás upéct si ho doma?
To bych asi nedokázala. Je to odpalované těsto, pak ještě ten karamel navrch a všechno kolem. To by mi za to asi nestálo. Tak ráda ho zase nemám! (smích)
